Michael Douglas se vrátil do Varů. Pro cenu, která jde pořádně „čapnout“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šlo to slyšet až hluboko v útrobách karlovarského hotelu Thermal. Výbuch nadšeného křiku, tlumený jen zdmi velkého kinosálu. Nebylo těžké odhadnout, co se děje venku. Oscarový herec Michael Douglas právě dorazil na kolonádu. Na festival se vrátil po sedmadvaceti letech a přivezl restaurovanou verzi Přeletu nad kukaččím hnízdem od Miloše Formana. Film, který slaví 50. výročí, Douglas spoluprodukoval.

„Jsem tu teprve tři hodiny, ale už jsem měl kachnu a vypil jedno plzeňské,“ ohlásil osmdesátiletý herec a producent chvíli nato před sálem, který byl naplněný k prasknutí. Seděli v něm ministři, herci, novináři i cinefilové. A také rodina Formanových.

„Jsem nesmírně rád, že s nimi dnešní zážitek mohu sdílet,“ řekl Douglas, oblečený v džínech, saku a bílém triku s černobílou fotografií. Na ní nepózoval nikdo jiný než režisér filmu, který v roce 1976 získal pět Oscarů.

Douglas se přitom zpočátku moc netvářil na možnost, že bude Přelet nad kukaččím hnízdem, původně slavný román Američana Kena Keseyho nazvaný Vyhoďme ho z kola ven, adaptovat právě Forman. S kolegou Saulem Zaentzem oslovili několik režisérů, až jim scenárista Lawrence Hauben navrhl právě čáslavského rodáka. Ten byl ve Státech teprve pár let a měl za sebou pouze vlažně přijatý snímek Taking Off.

„No, je to československý režisér,“ konstatoval pochybovačně Douglas. „Jasně, ale viděl jsi film Hoří, má panenko?“ argumentoval prý Hauben. „Když jsem se na ten film podíval, došlo mi, že se také odehrává v jednom sále a také je tam hodně postav, tak jako v Přeletu. Ale hlavně se odlišoval smyslem pro humor. Miloš Forman se nesmál těm lidem, smál se s nimi,“ vysvětluje Douglas.

Když producenti pozvali relativně neznámého exulanta na pohovor, ohromil je svou otevřeností. Zatímco všichni ostatní filmaři si „drželi karty blízko u těla“, Forman otevřel scénář a stránku po stránce popisoval své záměry. „Saul a já jsme v té době byli mladí producenti,“ vzpomíná Douglas, kterému bylo pouhých sedmadvacet let.

Látku si vyprosil od otce, známého hollywoodského herce Kirka Douglase. To on ji původně zkoušel posunout z nepříliš úspěšné divadelní adaptace románové předlohy do podoby celovečerního snímku. Ani to se nedařilo. Práva už se chystal prodat, když si je na něm syn vyprosil. A poté, co s Formanem důkladně probral vizi filmu ve svém kalifornském domě, byl Michael Douglas o něco blíž splnění rodinného snu. „Pamatuji si, jak jsme se se Saulem objali a řekli: Našli jsme svého režiséra.“

Následně herec přidává vzpomínky z natáčení, kdy československého hosta potěšil basou plzeňských piv. „Ten jeho úsměv byl k nezaplacení,“ vybavuje si Douglas. Při natáčení se prý s Formanem handrkovali, nebyly to nicméně vážné spory. „Hádal se rád, ale sportovně. Byl to jeho způsob, jak si říct o zpětnou vazbu,“ myslí si herec.

O pár hodin později, na tiskové konferenci pro novináře, se ke vzpomínkám na režiséra vrací. A opět nesmí chybět kachna. Když se setkávali v New Yorku, Forman si vždy vymínil, že spolu zajdou do restaurace The Duck Joint. Režisér tehdy žil ve státě Connecticut, opodál od všeho dění, byl stydlivý. Ostatně podobně jako protagonista slavného filmu Jack Nicholson.

​​„Pořád udržujeme kontakt. Už je mu 88 roků, ale těší se dobrému zdraví. Stal se z něj trochu poustevník, což je zvláštní, protože bydlel vedle Marlona Branda, o generaci staršího herce, jemuž se přihodilo totéž, také se ve stáří uzavřel před světem,“ rozpráví Michael Douglas.

Popisuje, jak předloni paparazzi vyfotil Jacka Nicholsona na balkoně. „Byla to blbá fotka po ránu, Jack s rozcuchanými vlasy vypadal všelijak. Takže mu pak volá jeho dcera Jennifer a povídá mu: Tati, nemůžeš tam být pořád takhle odřízlý, máš rád basketbal, tak co zajít na basketbal? A den poté, co ta fotka vyšla v bulváru, už Nicholson v černých brýlích sedí na basketbalu a užívá si utkání. Jen aby dokázal, že je v pohodě,“ směje se Michael Douglas.

Dál mluví o tom, jak se za dobu jeho kariéry proměnil Hollywood. Mohl by film jako Přelet nad kukaččím hnízdem vzniknout i dnes? A jak je na tom co do kvality současná kinematografie? „Stačí se podívat, jaké filmy byly nominovány ve stejném roce jako Přelet nad kukaččím hnízdem,“ konstatuje Douglas. „Psí odpoledne, Barry Lyndon od Stanleyho Kubricka, Nashville natočený Robertem Altmanem. Kolik podobně kvalitních filmů jsme tu měli za posledních dvacet let?“ ptá se herec.

Osmdesátiletý veterán ale připomíná, že vyvíjet film jako Přelet nad kukaččím hnízdem byl i tehdy risk. Odmítla jej všechna hollywoodská studia. Až United Artists se uvolili jej alespoň uvést do distribuce, doplňuje Paul Zaentz, synovec druhého producenta.

Právě Zaentz na konferenci mluví o psychickém zdraví. Vypráví o své matce, která trpěla těžkými depresemi. Málem spáchala sebevraždu skokem z okna. Když Zaentzovi a jeho sestře doktoři vysvětlili, že situace je vážná a má pouze dvě řešení, doživotní léčbu v sanatoriu nebo elektrošoky, musel se smát.

Je ironie, uzavírá Zaentz, že léčebná metoda, kterou Přelet nad kukaččím hnízdem tak kritizoval, je v dnešní době úspěšná. „Pořád nechápeme, proč funguje, ale funguje. Čím vážnějšími depresemi trpíte, tím větší šance je, že bude fungovat,“ myslí si synovec slavného producenta, který se později podílel i na vzniku Amadea od Miloše Formana.

Právě Paul Zaentz ve velkém sále Thermalu odpoledne pronesl projev, který byl burcující i dojemný zároveň. Vzpomínal také na to, jak skutečnost, že Forman bude točit Přelet nad kukaččím hnízdem, reflektovali režisérovi noví přátelé. „Jak si troufáš na tak americký příběh? Odpověděl jim: Pro vás je to příběh. Ale pro mě, kdo vyrůstal za nacismu a komunismu, je to skutečný život.“

Podle Zaentze zůstává snímek i po padesáti letech aktuální. „Je ironické, že teď se mu tady dostává pocty, zatímco já se obávám, že skvělá kniha Kena Keseyho bude ve Spojených státech zakázána,“ glosuje a po chvíli dodává: „My všichni víme, co reprezentuje sestra Ratchedová.“

Mluví o vzpouře proti establishmentu, moci, útlaku. Motivech, které se ve filmech Miloše Formana objevovaly pravidelně. A vzpomíná také na 80. léta, kdy byl svědkem natáčení Amadea a kdy jej v Československu obtěžovala tajná policie StB.

Zaentz poukazuje na to, jak se karty v obou zemích obrátily. „Zlovolný narcis a rádoby diktátor, co teď obývá Bílý dům, podepsal 4. července zákon, který přijali jeho krutí, bezcitní následníci, aby bohatí byli ještě bohatší a aby odepřeli jídlo a zdravotní péči těm, kdo ji potřebují. Je to velice smutný okamžik pro Spojené státy,“ konstatuje producent v narážce na soubor opatření, kterému prezident Donald Trump přezdívá Big Beautiful Bill.

Producent žádá publikum, aby to s Amerikou nevzdávalo. Vzpomíná na píseň, jež zněla jeho zemí v 60. letech, We Shall Overcome. A jednou budem znovu dál, doufá Zaentz. „Věřím, že Miloš Forman by se mnou souhlasil, že Trump je poskvrnou na naší zemi. Na jeho prezidenství se bude pohlížet jako na jedno z největších morálních selhání v historii Spojených států.“

I přes temná slova v sále panuje radostná atmosféra. Vrcholí ještě před projekcí: To když se Michael Douglas otáčí směrem k teď už stojícímu publiku, aby se s ním vyfotil. V ruce drží Křišťálový glóbus. Když byl ve Varech poprvé, v roce 1997, cena měla nepraktický tvar připomínající oplatek z kolonády. Jiřího Bartošku to znervózňovalo. Chtělo to přece trofej, která jde pořádně „čapnout“.

Douglasův návrat začal dostávat jasnější kontury zkraje letošního jara, kdy už prezidentovi festivalu nebylo nejlépe. Přesto podle organizátorů nařídil, že Douglasovi „musíme vyměnit tu oplatku“. Muž, kterého kdysi Miloš Forman nahnal do Česka jediným telefonátem, se tedy vrátil pro pořádné ocenění. Jiří Bartoška by si mohl oddechnout.