Riskantní převoz i klíče v rukou Němců. Drama korunovačních klenotů za války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V pondělí je sedm klíčníků odemklo, následující dva dny je mohou obdivovat školáci a od čtvrtka si české korunovační klenoty bude moci po roce prohlédnout opět i široká veřejnost.

Letos ve světle květnového výročí konce druhé světové války bude královské insignie ve Vladislavském sále doprovázet výstava „Poklad v temnotě“. Ta dá nahlédnout do dramatických let 1938–1945, kdy se klenoty ocitly na cestě do slovenské Žiliny, ve sklepeních Pražského hradu i v rukou nacistických okupantů.

Temný příběh s dobrým koncem Seznam Zprávám ve chvíli, kdy ještě Vladislavským sálem burácí ruch příprav, přiblížila kurátorka výstavy a zároveň vedoucí Archivu Kanceláře prezidenta republiky Lucie Večerníková.

Už v roce 1937 se v tehdejší Kanceláři prezidenta republiky v souvislosti s možným vojenským konfliktem řešilo, jak klenoty ochránit. Pravděpodobně z obavy, že by Pražský hrad včetně katedrály svatého Víta mohl být jedním z cílů případného bombardování, se tehdy jevilo jako nejlepší řešení klenoty přemístit mimo hlavní město.

S tím, jak se situace stávala čím dál dramatičtější, padla volba „skrýše“ na trezor v žilinské pobočce Národní banky Československé. Což se nakonec ukázalo jako ne zrovna šťastné řešení. To bychom ale předbíhali.

Evakuaci klenotů na Slovensko tehdy organizoval Edvard Beneš a jeho prezidentská kancelář. A to přesto, že prezident tehdy ještě nebyl jedním z klenotních klíčníků. Ostatní držitele ale Beneš v polovině září 1938 vyzval k odevzdání klíčů, aby mohl jako pověřená osoba v případě nebezpečí rychle odemknout komoru a klenoty ochránit.

Podle Večerníkové byla operace tajná, kromě prezidenta o ní věděla pouze vláda spolu s několika málo zaměstnanci Hradu. Ani ostatním klíčníkům Beneš nesdělil, že korunovační klenoty mají opustit Prahu. K jejich přemístění do Žiliny došlo v noci z 19. na 20. září 1938, a to černou Tatrou prezidenta Masaryka, kterou doprovázel druhý vůz stejné značky.

„Klenoty samozřejmě nešly jen tak naložit do auta a přepravit pryč. Tehdejší truhláři a zaměstnanci Hradu se poté, co měl Beneš k dispozici všechny klíče, vydali do Korunní komory, kde vzali míru jednotlivých předmětů, a vyrobili dubovou bednu, do které byly všechny součásti klenotů v pouzdrech uloženy a zamknuty na čtyři klíče,“ přibližuje formu převozu Večerníková s tím, že onu dřevěnou bednu uvidí i návštěvníci výstavy.

Transport bedny s klenoty se prováděl v době, kdy už v pohraničí zuřilo sudetoněmecké povstání. Dokonce i trasa přepravních vozů vedla přes Litomyšl, Svitavy a Olomouc - tedy místa, která jen o několik dní později zabrala německá Třetí říše.

Těžké chvíle ale ozbrojená posádka, která oficiálně neznala obsah převážené bedny, zažila až kousek před cílem cesty u slovenských hranic. Nad ránem padla mlha a řidič doprovodného auta na křižovatce špatně odbočil. Chybu si záhy uvědomil, vůz otočil a snažil se kolegy dohnat. V mlze však naboural do Tatry s klenoty, která na něj čekala. Vzácný náklad i posádka z incidentu naštěstí vyvázly bez úhony a po provizorní opravě auta mohli všichni pokračovat do Žiliny.

Tam se však klenoty v bankovním trezoru dlouho neohřály. O deset dní později přišel podpis Mnichovské dohody, československé Sudety byly připojeny k německé říši a zároveň i na Slovensku přestalo být pro symbol české státnosti bezpečno.

„Schylovalo se tu k vyhlášení autonomie a propukala protičeská povstání, takže Slovensko se najednou pro klenoty jevilo jako mnohem nebezpečnější než Praha,“ vysvětluje Večerníková.

Pouhý den před svou abdikací tedy prezident Beneš rozhodl o převezení korunovačních klenotů zpět na Pražský hrad. Posádky aut se v rozjitřené atmosféře opět vydaly stejnou cestou do Žiliny a zpět - tedy přes část již zabraných Sudet. „Štěstí tehdy stálo opravdu na straně klenotů, protože situace byla dramatická,“ říká Večerníková.

Přesto ale uvádí i lehce humornou historku z této výpravy. Podle výpovědí posádky, které se v archivu uchovaly, jeden z řidičů v průběhu cesty často zastavoval, aby se občerstvil pivem. „On čas od času zahlásil, že se mu zdá, že auto úplně netáhne, že má možná nějakou poruchu. A shodou okolností to bylo vždy blízko nějakého hostince. Takže si svlažil hrdlo, podíval se na auto, zjistil, že je vše v pořádku a pokračovalo se dál,“ říká vedoucí Archivu Kanceláře prezidenta republiky.

Svatováclavská koruna a další insignie se pak na Pražský hrad vrátily v době, kdy už zde nebyl prezident. Ministerský rada Kanceláře prezidenta republiky Karel Strnad je tak sám navrátil zpět do Korunní komory v katedrále svatého Víta.

O pár měsíců později přišlo vyhlášení protektorátu Čechy a Morava a o korunovační poklad se začali zajímat i němečtí okupanti. Více než rok stále měla kontrolu nad klenoty díky klíčům od komory jen česká strana. Až v srpnu 1940 rozhodl první říšský protektor Konstantin von Neurath o novém rozdělení klíčů. Jeden zůstal pražskému arcibiskupovi, tři dostal prezident Emil Hácha a tři si nechal říšský protektor.

„Celý příběh jsme chtěli zasadit i do dobového kontextu, pro návštěvníky jsme připravili jeden velmi cenný exponát. Uvidí tady originál protokolu z Berlína z 15. března 1939, kam byl k Adolfu Hitlerovi pozván prezident Emil Hácha a byl donucen podepsat, že vkládá osud českého národa do rukou Vůdce a Německé říše,“ dodává Večerníková.

Téměř po celou dobu protektorátu platilo toto rozdělení klíčů mezi českou a německou stranu. Byl ale i jeden moment, kdy na krátkou chvíli měla německá strana k dispozici všech sedm klíčů. A to tehdy, když si je vyžádal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

„V ten okamžik si Němci nechali zhotovit v Berlíně kopie. Po válce se ale prováděly zkoušky těchto kopií a zjistilo se, že ne všechny pasovaly. Ke klenotům by se tak Němci pravděpodobně sami nedostali,“ uvádí Večerníková

A právě kvůli tomu pravděpodobně vznikla legenda, že si Heydrich na hlavu nasadil Svatováclavskou korunu, čímž potvrdil věštbu smrti pro každého, kdo si české královské insignie neoprávněně přivlastní. Ačkoliv Heydrichův osud známe, podle Večerníkové je tento příběh pouze ničím nepodloženou historkou.

Také poznamenává, že ze strany okupantů nebyla žádná touha klenoty „krást“ či si je odvézt do Berlína. „Německá strana tehdy vnímala český prostor tak, že byl už od středověku součástí německé říše. Brali to tak, že klenoty jsou i německé. Ano, jsou sice v Čechách, ale ty pro ně vždy byly součástí německé říše, takže ani nebylo třeba je nikam odvážet,“ vysvětluje.

V katedrále svatého Víta klenoty zůstaly až do začátku roku 1944. S postupující válkou pak znovu vyvstala otázka, jak klenoty ochránit před případným bombardováním Prahy.

Odvézt je opět pryč za daných okolností nepřipadalo v úvahu, úkryt tak musel být v areálu Hradu. „Dělaly se tady různé sondy, kde by byly vhodné podmínky z hlediska teploty, vlhkosti a tak dále. Bylo několik variant, nicméně nakonec byl vybrán prostor v románském podzemí Starého královského paláce. Tedy dvě patra pod Vladislavským sálem,“ uvádí Večerníková.

Tam byla postavena zděná komora z cihel, s betonovým stropem a železnými dvířky, kam se 11. února 1944 přesunul trezor s kovovými součástmi klenotů. Opatřen byl čtyřmi klíči, které si mezi sebou opět rozdělily česká a německá strana. Textilní část jako korunovační plášť nebo podušku pod korunu převzal do úschovy Archiv země České.

Jelikož se do podzemí přesouval ze svatovítské katedrály také trezor, královské insignie během této akce místo v něm na jednu noc skončily opět v dubové bedně a dokonce opustily Hrad. „Byly převezeny do sídla říšského protektora v Černínském paláci. Tam se sešla řada odborníků, kteří je ohledali, zvážili, změřili, vyfotografovali a udělali si i náčrtky, jak klenoty vypadají,“ říká vedoucí Archivu Kanceláře prezidenta republiky s tím, že fotografie těchto německých nákresů budou na výstavě k vidění.

Poté byly klenoty uloženy do onoho trezoru, zabudovaného do zděné komory. V temnotě podzemí pak zůstaly uschovány až do konce války. Informaci o jejich zazdění mělo jen několik málo zaměstnanců Hradu. Právě oni v čele s plukovníkem Josefem Kvapilem se hned skončení války, 9. května 1945, vydali na kontrolu do sklepení ke zděné komoře.

„Tam zjistili, že hlídka střežící vstup do podzemí je stále na místě. Válka neválka. A našli také neporušené zámky komory,“ říká Večerníková. Hlídka hradní stráže přitom zřejmě netušila, jak velkou drahocennost střeží. V Černínském paláci zůstaly také klíče od trezoru a Korunní komory držené německou stranou. Našly se zde rovněž už zmíněné kopie klíčů.

Hned v květnu 1945 se rozjela jednání vlády o novém rozdělení klíčů, o vyzdvižení korunovačních klenotů, ale také o ověření jejich pravosti. Veřejnost je pak mohla poprvé od skončení války spatřit u příležitosti oslav vzniku samostatného Československa 28. října 1945. Vystaveny byly ve svatovítské katedrále po dobu sedmi dní.