Slovenský Gott jel na plný plyn. Film Duchoň ukazuje normalizační showbyznys

Mladík s obrovským úsměvem prochází zákulisím poté, co svým zpěvem pobláznil publikum ve francouzském Cannes. „Máte lepší hlas než Tom Jones,“ říká mu anglicky vlasatý chlapík. Od George Harrisona z The Beatles je to pochvala, která má patřičnou váhu.

Slovenský zpěvák Karol Duchoň byl popovou hvězdou 70. a 80. let minulého století. Díky svému talentu jezdil na Západ, stejně obří jako jeho nadání ale byli také démoni, jimž podléhal. Zemřel v roce 1985, bylo mu 35 let.

Především na jeho běsy se zaměřuje životopisné drama Duchoň režiséra Petera Bebjaka, které toto pondělí uvedl karlovarský festival a příští měsíc jej začnou promítat kina.

Zpěvák přezdívaný Karči se z venkovské kapely dostal na výsluní vmžiku. Televizní a rozhlasová hvězda se zrodila doslova přes noc. Stačila jedna písnička. Jenže plachý, jednoduchý hoch se zároveň musel vyrovnávat s tlakem, který neuměl ustát.

Lahev tvrdého alkoholu měl vždy při ruce jako „lék“ na trému. A karban, na němž byl též závislý, vedl k tomu, že navzdory relativně velkým výdělkům žil neustále ze dne na den. Což ovlivňovalo jak jeho zdraví, tak rodinné uspořádání.

Peter Bebjak je režisér, který umí zachytit dobovou atmosféru. S podobnou věrností, s jakou vylíčil porevoluční éru v krimiseriálu Devadesátky, teď pojal normalizační 70. a 80. léta na Slovensku. Tedy tam, kam bylo z Prahy přece jenom daleko a politické tlaky tu v některých případech nebyly cítit s takovou silou.

Bezstarostné večírky zprvu rušil převážně Karčiho alkoholismus. Až později začala přicházet varování, že bude občas muset nazpívat propagandistickou píseň jako Zem pamätá. Případně vystoupit proti Chartě 77. „Proti čemu?“ táže se protagonista filmu, což odráží nejen fakt, že na Slovensko pražské politické trable doléhaly s menší razancí. Především to podtrhuje, že Karol Duchoň byl prostý venkovský hoch, který by nejraději žil ve světě svých milostných písní, kde donekonečna bude znít refrén Mám ťa rád.

Zůstává otázkou, nakolik je takový hrdina dobrý životopisný materiál. Bebjakovo drama líčí Duchoňovo proplouvání normalizací, v němž jako by ani nezbýval prostor například pro morální dilemata.

Zpěvák byl ve vleku okolí, dělal, co se mu řeklo – tedy pokud se zrovna u rozhovoru nenechal unést a nezkritizoval „papaláše“, že mají na zahraničních výjezdech větší privilegia než on. Nešlo však o projev odvahy, spíše nedospělé, vzdorovité fňukání.

Film vykresluje umělce jako prosťáčka s božským hlasem, který vypráví politické vtipy prostě proto, že mu přijdou vtipné. Ani ho nenapadne, že před jistými lidmi by to mohlo být nevhodné. Je to muž bez vlastností, spíše než hudební osobnost působí coby kolečko v showbyznysovém soukolí.

V tom je Bebjakův snímek přesvědčivý. Neustále zachycuje okamžiky, ze kterých se točí hlava, ať už jde o euforii dobových šlágrů, či blázinec zahraničních zájezdů, kde Duchoň čelí na pódiu i na hotelových pokojích čím dál větším zdravotním problémům. Akorát tady do některých rozhodnutí nepromlouvá cynický hlas peněz jakožto nejposvátnější hodnoty, spíš vědomí, že rozjetou šňůru koncertů v Sovětském svazu především z politických důvodů nelze přerušit.

Někdy je ta neustálá snaha o stylizaci přepálená, přičemž nelze říci, nakolik jde o záměr. Například Vojtěch Kotek v roli Karla Gotta působí trochu karikaturně, jakkoli zjevně není snadné napodobit zpěvákovu výraznou mimiku a hlas.

I Karol Duchoň se svým obřím úsměvem mnohdy připomíná kluka z plakátu, ale to je vlastně hlavní sdělení filmu. Duchoň byl především produktem své doby, udržovaným naživu tak dlouho, dokud to zvládala jeho játra.

Kontrast čistého hlasu, leckdy bezelstných textů písní a nánosů dobové špíny je dostatečně nosný na univerzální příběh o hvězdě, která neustála život na výsluní, a lidech dělajících vše pro to, aby odvrátili její pád. Snad nikdo kromě Duchoňovy manželky to s ním nemyslel upřímně.

I díky silnému výkonu Vladislava Plevčíka jde místy o velmi sugestivní podívanou. Duchoň je snímek, který jede kupředu na plný plyn – tak jako jeho protagonista. Jen se vkrádá pochybnost, zda nenabízí přece jen až příliš univerzální téma, které jsme už viděli v mnoha variacích.