Recenze: Hit to nebude. Film o Nepelovi se ale zajímavě vzpírá konvencím

Nadšené hlasy sportovních komentátorů střídavě v japonštině a slovenštině křičí, že krasobruslař Ondrej Nepela získal zlatou medaili na zimní olympiádě v Sapporu. Radost sálající na diváky z tmavého plátna v úvodní scéně slovensko-českého snímku Nepela, který nově promítají kina, bude na dlouho dobu posledním excitovaným momentem jinak chmurného díla.

Debutující scenárista a režisér Gregor Valentovič nenatočil klasický životopis či sportovní drama. Jeho snímek je mnohem spíše melodramatem o člověku, který nemohl žít tak, jak by si přál.

Josef Trojan coby Nepela sestupuje ze schůdků letadla za ovací davu, novinářů i komunistických funkcionářů. Nesmělý mladík se jakž takž se ctí vypořádá s nutností říct pár vět do mikrofonu a spěchá uklidit se do ústraní. Tehdy je ještě hrdinou. A svým způsobem jím pro lidi zůstane napořád, jak vidíme později například v cukrárně, kde na něm postarší prodavačka při prodeji „punčáku“ může oči nechat.

Jenže Nepela netouží rozmnožovat sbírku medailí. Byť se má brzy konat mistrovství světa v krasobruslení v Bratislavě, devatenáctiletý sportovec prahne po něčem úplně jiném: vyrazit do Německa a přidat se k populární show Holiday on Ice. Českoslovenští pohlaváři to však vidí jinak. Povolenku mu časem dají, avšak právě pod podmínkou jeho účasti na bratislavském šampionátu.

Od této chvíle snímek sleduje, kterak Nepela s nechutí doráží na ranní tréninky, kde se v něm koučka Hilda Múdra snaží probudit alespoň stopu zápalu pro věc. Nepela se však spíše potuluje po barech a bytech se svými novými přáteli, o nichž sestřihy prozrazují, že rádi poslouchají západní rockové šlágry. Ostatně sám sportovec nosí delší vlasy a „kotlety“.

Valentovič sleduje takřka mateřský, přitom v některých ohledech problematický vztah trenérky a jejího svěřence, vztah pochroumaný povahou doby, v němž se osobní odvaha střetává s potřebou fungovat v rámci režimem vymezených mantinelů. Vše se ale odehrává jen v náznacích.

Většinu pozornosti vzbuzuje sám Nepela, který se sice potuluje s kamarády po nocích, ale ani tyto scény nejsou vykreslené jako okamžiky štěstí. Hrdina spíše přežívá a společnost, kterou coby introvert automaticky nevyhledává, je jakýmsi polštářem, jenž ho udržuje při životě.

Tvůrci takřka neukazují to, co se obvykle v podobných titulech se sportovní tematikou nabízí nejvíce. Tedy pasáže plné dřiny, tréninkové sekvence ukazující, jak jednotlivec překonává své limity. Ani měsíční tréninkový „camp“ v Itálii neobsahuje jediný pohled na led. Místo toho sledujeme mlčenlivého protagonistu, jak se stále více ocitá na životní křižovatce.

V první hodině má díky těmto režijním volbám dílo až moc unylý tvar. Všednodennost není dostatečně nosnou komoditou, jakkoli je zřejmé, proč tvůrci hrdinu zachycují převážně mimo led. Nepela není nešťastný jen proto, že ho okolí nutí do něčeho, co už se mu příčí, ale také proto, že je gay a musí to skrývat před všemi kromě nejbližších. Vlastně to věděla jen kolegyně a kamarádka Hana Mašková, jenže ta zahynula během tragické autonehody.

Nepela se tak sice pohybuje ve sportu, kde by mohl popustit uzdu snům a projevit své jemné stránky, kde by se mohl oblékat, jak chce. Jenže není v pozici jako jeho kanadský sok na bratislavském šampionátu, který ve volné jízdě rád experimentuje s hudebním doprovodem i pohybovými kreacemi. Slovenský talent má místo třpytivého obleku hnědohnědý mundúr se znakem Československa a vypadá v něm spíše jako trestanec.

Režisér Valentovič se snaží o jemné náznaky a eleganci, ale někdy je v těchto rozhodnutích přeci jen trochu doslovný. Nicméně zaslouží uznání za odvahu vzepřít se konvencím oslavných životopisných snímků a natočit osobní drama o velikánovi, který se protrpěl ke svému poslednímu vítězství a pak sice dlouho působil ve vysněné zahraniční show, ale doma se stal neviditelným.

Jediné řídké radostné okamžiky snímku přicházejí, když zazní chytlavé tóny písně Sweet Caroline od Neila Diamonda, která je dnes se sportem neodmyslitelně spjatá. Stala se hymnou na mnoha britských fotbalových stadionech, nastupují na ni bojovníci MMA. Představa, že by na ní jel volnou jízdu Nepela v roce 1973 v komunistickém Československu, je však absurdní. A také netaktická, pokud tedy chce hoch pomýšlet na vítězství u konzervativních rozhodčích, zvyklých dávat body za umělecký dojem plně jinému pojetí tohoto sportu.

Nepela není strhujícím sportovním dramatem jako třeba Zátopek, který se rozhodl jít „hollywoodskou cestou“ a velmi zručně se jí držel. Slovenský krasobruslař ostatně čelil jiným politickým tlakům, jeho kariéra na výsluní se dala počítat v jednotkách let.

Novinka především vykresluje smutný obraz muže a doby, nesnaží se příliš tlačit na antikomunistickou notu, plně se soustředí na protagonistu a jeho povahu, která je opakem sportovní umanutosti, nezdolnosti a houževnatosti. Nepela se nechtěl zakousnout a sbírat medaili. Dnes je po něm pojmenován bratislavský zimní stadion, v minulosti ale upadl v zapomnění.

Snímek ho tiše a důstojně připomíná, jakkoli se nevyhne i jisté úmornosti. Josef Trojan sice nemluví perfektně slovensky, ale je jednoznačným magnetem a středobodem díla, tím, kdo přitahuje pozornost kamery, jakkoli hraje muže, jenž se pozornosti spíše vzpírá.

Podobná intimní melodramata odkazující k minulosti žánru se u nás moc nenosí, přestože mnozí současní zahraniční tvůrci jako třeba Todd Haynes žánr melodramatu rádi aktualizují. Gregor Valentovič se o to pokouší též. Jeho film možná nebude diváckým hitem, ale pozornost si zaslouží právě pro odvahu vydat se tišší a jemnější cestou.