Recenze: Nejoriginálnější Predátor. Film dělá z mimozemského lovce kořist

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ty máš ale pěknou držku!“ říká Arnold Schwarzenegger v nezapomenutelném finále filmu Predátor. V tu chvíli poprvé pohlédne do tváře svému mimozemskému sokovi poté, co si předchozích několik dlouhých, mlčenlivých minut hráli v bahně na kočku a myš.

Takřka o čtyři dekády později teď režisér a spoluscenárista Dan Trachtenberg ve snímku Predátor: Nebezpečné území ukazuje divákům tuto „držku“ tak, jak ji doposud nespatřili. A slovo ‚pěkná‘ může být v novince, kterou od čtvrtka promítají česká kina, klidně použito zcela neironicky.

V příběhu začínajícím na cizí planetě hrdina od počátku není tím, z koho jde strach. Po vtipné variaci na oblíbenou filmovou scénu vykreslující, kdo stojí na vrcholu potravního řetězce, je zřejmé, že zde na špičku pomyslné pyramidy patří právě predátoři zvaní Yautja. Jenže protagonista Dek je v rámci svého druhu poněkud podměrečný. Iniciační rituál, který z něj má učinit muže a vysloužit mu neviditelné brnění, končí neúspěchem.

Následně se na scéně objevuje Dekův otec a nedokonalého dítka, jež nepatří do klanu neohrožených válečníků, se hodlá nemilosrdně zbavit. Starší bratr má hrdinu popravit mečem, otci se však postaví a Dek místo něj odlétá na neznámou planetu Genna, odkud má přinést kýženou kořist, hlavu takzvaného kaliska.

Po úvodu jako z antické tragédie následuje úplně jiný film. Omráčený Dek se probouzí uprostřed rozpadající se kosmické lodi. V další scéně už se řítí v chatrném modulu vstříc povrchu planety, která ho od prvních vteřin překvapuje.

Dan Trachtenberg dokázal už předchozím snímkem Predátor: Kořist, odehrávajícím se zkraje 18. století na území kmene Komančů, že predátorská franšíza má stále co nabídnout. Už tehdy zkoumal témata jako válečnická čest a nabourával stereotypy, když místo osvaleného kulturisty učinil hrdinkou drobnou domorodou dívku.

Nyní se tím drobným a zranitelným protagonistou stal samotný mimozemský predátor, jenž byl doposud nepřítelem. A celá novinka stojí na tom, že nikoho nelze soudit podle jeho „držky“, přičemž tento expresivní výraz nepoužíváme samoúčelně. Odkazovat může ke vzhledu i genetickým dispozicím a Trachtenberg neustále ukazuje divákům, proč zdání klame.

Dek přilétá na planetu Genna s nastavením odhodlaného válečníka, který loví kořist sám, potichu, bez emocí a bez lítosti. Nicméně malebný svět mu brzo ukáže, že kořistí se tentokrát stane spíše on. Zabijáckou náturu tu má takřka vše – od větví stromů po stébla trávy. A to jsme teprve u flóry. Co dovede místní fauna, si snad radši ani nepředstavovat.

Když Dek stojí uprostřed pole něčeho, co připomíná křížence obilí a dikobraza, a nad ním poletuje cosi mezi drakem a pterodaktylem, odněkud se ozve zdánlivě lidský hlas. Dek pomoc a rady odmítá, neboť to má za slabošské, i když se dozvídá, že „obilí“ ho brzy svými ostny paralyzuje a „drak“ ho pak sežere.

Nakonec ho majitelka onoho hlasu zachrání a vzniká nepravděpodobné duo. Elle Fanning hraje androidku patřící společnosti Weyland-Yutani, té, která se v sousední sáze Vetřelec věnuje odchytu jiného smrtící mimozemšťana známého jako xenomorf. Toto monstrum sice v novém snímku o predátorovi nespatříme, tvůrci si ale chytře připravují půdu do budoucna.

Ještě chytřejším rozhodnutím bylo učinit hlavními hrdiny predátora a androidku, respektive půlku androidky, neboť spodní část těla robotka jménem Thia postrádá.

Lidští představitelé tu zcela chybí, ale humánnost je jedním z klíčových témat filmu. Thia představuje vylepšený typ androida, vybaveného schopností empatie, a neustále dává najevo své nadšení pro svět. Dek je naproti tomu chodící definicí slova machismus, Thiino torzo vleče na zádech jako užitečný nástroj, nic víc. Jejich vtipné interakce však ze samotářského válečníka s výzorem zmutovaného kance pozvolna dělají parťáka a jedince, jehož sada hodnot se začíná měnit.

Predátor: Nebezpečné území je unikátní v tom, že jde o radostné dobrodružství plné adrenalinových, přitom také dost invenčních akčních scén. Zároveň umí mezi řádky kriticky nahlížet na problémy dnešní doby. Thiina historka o nebezpečném pozemském predátorovi jménem vlk přináší mnohem podnětnější pojetí sousloví alfa samec, než je běžné. Mluví o ochránci smečky, nikoli o tom nejsilnějším.

V duchu této metafory se snímek o nečekaném spojenectví dvou tělesně hendikepovaných outsiderů odvíjí. Přitom pozoruhodně spojuje mnoho inspirací. Vychází ze starých šestákových sci-fi o fantaskních planetách plných nebezpečných tvorů, avšak propojuje je s trendy moderní science fiction, která více než s fyzikou pracuje s biologií a mezi střety podivuhodných monster umí přemýšlet třeba o ekologii. Genna je vizuálně uhrančivá planeta. Sice působí jako stroj na zabíjení, má ale funkční ekosystém.

Nový Predátor je pozoruhodný už čistě jako akční „žánrovka“. Dynamické honičky s mnoha aktéry střídají scény boje na krátkou vzdálenost. Jejich vrcholem je situace, v níž Thia s až baletní ladností likviduje protivníky s využitím obou svých zatím nespojených částí těla, jež se míhají prostorem jako sehraná taneční dvojice. A dojde také na povedenou variaci zásadního momentu ságy Vetřelec: na souboj pomocí obřího těžařského stroje.

Dan Trachtenberg hravě propojuje různé vlivy, jeho snímek odsýpá jako dobrodružná jízda, a přitom se umí s lehkostí dotknout důležitých otázek. Obzvlášť to vynikne při srovnání s posledními pokusy Ridleyho Scotta oživit Vetřelce a dostat do jeho světa filozofickou hloubku pomocí androidů zasmušile hrajících na piano skladby Richarda Wagnera a debatujících o novověkém umění.

Predátor: Nebezpečné území dává s pomocí mimozemšťana a androidky divákům mnohem zábavnější i podnětnější lekce z lidskosti. Je to dosud nejoriginálnější titul z predátorské série, plný rozzářených barev i rozverné akce, přitom s nadhledem hovořící o zásadních problémech dneška. Na adrenalinovou akční sci-fi slušný výkon.