Recenze: Nejvýbušnější film z Varů. Sirat je něco, o čem se bude mluvit

Jsou projekce, které naplno vyjeví sílu velkého sálu hotelu Thermal s kapacitou více než 1100 diváků. A na letošním ročníku karlovarského festivalu asi nebude k vidění explozivnější film než Sirat. Snímek režiséra Olivera Laxe byl zařazen do hlavní soutěže přehlídky ve francouzském Cannes, kde získal cenu poroty.

Začíná stavbou obří zvukové aparatury v marocké poušti. A pak začne hrát dunivý rave, který naopak naplno otestuje možnosti aparatury v sále. Tato nabitá psychedelická pouť vyprahlou Afrikou až do konce zůstane extatická a zároveň extrémně deprimující.

Španělský režisér francouzského původu Laxe už karlovarské publikum svérázně potrápil před devíti lety snímkem Mimózy. I tento religiózní western, který pro změnu vyhrál hlavní cenu v canneské sekci Týden kritiky, se odehrával v marockých horách. Ale tehdy šlo o unikavé dílo plné silně estetizovaných dlouhých záběrů, o avantgardní film, jenž rozdělil publikum. Sirat je od počátku mnohem kontaktnější, chce zachytit energii raveové party a od prvních beatů se to daří.

Na mejdan kromě „technařů“ s obřími starými dodávkami a obytnými vozy přijíždějí také postarší otec se synem až moc mladým na to, aby se účastnil podobných akcí. Však také nehledají opojný zvuk elektronické hudby, nýbrž dceru a sestru, o které už několik měsíců neslyšeli.

Nikdo ji nepoznává, kdesi ve vnitrozemí se ale prý koná další mejdan, třeba bude tam. A tak se dvojice připojí k partě vysloužilých raverů a vydává se na dalekou cestu. Ta napřed otestuje limity jejich dodávky, ale to je teprve začátek. Přijdou mnohem horší věci.

Parta vyznavačů sound systémů a kočovného života už něco pamatuje. Některým chybí končetiny, jiní mají falešná číra a slušná „taťkovská“ bříška. Ale na to, co bude následovat, nejsou připravení ani oni.

Film se jmenuje podle mytického islámského mostu přes peklo. A cestu peklem tento halucinační snímek záhy začne připomínat. Jako kdyby chtěl někdo spojit uhrančivou klasickou road movie Zabriskie Point od Michelangela Antonioniho s novodobým Šíleným Maxem: Zběsilou cestou. A ve druhé půli přidal krutou potměšilost jako z děl Luise Buñuela.

Režisér a spoluscenárista Laxe nechává řvát motory obřích vozidel šinoucích se pouští, drsné elektronické „nabasované“ beaty jsou chvílemi uhrančivé, jindy se zvuk starých, poničených reproduktorů mění v agresivní hlukové plochy.

Čím víc se snímek blíže ke konci, tím krutější je osud k protagonistům. Je to ten typ filmu, kde nelze ani naznačovat, ale přestože jde o jakousi existenciální road movie, tónem se od většiny zástupců tohoto žánru drtivě liší.

Sirat se ve druhé půli mění v obrazné i doslovné minové pole, ve výjevy až apokalypticky vyhlížející zkázy. Nejvýbušnější snímek letošní festivalové sezóny si možná místy bere publikum jako rukojmí. A nutí nás fascinovaně hledět na plátno v okamžicích, kdy bychom si přáli odvrátit zrak.

Momenty sounáležitosti a sblížení ukazující, že Oliver Laxe dobře zná komunitu, o které natáčí, střídají chvíle absolutního zmaru. Lyrické detailní záběry jedné bosé a jedné umělé nohy kráčející popraskaným, ztvrdlým pískem pouště se mění ve velké a leckdy hrůzné celky. Ty někdy ukazují fotogenickou povahu místní nehostinné přírody. Ale pak o to syrověji zachycují tragickou zkázu.

Laxe skvěle pracuje s drobnostmi. Když postavy užívají psychedelika, nejde o laciné „hippiesáctví“, bujaré experimentování ani snahu dodat této činnosti přehnaně spirituální rozměr. Je to prostě běžná součást jejich životů, v dobrém i zlém.

Cítíme, že jde o lidi, kteří už si něco odžili. Kteří jsou možná už dávno unavení svým nomádským způsobem života, ale zároveň tohle je to jediné, co mají. To jediné, na co se mohou spolehnout.

Od této autentičnosti zbývá jen krůček k výbušným hyperbolám či metaforám. A je pozoruhodné, že zkušenosti nebo životní úděl kočovných protagonistů vyvolávají u publika stejnou empatii jako příběh otce se synem pátrajících po člence rodiny. Nikdo z hrdinů si nezaslouží vstoupit do pekla, v němž se ocitli, aniž by tušili, jak k tomu došlo.

Sirat je ten typ filmu, o němž se bude mluvit, který nikoho nenechá chladným. I kdybychom se nechtěli stát Laxeho rukojmími a odmítli bychom přistoupit na režisérovu krutou hru, jeho zdivočelá imaginace námi stejně zacloumá. Obrazy i zvuky z tohoto filmu nás budou pronásledovat po zbytek festivalu.