Herec Sarsgaard ve Varech: Musíme se spojit. Na Mars odletí jedině Musk

„Připadá mi čím dál jasnější, že se musíme zbavit všech nálepek a společenských konstruktů,“ uvažuje čtyřiapadesátiletý Peter Sarsgaard. Americký herec svým přátelským přístupem rozněžnil návštěvníky 59. ročníku karlovarského festivalu a následně je přikoval k sedačkám při uvedení 22 let starého snímku Jak nezískat Pulitzera o novináři, který si vymýšlí články.

„Myslím, že ten film je stále vysoce aktuální, protože jsme začali tak trochu zaměňovat zábavu za žurnalistiku. Zpravodajství nás dnes baví. Líbí se nám, když v nás vzbuzuje strach či úzkost, nedočkavě pozorujeme, jak se hurikán blíží k pobřeží. A možná nám zpravodajství se zábavou trochu splývají,“ řekl o filmu Sarsgaard v kinosále hotelu Thermal.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy herec mluví o politice, přestože své názory za nijak zvlášť politické nepovažuje. „Chci, aby měli všichni stejné příležitosti. Aby když si vaše dítě zlomí nohu, mohli jste zajít do nemocnice i v případě, že nemáte peníze,“ poznamenává Peter Sarsgaard na konto amerického zdravotnictví.

Před zahajovacím ceremoniálem ve Varech jste se měl vyfotit na červeném koberci a vyrazit do velkého sálu Thermalu. Ale vy jste se otočil, vydal k fanouškům a fotografováním či zdravením s nimi jste strávil dobrých patnáct minut. Co to do vás vjelo?

Miluji setkání s diváky. S upřímným milovníkem filmu si vždycky rád potřesu rukou. Raději než třeba s budoucím zaměstnavatelem. Opravdu si takových lidí moc vážím. Dávají mi spoustu energie, kterou jim pak vracím zpátky. Mohl bych se takhle zdravit klidně dalších patnáct minut.

Češi mají navíc dost jiný přístup než Američané. Ti prostě chtějí autogram nebo fotku. Ale fanoušci ve Varech si se mnou chtěli podat ruku. Přiznávám, že jsem si ji pak byl umýt a do té doby si nesahal na obličej. Mám trochu strach z bacilů. Nikdy nevíte, kdo má zrovna rýmu. Každopádně musím říct, že setkání s fanoušky byl možná můj nejoblíbenější okamžik festivalu.

Na ceremoniálu jste v děkovné řeči zmínil bývalého prezidenta Václava Havla. Jak jste se k němu dostal?

Jsem vášnivý čtenář a Havla mám nastudovaného. Když jsem mířil do Varů, chtěl jsem mluvit o totalitě. Znovu jsem si našel nějaké jeho proslovy, protože se mi líbilo, jak Havel dokázal mluvit jednoduše, a přitom tak krásně. Když jsem narazil na „Jedna polovina pokoje nemůže zůstat nevytopená, když ve druhé sálají kamna“, bylo mi jasné, že to je ono.

V Thermalu jste také mluvil o potřebě lidskosti a sounáležitosti. Teď pro videotéku Apple TV+ připravujete sérii volně inspirovanou cyberpunkovým románem Williama Gibsona Neuromancer. Zabývá se umělou inteligencí a stroji. Dobrý kontrast.

Ano, hraji muže, který vytvoří něco na způsob umělé inteligence, co se začne používat po celém světě. On se tím pádem stane nejmocnějším a nejbohatším člověkem na Zemi. Svět se pak hroutí a on jediný má místo, kde se před kolapsem může schovat.

Víte, mám pozemek v lesích s vlastním zdrojem vody. Vypadá to jako skvělý úkryt před klimatickou změnou. Ale upřímně, žádné úkryty fungovat nebudou. Myslíte, že lidé dobrovolně zůstanou na poušti, zatímco bohatí budou přežívat za oplocenými pozemky? Ne, tam se vydají všichni. Nikoho nebude zajímat, že ten pozemek je váš.

Chlapík, kterého hraji, utíká před katastrofou ve stylu Elona Muska - odlétá na Mars. Ale ve skutečnosti nemáme kam utéct. Alespoň pokud nevlastníte arzenál jaderných zbraní, abyste měli čím odstrašit ostatní. Takže tohle téma mě na té roli dost zaujalo.

Také jsem byl na střední škole velkým fanouškem knižní předlohy. Dokonce bych se měl s Williamem Gibsonem setkat, objeví se v té sérii. Zbožňoval jsem i to, jakým jazykem je kniha napsaná, plná obratů jako „vlnící se cunami rozkoše“. Bylo to tak mužně přepálené. Neuromancer měl vždycky pověst románu, který nejde převést do filmové podoby. Podobně jako třeba Obratník Raka od Henryho Millera. No a prý se o něj už také pokoušejí.

A co ta lidskost versus umělá inteligence?

Pro mě znamená sounáležitost všechno. Až se jednou někdo poohlédne za dnešní dobou, jasně uvidí, kolik jsme toho Elon Musk, já a všichni ostatní měli společného. Všichni míříme na stejné místo. Jeho děti zažijí identické věci jako my všichni. Ano, budou v bezpečí díky penězům, ale vmžiku o ně mohou přijít. Podle mě je naprosto zřejmé, že se musíme spojit.

Často mezi sebe stavíme falešné hranice. Aspoň že nejsem jako oni, říkáme si, abychom si trochu ulevili. Vyrůstal jsem na americkém Jihu, kde tyhle bariéry pomáhaly budovat rasismus. Hodně vzkvétal mezi chudými bělochy. Když viděli úspěšného černocha, frustrovalo je to. Už tak se cítili na dně, potřebovali mít někoho pod sebou, aby se necítili tak mizerně.

Je to velmi lidské. Pořád tvoříme hierarchie. Ale všechno je to jenom hra. Všichni umřeme.

Dobře, možná Elon bude žít na Marsu. Ale mně ta planeta nepřijde nijak hezká. Myslím, že se musíte na Marsu narodit a nikdy nespatřit Zemi, aby se vám tam líbilo. Vážně je to dost zjevné. Musíme se sbližovat.

Má žena a děti jsou Židé. O Židech si teď všichni myslí, že by měli buď souhlasit s válkou, nebo naopak protestovat proti válce, že by se měli chránit. Ale je to všechno blbost. Připadá mi čím dál jasnější, že se musíme zbavit všech nálepek a společenských konstruktů. Izraelci teď nejsou ve větším bezpečí. Palestinci rozhodně nemají větší bezpečí. Íránci nejsou v bezpečí a Američané jakbysmet. Všichni jsme v háji. Takže se musíme spojit.

Myslím, že to ani není nijak závratně politická myšlenka, ne? Nepodporuji tady žádného politického kandidáta, nebo ano?

Jak se vlastně s lidmi rád propojujete?

Hraní je pouze jednou z mnoha možností, jak to dělat. Mám strašně rád jídlo - to je dobrý způsob, jak se sblížit. Před chvílí jsem tu někomu vyprávěl, jak rád chodím sám do restaurace a poslouchám ostatní stolovníky, co si vykládají u jídla. Večeře jsou takový ten okamžik, kdy si lidé konečně mohou popovídat. A já fakt hrozně rád poslouchám cizí rozhovory.

Má dcera se to ode mě snaží odkoukat, jen pořád nechápe, jak se to dělá správně. Pravidlo číslo jedna je se nedívat! Dcerka tomu pořád nerozumí a na ty lidi zírá.

Můžeme chvíli zůstat u vašeho dětství? Vyrůstal jste na vojenské letecké základně.

Ano, ale to byla jen krátká epizoda. Později jsme se hodně stěhovali a nějakou náhodou skončili ve státě Connecticut. Jako teenager jsem tam navštěvoval chlapeckou střední školu, jezdíval jsem odtamtud do New Yorku, protože to byl kousek a mohl jsem se tam setkávat s kulturou, která mě opravdu zajímala. Tady to asi všechno začalo. Chodil jsem do muzeí, na výstavy, na koncerty The Pogues. Hudba pro mě vždycky hodně znamenala, protože to bylo něco, co prožíváte s dalšími lidmi.

Byl jsem třeba na jednom z raných koncertů U2, kde Bono mluvil o konfliktu v Severním Irsku a zpíval Sunday Bloody Sunday. Nebyly to moje problémy, ale já měl pocit, že se mě také týkají. Bono je navíc hodně dramatický, stejně jako já. Občas si třeba poklekne, což mi zase připomnělo církev. A církev byla také kolektivní věc. Způsob, jak se spojit a stát se jedním.

A proto miluji kino. Když jsme všichni v jednom sále. Jak můžete sami doma sledovat komedii? Nebo drama? Stejně budete pokukovat po telefonu. Divadlo, koncerty, film, to všechno má smysl zažívat pohromadě. Stejně jako protesty. Podívejte se na všechny ty lidi. Společně to dokážeme. Všichni věříme v něco většího, ne?

Byl jste poslední dobou na nějaké demonstraci?

Ano, konala se na narozeniny Donalda Trumpa před Newyorskou veřejnou knihovnou v rámci takzvaných No Kings protestů. Byla se mnou má třináctiletá dcera, která je malá, velikost toho davu ji znervózňovala, dlouho jsme se nemohli hnout, tak jsme pak poodstoupili, napili se a sledovali dění z dáli. Dojalo ji, jak se může společnost spojit. Vím, že to vypadá politicky, ale mně sousloví No Kings, žádní králové, tak moc politické nepřipadá. Konsolidovat všechnu moc do hrstky lidí mi zní jako špatný nápad.

Asi věřím v nějakou kombinaci socialismu a demokracie. Ale nevím, jak to nazvat. Spousta lidí tomuhle rozumí víc než já. Já prostě chci, aby měli všichni stejné příležitosti. Aby když si vaše dítě zlomí nohu, mohli jste zajít do nemocnice i v případě, že nemáte peníze. Šanci vzdělávat se, i když jste chudí, abyste mohli aspirovat na lepší život. Nemyslím si, že jsou mé politické názory zas tak radikální.

Na druhou stranu si pamatuji, že jsem mluvil s konzultantkou jednoho známého amerického senátora, když jsem se připravoval na film Odvlečen. Říkal jsem jí: „Potřebuju nějaký politický problém, za který se moje postava bude bít. Nesmí ale být kontroverzní. Napadlo mě, že bych mohl třeba chtít univerzální zdravotní péči pro všechny děti.“ A ona na to: „No, tak to je extrémně kontroverzní téma.“

Takže tomu zjevně nerozumím. Nejsem politik. Jen mám jasno v tom, co považuji za správné. Doma si ze mě kvůli tomu dělají legraci, ale z nějakého důvodu se v New Yorku často ocitnu u nehody na kole. Nebudete věřit, kolikrát se už stalo, že ti lidé mají otřes mozku a žádné zdravotní pojištění. Ptám se jich: Co teď sakra budete dělat?

Letos slavíte kariérní jubileum. S herectvím jste začal v roce 1995. Jak se na těch třicet let díváte zpětně?

Mám celou dobu pocit, že má kariéra právě odstartovala. Necítíte se tak někdy? Říkám si, tak jo: Tohle je začátek. To předtím byla jenom taková zkouška. Každý den je pro mě den číslo jedna. Je mi teprve 54 let. Mám před sebou ještě docela decentních dvacet let práce, než budu hrát fakt staré chlapy.

Když jsem na ceremoniálu viděl sestřih svých rolí, uvědomil jsem si, že velmi často hraji lidi, kteří se ocitají v extrémních situacích. Typu že vám má za pár vteřin vybuchnout hlava. Ale myslím, že jak stárnu, přichází čas přeřadit. Trochu té extrémní energie už jsem spálil. Asi jsem jí měl příliš, musel jsem se jí zbavit. Odteď už budu dobrý herec.