Hollywoodská hvězda Dakota Johnson: Příště už kašlu na toxická natáčení

„Máte to tu jako v pohádce,“ říká americká herečka Dakota Johnson, kterou organizátoři 59. ročníku karlovarského festivalu ocenili Křišťálovým glóbem. O víkendu tu stihla uvést dva filmy, ochutnat absint a nechat se uchvátit místní architekturou.

Snímky Splitsville a Dokonalá shoda, které herečka přivezla, mapují mezilidské vztahy. To, do jak komplikovaných tvarů mohou mutovat, i to, jak těžce se k nim někdy hledá cesta.

„Randění je fakt otrava,“ shrnuje Dakota Johnson své poznatky z role dohazovačky v Dokonalé shodě, novince na Oscara nominované režisérky Celine Song. A mluví také o špatném vlivu sociálních sítí, toxické atmosféře na natáčeních či knize, kterou jí sežvýkal pes.

Často hrajete ženy hledající romantickou lásku, ať už pro sebe, nebo v případě filmu Dokonalá shoda pro někoho dalšího. Máte typ role, kterým byste tenhle vzorec ráda narušila?

Rozhodně. I když jsem také natočila filmy jako Temná dcera nebo Suspiria a ty do toho vzorce nezapadají. Je ale pravda, že oba snímky, které jsem přivezla do Varů, jsou o lásce. Láska mě teď nesmírně zajímá. Dokáže lidi zachránit, probudit v nich naději. Samozřejmě jsou role, o kterých sním. Hrozně ráda bych si zahrála psychopatku. Natočila akční film. Jsem otevřená všemu. Jen se to musí správně sejít, vesmír tomu musí být nakloněn.

V Dokonalé shodě jste ztvárnila profesionální dohazovačku. Podobá se to nějak vaší produkční práci? Máte svou nezávislou společnost Teatime, ve které produkujete filmy, a provozujete i vlastní knižní klub.

V něčem určitě ano. Rozhodně mi velice záleží na tom, aby spolu lidé na natáčení vycházeli, aby spolupracovali. Když to nefunguje, projekt se nikam nepohne. Už nemíním marnit čas na place s toxickou atmosférou nebo v projektech, které nejsou zábavné, naplňující, nebo prostě zdravě nastavené. Takže ano, jednou z výhod producentství je, že máte možnost dát dohromady pár skvělých lidí, a dá-li štěstí, vznikne z toho něco skvělého.

Co znamená toxické natáčení? Čemu už se vyhýbáte?

Osobně už prostě kašlu na to pracovně se setkávat s někým, kdo je zlý, ponižuje ostatní, kdo není ochotný spolupracovat. A pak jsou tu samozřejmě takové ty naprosto zřejmé věci. Myslím, že dávno víme, jak vypadá toxické pracovní prostředí.

Jsou tu samozřejmě i složité, expanzivní umělecké osobnosti a my pracujeme s emocemi. Mám ráda, když se mohu na place zdravě pohádat. Miluji, když se můžeme dohadovat na nějakém kreativním řešení, a věřím, že nejlepší nápad nakonec vždy zvítězí. Ale nesmí to být závod. Je to spolupráce mezi lidmi, kterým v hlavě víří spousta myšlenek a emocí.

Dokázala jste rychle najít svůj hlas a postavit se za sebe?

Řekla bych, že asi ano. Už odmalička jsem si uměla dupnout. Teď je ze mě producentka, která vyvíjí vlastní filmy a buduje si své tvůrčí týmy.

V Dokonalé shodě hrajete s Pedrem Pascalem. Kde jste se potkali poprvé?

Pedro je můj dlouholetý kamarád, vlastně jsme si zrovna volali přes FaceTime. Kde jsme se seznámili? No, on tvrdí, že jsme se setkali mnohokrát a já už si to jen nepamatuji.

Vážně si nevzpomínáte, kdy jste se seznámili s jedním z nejoblíbenějších herců současnosti?

Podle Pedra to bylo v roce 2014. Ale já myslím, že jsme se potkali na letišti před několika lety. Od té doby k sobě každopádně máme velice blízko.

Mluvila jste o lásce, vztazích, o seznamování se. Myslíte, že seznamování můžeme optimalizovat, jako se to děje v Dokonalé shodě? Nebo je to šílená myšlenka?

Myslím, že není. V jádru toho filmu stojí otázka: Máte usilovat o život snů? Nebo bojovat za to, aby vás někdo miloval takovou, jaká doopravdy jste? Tím se ale můžete připravit o peníze, o určitý životní styl. Sociální sítě v nás vyvolaly potřebu vést život, který dobře vypadá na internetu. Jsme ale lidské bytosti, takže nebylo by lepší žít s vědomím, že vás někdo doopravdy miluje? Možná že kdybychom si tuhle otázku položili všichni, chovali bychom se k sobě navzájem lépe.

A co režisérka Dokonalé shody Celine Song? Pracovala jako dohazovačka.

Hodně jsem se s ní o té práci bavila. Měla prý pocit, že s ní lidé často mluví upřímněji než se svou rodinou, přáteli nebo dokonce s vlastním terapeutem. Tolik toužili po tom najít svůj ideál. Bylo přitom zajímavé, kolik Celininých klientů řešilo materiální aspekty vztahu. Víc než nějaké emocionální nebo duševní naplnění.

No a také jsem zjistila, že randění je fakt otrava.

Proč?

Upřímně nevím. Asi proto, že najít partnera bývá nesmírně těžké. Ve filmu Dokonalá shoda také vyprávíme o ženě, která je na schůzce napadena. Randění může být krásné, stejně jako děsivé. Myslím, že seznamování dostává lidi do situace, kdy zpochybňují vlastní hodnotu, což je dost smutné.

Může být láska naplánovaná? Vztahy jsou přece chaotické, nepředvídatelné. Vážně se dají přednastavit?

Všechno jde. Některé seznamovací aplikace jsou vážně dobré. Lidé se díky nim seznámili, vzali, jsou nesmírně zamilovaní. A pak existují šťastné vztahy, které dali dohromady společní kamarádi partnerů. Všechno funguje. Neexistuje správná nebo špatná cesta k lásce.

Loni jste režírovala krátký film Loser Baby. Plánujete zkusit také celovečerní snímek?

Ráda bych. Bude to velice skromná, ale také srdeční záležitost. Doufám, že se do ní brzy pustím. Pracujeme na tom filmu s Vanessou Burghardt, která hrála mou dceru v Cha Cha Real Smooth. Je to neuvěřitelně schopná autistická herečka.

Dlouho jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravená natočit vlastní celovečerní film, neměla jsem na to sebevědomí. Ale když jde o Vanessu, cítím se jako její ochranitelka, znám ji velice dobře, díky ní mi do sebe najednou svět toho filmu zapadl. Takže skutečná odpověď zní, že nechci, aby tenhle film natočil někdo jiný než já.

Jaká témata vás jako producentku či režisérku nejvíce lákají?

Hledám věci, které vizuálně nebo emocionálně provokují. A nemyslím to sexuálně. Hledám něco, co ve vás otevře jiné dimenze než to, co teď vidíte v televizi nebo na streamovacích platformách.

A také mě láká ženský pohled na věc. Filmy, jejichž hrdinky se vymykají tomu, co běžně vídáte. Jsou komplexní, nuancované. Antihrdinky, které musíte milovat. Zajímají mě ženy, co udělají něco ohavného, ale vy stojíte na jejich straně, protože víte, že jsou spravedlivě naštvané.

Je ženský hlas ve filmu slyšet silněji než dřív?

Jednoznačně. Je silnější, jasnější, hlasitější, upřímnější. Lidem to pomáhá lépe vnímat ženský úhel pohledu. Jsem šťastná, že existuje více filmařek, spisovatelek, hereček, které režírují. To, že Scarlett Johansson přijela do Cannes představit svůj režijní debut Eleanor The Great, mě nesmírně inspiruje. Jen tak dál.

V produkční společnosti Teatime provozujete také knižní klub. Co teď čtete?

Novou knihu Mirandy July, All Fours. Můj pes jí už stačil sežvýkat obálku.

Knihu byste napsat nechtěla?

Nedokážu vůbec pochopit, jak spisovatelé pracují. Psaní mi připadá jako magická schopnost. Ani u vás novinářů nechápu, jak děláte svou práci. Já si píšu akorát deník. A píšu tam totální šílenosti.

Před projekcí filmu Splitsville umělecký ředitel festivalu pochválil, jak chytře si vybíráte role. Hrajete už čtvrtstoletí. Udělala byste ve své kariéře něco jinak?

Ach bože, fakt už tak dlouho? Ve své první roli hraju dceru své mámy, režíroval to můj nevlastní otec a v náručí jsem držela mladší sestřičku, která celou dobu bulela. Samozřejmě jsem se po tomhle zážitku stala závislou na herectví. Chtěla jsem, ať mě kvůli tomu vezmou ze školy, ale nedovolili mi to. A do osmnácti jsem nesměla na jediný konkurz. Takže jsem záhy utekla z domova a začala se živit sama. Chodit na konkurzy, usilovat o role.

Jsem strašně vděčná za to, jaký život jsem do té doby měla. Rodiče mi umožnili prožít normální dětství. A také jsem nesmírně vděčná za následnou kariéru, za lidi, s nimiž jsem mohla pracovat, místa, která jsem mohla navštívit. Podívejte se z okna, vždyť to tu vypadá jako Disneyland! Vary jsou úžasně krásné město.

Měla jste za těch 24 hodin, které jste na festivalu strávila, možnost trochu nasát atmosféru?

Upřímně moc ne. Ale teď bych se tu ráda prošla. Hned po příletu jsme chtěli vyrazit na vyhlídku, ale nevyšlo to. Tak jsem zašla do posilovny. Vůbec jsem nevěděla, co od Varů čekat, ale je tu moc krásně. Všichni jsou milí. Městské divadlo, kde jsme uvedli Splitsville, bylo nádherné. Jsem naprosto unešená, místní architektura mi přijde neuvěřitelná. Také jsem si četla o vašich termálních lázních. Jmenuje se to tu po králi Karlovi, chápu to správně? Máte to tu jako v pohádce.

V sobotu večer jsem ochutnala absint. Jen doušek. Pálil mě z něj nos. Na festivaly jezdím moc ráda, protože jsem mezi lidmi, kteří milují filmy. Je to taková malá bublina lásky ve světě plném chaosu a bolesti. Umění lidem přináší naději. Podle mě je dnes těžké točit, zaujmout lidi, přimět je, aby vám věřili. Filmy nespasí svět. To rozhodně ne. Ale není hezké, že je tu máme?