Vicky Krieps: Mám děti a dovolila jsem si žít uměním. Odsoudili mě za to

„Nejsem cool. Nikdy jsem nebyla cool,“ prohlásila Vicky Krieps, když na pátečním zahajovacím ceremoniálu karlovarského festivalu přebírala Křišťálový glóbus. Z herectví si velkou hlavu nedělá, naopak. Mluví o tom, že by si od něj ráda dala pauzu.

Lucemburská herečka známá z filmů Nit z přízraků nebo Korzet přivezla do Varů snímek Love Me Tender, bolestivou adaptaci stejnojmenného románu spisovatelky Constance Debré. Hraje v ní právničku, která se rozhodne vzdát svého dosavadního života, aby mohla dosáhnout snu stát se spisovatelkou. Přijde při tom téměř o všechno – včetně možnosti vychovávat syna.

„Důvodem, proč se mě tahle role tak hluboce dotýká, je, že jsem podobnou situaci také zažila. Dovolila jsem si živit se uměním i přesto, že mám děti. Svému partnerovi jsem jednoho dne řekla: ‚Mám tě ráda, ale nemiluju tě. Upřímně, měli bychom se rozejít. Nemám z toho radost, ale je to jediná věc, kterou můžu udělat.‘ Všichni mě za to odsoudili,“ vypráví Vicky Krieps v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Na zahajovacím ceremoniálu jste řekla, že nejste cool. Jak je to možné?

Protože je to pravda. Říkám to ráda. Chápu, že tím narušuji nějakou obecnou představu: Protože jsem herečka, můžu si dělat, co chci, můžu říkat, co si myslím, a to je dost cool. Herectví je ale nekonečný proces, cesta. Když jsem tu svou začala, rozhodně jsem nebyla cool. Nikdo z nás začínajících herců tehdy nebyl cool.

Na střední škole jsem byla totálně neoblíbená. Ne že by mě šikanovali. Ani mě nevyrazili. Ale nikdy se mi nepodařilo zapadnout. Jednou jsem si do školy vzala kravatu. Říkala jsem si, proč to nikdo nenosí? Takový krásný kus oblečení. Samozřejmě si pak okamžitě všichni mysleli, že jsem na holky a že je to problém. Snažila jsem se to ignorovat, prostě to vymazat z hlavy.

Studia jsem nedokončila, protože se mi příliš brzy narodilo dítě. Vlastní potřeby jsem musela odložit stranou, jako se mi to v životě už párkrát stalo. Každopádně cool a uncool je jenom iluze.

V herectví nejde o to, jestli jste cool, ale jestli umíte diváky přiblížit k nějakému pravdivému zážitku?

Myslím, že většina herců měla traumatické dětství a snaží se po zbytek života sami sebe vyléčit. Pak záleží na tom, jak pravdivě k tomu přistupujete. Jak moc jste upřímní k divákům? Jak moc trpíte při tom, co se snažíte stát sami sebou? Protože život znamená stávat se sám sebou. Aby se vám to podařilo, musíte se neustále svlékat z kůže. Dobrý herec vás takovému svlékání z kůže nechá přihlížet. Každým filmem se víc a víc stává sám sebou.

Takže ano, myslím, že kolem herectví panuje velké nedorozumění, obzvlášť dnes, když máme Instagram a další sociální sítě. Říkají nám všem, že jsme celebrity. Blbost. Celebrity jsou lidé zaseklí zase v jiné roli, kterou jim někdo dal: Teď musíte být slavní.

Když jsme u toho svlékání z kůže, hrála jste spisovatelku Ingeborg Bachmann, císařovnu Sissi, politickou aktivistku Jenny Marx. Jak těžké je ztvárnit reálnou postavu?

Nejtěžší to bylo v Love Me Tender, protože moje postava z tohoto filmu stále žije. Ale přistoupila jsem k tomu stejně jako vždycky. Rozhodla jsem se, že se na roli nijak nepřipravím. Byl to vědomý krok. Nechtěla jsem z toho udělat cvičení.

Nemám ráda, když pak lidé říkají: Podívejte, jak perfektně se připravila, opravdu chodí jako někdo z 19. století, opravdu mluví jako Ingeborg Bachmann. Není to pravdivé.

Herci mají občas dva mozky. Jeden z nich neustále dělá takovéhle domácí úkoly. Všechno, co se týká císařovny Sissi, tenhle mozek promyslí, propočítá. Nasaje knihu od Constance Debré a vmžiku pak vnímá jinak celou Paříž a její lesbickou intelektuální komunitu. Já ale třeba odmítla poslouchat, jak mluvila skutečná Ingeborg Bachmann. Myslím, že jsem ji slyšela hovořit před natáčením filmu jen jedinkrát. Pak se stala prapodivná věc. Přišel za mnou její bratr, který ještě žije, a ptal se: jak to? Nechápal, jak můžu mluvit přesně jako ona.

Myslím, že když se zbavím přípravy, dávám více místa inspiraci. Otevírám se tak nějaké znalosti, která není moje, nepochází ze mě.

Hrála jste francouzské, anglické i německé role. Jak moc vás zajímá práce s jazyky?

Mám je ráda, ovládám jich mnoho, takže cizojazyčné role jsou pro mě jednoduché. Ale rozhodla jsem se, že nebudu řešit přízvuk. Prostě budu mluvit s cizím přízvukem a berte, nebo nechte být. Dřív mi všichni říkali: „Musíš mluvit perfektní francouzštinou, nebo tu roli nedostaneš.“ Pak jsem natočila Nit z přízraků. A nikdo neřekl ani ň.

Ve filmu Love Me Tender, který jste představila ve Varech, hrajete Clémence, která opustí manžela i právnickou kariéru, aby se věnovala psaní. Málem přitom ztratí právo vídat svého syna. Kromě jiného má specifický vzhled. Oholená hlava, kožená bunda. Jak jste se v tom cítila?

Byla to velká výzva. Trpím syndromem podvodníka, bojím se, že někdo přijde a řekne: Haha, podívejte, jak se ta herečka předvádí. Měli jsme ale několik projekcí filmu, na kterých se sešli lidé z okruhu kolem autorky a ptali se mě, jak se mi podařilo ji vystihnout. A zase. Prostě jsem se rozhodla, že to nechám na intuici a náhodě. Že jen nechám svou mysl, ať vstřebá všechno kolem, všechny ty francouzské kavárny.

S oblečením jsem si vůbec nebyla jistá. Ale to nevadí. Prostě to musíte zkusit. Stejně tak nemám zkušenost s tím, jaké je spát se ženou. Musím se dostat do fáze, kde je veškerá zkušenost univerzální. Jaké to je, předávat si s dalším člověkem teplo, dotýkat se kůže. Pak to najednou všechno působí přirozeně.

Řekla jste, že tahle role je největší herecká výzva, kterou jste zažila. Proč?

Začalo to možná tím, že Clémence nemůže vídat své dítě. Navíc se v životě dusí, ostatně jako většina postav, které jsem zatím hrála. Nesmí riskovat, protože by své dítě mohla opět ztratit. Nemůže se svobodně vyjádřit, dát najevo upřímné city. Její bolest mi přijde velice univerzální. Pořád nemáme dovoleno vystoupit ze zažitých rolí. Pokud se o to někdo z nás v této společnosti pokusí, býváme potrestáni. Končíme ve vyhnanství.

Proto si většina z nás neřekne: Tak, od zítřka na všechno kašlu a začínám psát knihu. Všichni by vás odsoudili. Jak se opovažuješ? Máš děti, musíš se o ně postarat. Máš rodinu. Jak jsi ji mohla zklamat, připravit o peníze?

Důvodem, proč se mě tahle role tak hluboce dotýká, je, že jsem podobnou situaci také zažila. Dovolila jsem si živit se uměním i přesto, že mám děti. Svému partnerovi jsem jednoho dne řekla: „Mám tě ráda, ale nemiluju tě. Upřímně, měli bychom se rozejít. Nemám z toho radost, ale je to jediná věc, kterou můžu udělat.“ Všichni mě za to odsoudili. Protože to se přece nedělá.

Nezlobte se, že jsem tak upřímný, ale pro mě jako pro muže to asi tak těžké není – odjet na literární stipendium a nechat rodinu doma. Není to genderově podmíněná věc?

Na to mám dvě odpovědi. Spisovatelka Constance Debré skončila svou právnickou kariéru, obětovala všechno. Nešlo o žádné stipendium. Všechno nechala za sebou, vyměnila život v bohatství za pár eur měsíčně. Stipendium je společensky stále akceptovatelné. Nejste šílenec, když odjedete na stipendium.

Otec mých dětí také hledal nějaký smysl. Říkala jsem mu: To je v pořádku, tak něco udělej, já budu doma s dítětem. Poslala jsem ho do Thajska, říkala jsem si, že když se tam pár měsíců bude hledat, ať už se při tom bude potápět, nebo dělat cokoli jiného, bude šťastný. Samozřejmě jsem chtěla, aby byl šťastný. My ženy jsme takto vychovávány. Stáváme se bytostmi, které neustále dbají na to, aby všichni kolem byli šťastní, aby naši muži neměli špatnou náladu. „Je spokojený? Hlavně ať je spokojený.“

Dokážete si představit, že přestanete hrát?

To bych jednou ráda. Jsem ale finančně zaseklá. Rozhodla jsem se nepokračovat úspěšným směrem, který mi ukázala Nit z přízraků. Přesto jsem natočila spoustu skvělých filmů, ale vychovávat o samotě dvě děti mě nutí pracovat dál. Pořád se tím uživím, nicméně nedokážu si ještě vytvořit dostatečnou finanční rezervu. Ráda bych si dala pauzu a třeba napsala scénář. Potřebuji jen čas a příležitost.

Jak je na tom tedy současný evropský film, co se týče financí?

Je to dost těžké. Vzniká spoustu skvělých děl s důležitým posláním, která se stále dostávají na festival do Cannes. Dobré je, že když vám nikdo nedává peníze, také vám neříká, co máte dělat. Nezávislé filmy většinou bývají velmi silné, na druhou stranu je fakt těžké natáčet ty emocionálně náročné, když navíc máte jen velmi málo času, protože víc nedovoluje rozpočet. V našem případě letní scény vznikaly v mrazivém počasí, což bylo dost stresující. Museli jsme natáčet dlouhé hodiny bez možnosti se vyspat, bez zázemí, bez přestávek. Prostě makáte, po dvou měsících jste vyždímaní a můžete rovnou někam na rehabilitaci. Takový je současný evropský film. Je to, jako vydat se na pouť do Santiaga. Ale věříte tomu tak moc, že prostě nakonec pokleknete.

Budete hrát v příštím filmu s režisérem Jimem Jarmuschem. Jaké bylo natáčení?

Je jako dítě. Moc se mi líbí, že i po těch letech prostě „jenom točí film“. Nesnaží se sám sebe předělávat. Nesnaží se dostat do Cannes. Prostě zkouší přijít na to, jak se dělá film. Jak to udělat, aby to všechno fungovalo. Je to úžasný zážitek.