Cigareta, ze které už Bartoška nepotáhne. Vary začaly hořkosladce

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nová znělka karlovarského festivalu začíná typicky po česku. Poloprázdná hospoda, podél začouzených zdí automaty, nepříjemná servírka. Od pohledu čtvrtá cenová kategorie. „Tak si ještě dáme a půjdeme, ne?“ říká Boleslav Polívka, kterému po usměvavé tváři na okamžik proběhne smutek. V kinosále hotelu Thermal je sice tma, ale ve vzduchu člověk při premiérovém promítání znělky najednou cítí lítost. Všichni v publiku tuší, komu patří Polívkův posmutnělý úsměv. Na druhé straně hospodského stolu zůstala prázdná židle po Jiřím Bartoškovi.

První odpoledne letošního 59. ročníku festivalu, který začal tento pátek, přitom až doteď vypadalo stejně jako každý rok. Kolonáda plná lidí, srocujících se podél červeného koberce v očekávání přijíždějících hostů. Jen pár rodin s úsměvem pózuje u velkoformátových fotografií v květnu zesnulého prezidenta přehlídky. Spousta návštěvníků se ale těší, až se setkají s prvními hvězdami.

„Budou,“ odpověděl trochu tajemně výkonný ředitel Kryštof Mucha na otázku Seznam Zpráv po hostech letošního ročníku. To bylo na začátku června. V polovině téhož měsíce pořadatelé ohlásili herce Michaela Douglase, posléze přidali Petera Sarsgaarda, Vicky Krieps, Stellana Skarsgårda nebo Dakotu Johnson. Před Thermalem se tento pátek večer objevili dva z nich. Oba okamžitě okouzlili.

Sarsgaard ukázal, že je mimo kamery mnohem přátelštější než v některých svých rolích. V jedné z těch nejnovějších, loňském seriálu Nedostatek důkazů, ztvárnil zákeřně ambiciózního prokurátora Tommyho Moltoa. Dělá vše proto, aby zničil život svému z vraždy obviněnému konkurentovi v podáni Jakea Gyllenhaala. Ten je přitom ve skutečnosti jeho švagrem.

Na červeném koberci před hotelem Thermal naopak Sarsgaardovi stačilo pár vteřin, aby neodolal a rozběhl se k davu fanoušků za bariérami. Podepisováním autogramů, focením selfie a podáváním rukou nakonec strávil čtvrt hodiny. Dost dlouho na to, aby umlčel i festivalového moderátora Petra Čimperu. Dá se říct, že Sarsgaard naplnil motto letošního ročníku: Objímejte se.

Lucemburská herečka Vicky Krieps, známá například z loňského zahajovacího filmu Viggo Mortensena Až na konec světa, při předávání Křišťálového glóbu na pódiu Thermalu zapůsobila nebývale skromným projevem a improvizovaným, ale o to silnějším proslovem.

„Pokud filmy nezneužíváme, dokážou překračovat hranice a předávat ta nejdůležitější poselství. Nezáleží jim na tom, co máte v občance, jak jste bohatí, odkud pocházíte nebo jestli jste cool. Já jsem nikdy nebyla cool. Nedostudovala jsem. A přesto jsem tady. Jen proto, že jsem nepřestala věřit svým snům, což nám právě filmy umožňují,“ řekla herečka.

Dodala, že na svět přišla s prázdnýma rukama a stejně také odejde. Jediné, co jí zůstane, jsou vzpomínky. I ty umí film zachovat. A také se skrze něj dá odpouštět, uzavřela Vicky Krieps.

Peter Sarsgaard si svůj děkovný projev při přebírání ceny prezidenta z rukou Kryštofa Muchy a uměleckého ředitele Karla Ocha raději dopředu napsal. Mluvil o potřebě sounáležitosti. Bez ní se neobejde nejen kinematografie, ale celý svět.

„Moje země se nyní zbavuje své globální zodpovědnosti a zkouší to zvládnout sama, zatímco se uvnitř drolí na čím dál menší frakce. Když ale máte společného nepřítele, který vás rozděluje, potřebujete se naopak spojovat. Všichni víme, kdo tím nepřítelem je,“ pokračoval herec patrně v narážce na amerického prezidenta Donalda Trumpa. „Jediná cesta vpřed v umění a ke společnému štěstí spočívá v tom, že budeme všichni táhnout za jeden provaz. Takže děkuji, bez vás bych to nedokázal.“

Sarsgaard se rozloučil citací z Václava Havla. „Jedna polovina pokoje nemůže zůstat nevytopená, když ve druhé sálají kamna,“ uvedl.

Na červeném koberci se vystřídala také spousta českých osobností. Dagmar Havlová, Miroslav Donutil s manželkou Zuzanou, Hana Vagnerová po boku Stanislava Majera, Antonie Martinec Formanová s manželem, který ve Varech loni úspěšně představil svůj debut Mord, a také s otcem Petrem a sestrou Emílií.

S diváky se přivítal též Jiří Mádl, tentokrát v roli porotce hlavní soutěžní sekce. Anna Geislerová, která na festivalu představí v Cannes uvedený film Karavan, zazářila v zelených šatech ze skla lahví od piva. Vytvořil je návrhář Jan Černý, jenž herečku do Thermalu osobně doprovodil.

Slavnostní ceremoniál v sále opět zahájilo taneční vystoupení v choreografii bratrů Cabanových. Tentokrát mu dominoval motiv paprsku světla přicházejícího shůry. Hudbu ze sci-fi filmu Christophera Nolana Interstellar střídala klasika i frenetické techno. Všechno při starém, ale přitom docela jinak.

„Říká se, že každý člověk je nahraditelný. Není to pravda. Každý člověk je jedinečný, stejně jako je jedinečný otisk jeho prstu,“ zahájil večer moderátor Marek Eben. „Také se říká, že nic už nebude takové, jako to bývalo. A to je pravda. To je vývoj, je to evoluce a je to něco, co nemůžeme zastavit. Když vytrhnete ze země strom, nezbude nic. Pokud odejde člověk, mohou po něm zůstat jeho stopy. A ty stopy nám ukazují, kam směřoval. Kam chtěl jít. A já myslím, že stopy Jiřího Bartošky by vedly přesně sem, do tohoto sálu. Kdyby mu bylo dopřáno víc let života, seděl by ve dvanácté řadě a seděl by tam i příští rok a seděl by tam dalších deset let,“ pokračoval Eben.

Festival trefně popsal jako živý organismus. „Jeho buňkami jsme my všichni tady. A ty kmenové buňky, ty si Jiří Bartoška velmi pečlivě vybral a na to měl ohromný talent,“ pokračoval muž, který je s moderací festivalu spojen od roku 1996. Za některá svá vystoupení si v poslední době vysloužil i kritiku. Jeho letošní projev ale patřil k těm nejlepším.

Jen přes jedinou větu se Marek Eben, ale ani Karel Och nebo Kryštof Mucha nedokázali dostat. Byla to ta, kterou každoročně vyslovoval Jiří Bartoška: „Tímto považuji festival za zahájený.“

„Neměla by to být tryzna, ale oslava,“ plánovali Mucha s Ochem letošní ročník festivalu, po jedenatřiceti letech první bez svého prezidenta. Výběrem zahajovacího filmu, který po přestávce promítli ve velkém sále Thermalu, své plány naplnili.

Dokument režisérů Milana Kuchynky a Jakuba Juráska Musíme to zarámovat doprovázený podtitulem Rozhovor s Jiřím Bartoškou vznikl v červenci 2021. Zachycuje herce, stojícího v čele festivalu od roku 1994, jako charismatického muže s vypravěčským talentem a věčnou cigaretou mezi prsty.

„Festival je ve stejném čase, na stejném místě, ve stejné době. V okamžiku, kdy se tyhle tři věci naučíš, už do matematického vzorce doplňuješ jenom titul filmu a jméno herce, který přijede. Co jsme neuměli, v tom jsme teď bravurní. Když jsme udělali něco špatně jeden ročník, tak jsme další rok věděli, jak to napravit,“ vypráví Bartoška ve snímku, který vznikal za covidové pandemie. Tehdy se objevovaly žádosti, aby prezident festivalu napsal knihu. To odmítl, raději přistoupil na verzi natáčeného rozhovoru.

V hodinu a šest minut dlouhém snímku natočeném uvnitř festivalových kanceláří v pražské Panské ulici vzpomíná Bartoška na své herecké začátky, přátelství s Boleslavem Polívkou nebo Karlem Heřmánkem, rekapituluje filmovou i divadelní kariéru či sametovou revoluci.

Vypráví také o druhé míze karlovarského festivalu a z rukávu bez přestání sype bizarní historky. Od té, kdy ho na brněnskou JAMU bez jeho vědomí přihlásila kamarádka ze střední školy Jana Švandová – na zkoušku ho připravil právě Polívka – až po ty spojené s lákáním hvězdných hostů na karlovarský festival nebo jejich neuvěřitelné zážitky v Česku, někdy hraničící s ohrožením života. Třeba jako když Američana Gregoryho Pecka ve Varech roku 1996 postihl akutní zánět slepého střeva.

Podstupovat operaci v Česku se mu nechtělo. „To víš, jako kdyby tě odvezli do Mongolska,“ parafrázoval jeho slova Bartoška. Peck nakonec se zákrokem pod tíhou okolností souhlasil. Primářovi Kubíkovi, který inkriminované letní noci přijel operovat z chalupy, později herec ze Spojených států nechal poslat talíř od Tiffanyho, vypráví se smíchem prezident festivalu.

V dokumentu se zmiňuje také o své nemoci. Projevila se při produkci seriálu Já, Mattoni. „Po natáčení jsem cítil divnou únavu. Tak jsem šel k doktorovi a on řekl: máte rakovinu mízních uzlin, nebo jak se to jmenuje. Marek Najbrt navrhoval, že na mě počkají, ale já říkám: děti, já nemám ruku v sádře, přeobsaďte to. A dobře, že to udělali,“ vypráví Bartoška v minimalisticky pojatém dokumentu, který nenabízí víc než ničím nepřerušovaný monolog. Přesto divák protagonistovi celou dobu visí na rtech a jen těžko odolává hercově nakažlivému smíchu.

Ve filmu nakonec dojde i na vysvětlení názvu. V turbulentním roce 1996, kdy se festivalovou cenou, jak Bartoška vtipkuje, mohl stát Zlatý apendix Gregoryho Pecka, měly Vary manko. Mohla je zachránit jen osobní půjčka. Herec si nechal vypsat směnku na osm milionů korun. Splatit je měl do 20. prosince.

„Ten festival byl srdeční záležitostí. Když to dělal stát, tak si úřednice zafajfkovaly, že proběhla akce. Kdyby tehdy Pavel Tigrid prosadil, že festival nebude, tak dneska netočíme tenhle příspěvek,“ vysvětluje Bartoška s poukazem na tehdejšího ministra kultury. Směnku splatil. A pak si ji nechal narychlo zarámovat. Po téměř třiceti letech nicméně začalo být zjevné, že se na ní podepsal zub času. „Jardo, tohle musíme přeadjustovat, kur*a, do zlatýho rámu,“ volá euforicky herec v závěru snímku. A ještě dodává: „Kluci, mně vystydlo kafe.“

Před půlnocí je kolem hotelu Thermal rušno. Z pódia postaveného vedle červeného koberce duní hudba synthpopové dvojice La Roux, na kopci za hotelem právě odpálili ohňostroje.

Přesto člověku v hlavě zůstávají scény z nové festivalové znělky. „Jo vidiš, málem bych zapomněl,“ říká Boleslav Polívka. „Tobě ji nedali. Já mám dvě.“ Na stůl pokládá festivalovou cenu, nechvalně známou tím, jak je těžká. Z popelníku na Bartoškově straně jde dým z cigarety, ze které už nemá kdo potáhnout.