Úplatek chtějí v Íránu policista i zdravotní sestra, ukazuje film z Varů

Muž a žena jedou v autě. Pro íránskou kinematografii asi neexistuje typičtější záběr. Někteří slavní tvůrci dokonce natočili snímky, které se celé odehrávají v autě. Džafar Panahí se ve filmu Taxi Teherán z roku 2015 proměnil v taxikáře a pomocí debat se zákazníky vystihl mnohé z povahy či problémů tamní společnosti.

O deset let později nyní v novince Drobná nehoda, jež letos získala hlavní cenu Zlatou palmu ve francouzském Cannes a tuto neděli byla k vidění na karlovarském festivalu, opět usazuje dvojici postav do automobilu. A v něm různí hrdinové opět stráví podstatnou část příběhu. Je to okouzlující, chytrá a tentokrát také otevřeně politická podívaná.

Natáčení v autě není pro Íránce jen estetickou volbou. Jde také o bezpečný prostor, kde se dá filmovat bez povolení úřadů. Taxi Teherán vytvořil Panahí v době, kdy byl z politických důvodů v domácím vězení.

Tentokrát však už nemusel obcházet zákazy. Od prvních záběrů novinky je zřejmé, že s prostorem automobilu si hodlá především kreativně pohrávat. Začíná to už tím, když se po chvíli na zadním sedadle objeví dcera dvojice, kterou jsme doposud sledovali. A s ní do záběru vpadne zvuk hudby i nakažlivá, živelná energie. Emoce se poprvé rázně mění, což bude pro zbytek snímku platit neustále.

Protagonisté v průběhu této večerní jízdy omylem přejedou psa, ale to je teprve první škobrtnutí. Později porucha vozu svede rodinu dohromady s Vahidem, mužem, který v otci rodiny poznává svého někdejšího věznitele a mučitele. Toho sice nikdy neviděl, ale vrzání jeho umělé nohy by poznal kdykoli. Vzpomínky na traumatickou minulost, která mu zničila zdraví a připravila ho o blízké, se vyplaví s takovou razancí, že se Vahid odhodlá k radikálnímu činu.

Tělo věznitele už málem skončí pohřbené zaživa, když se Vahid rozhodne napřed získat jistotu, že jde skutečně o toho, za koho jej má. Neboť dotyčný vše popírá a poukazuje mimo jiné na čerstvé roční jizvy po amputované noze, což má být důkaz, že se jedná o omyl.

Džafar Panahí natočil zvláštní road movie. Událost dovnitř dodávky, kde spoutaný věznitel čeká na svůj osud, svede řadu lidí. Všem domnělý tyran fyzicky i psychicky ublížil, nikdo však neviděl jeho obličej. Různá nedorozumění a návaly emocí neustále mění náladu filmu, který je nakonec především rozpravou o etice a otevřenou kritikou íránského režimu.

Drobná nehoda už v názvu nese to, co íránskou kinematografii proslavilo. Tedy schopnost práce s detaily, všedními situacemi, které dovedou vyústit ve zdrcující, přitom nenucená, lehkou rukou vyprávěná dramata. Panahí však zároveň vede mnohem konkrétnější a přímější debatu o režimu a jeho povaze. Skrze motiv pomsty sice vytvořil dílo, v němž jde neustále o život, zároveň ale není důležitější, co se stane, spíše jak se k věci postaví hrdinové. Morální volbu navíc komplikuje nejistota, zda mají správného muže.

Panahí má tak jako jeho předchůdci a souputníci od Abbáse Kiarostamího po Asghara Farhadího cit pro pozorování i jemnou komiku, skrze něž odhaluje společenské nešvary. Stačí mu dvojice policistů s lišáckými výrazy, kteří si bez ostychu říkají o úplatek a výmluvy o nedostatku hotovosti je neodradí. Jsou totiž vybavení platebními terminály.

Úplatek je v této zemi samozřejmostí, skoro by se dalo říct slušností, neváhá o něj požádat i zdravotní sestra.

Na základě těchto momentů se postupně odhaluje ústřední téma: zda jsou veškeré problémy systémovou záležitostí, nebo jestli systém stojí na jednotlivcích, kteří ze zbabělosti či pohodlnosti udržují vše v chodu – vyzbrojeni náboženským floskulemi, jimiž ospravedlní i to nejhorší jednání.

Drobná nehoda je podobně jako loňské Semínko posvátného fíkovníku režiséra Mohammada Rasúlofa otevřenou kritikou režimu, což pro íránské filmy není typické. Zatímco v Rasúlofově případě politické gesto zvítězilo nad estetickou suverenitou, Panahí se úplné doslovnosti či těžkopádným symbolům povětšinou vyhýbá.

Drobná nehoda ve výsledku není tak elegantní jako vrcholná íránská dramata, která vše podstatné šikovně sdělují mezi řádky – například Rozchod Nádera a Simin od Asghara Farhadího. Ale podobně jako Farhadí i Panahí vynalézavě používá a variuje různé žánrové prvky.

Jeho napínavý, v lecčem divácky vděčný snímek představuje další důkaz, jak íránští tvůrci s minimem prostředků dovedou uhranout publikum po celém světě. Film nenabízí jasné odpovědi, zachycuje však všudypřítomnou tenzi. Kvůli ní nemusí místní obyvatelé zrovna narazit na člověka, jenž je bolestivě týral. K vyvolání napětí stačí mnohem běžnější každodenní interakce.

Džafar Panahí se ziskem Zlaté palmy za Drobnou nehodu zařadil k několika málo filmařům, kteří dosáhli hlavní ceny na všech třech předních světových přehlídkách. Snímek Kruh mu v roce 2000 vynesl Zlatého lva v Benátkách, za Taxi Teherán před deseti lety obdržel berlínského Zlatého medvěda. Letos trojici zkompletoval. A stvrdil tak svou pozici jednoho z nejuznávanějších současných režisérů.