„Válka je blízko,“ cítí v Estonsku. Pohraničí se opevňuje

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od zvláštní zpravodajky v Estonsku/

Je zde jeden monumentální kostel, historická zřícenina a pár domů. Z estonské Vasknarvy stačí pár kroků k tomu, abyste došli do Ruska. Udělat je ale už není téměř možné, a to od začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Dříve estonské pohraničí platilo za most do Evropy, dnes se jeho krajina proměňuje spíše v pevnost, která má pobaltskou zemi chránit před potenciálním útokem.

Ostražitost je zřetelná i v této pohraniční vesnici. Zatímco se za řekou tyčí ruská vlajka, místní hlídkovací stanice je v plném pozoru. Kvůli cedulím, které zakazují přiblížit se k hranici, je vesnice neprůjezdná.

Střet normálního života s válkou je tu podprahový. I zde lidé odpoledne sečou trávu, vídají se se sousedy a projíždějí se na kole. Na místních nástěnkách pak visí plakáty, které občany vyzývají, aby nahlásili, pokud náhodou zahlédnou dron nebo jiný podezřelý objekt.

Svítivě žluté upozornění souvisí s různými pokusy Ruska o vyvolání napětí ve státech, které leží na východní hranici Severoatlantické aliance. Estonsko nedávno řešilo narušení svého vzdušného prostoru ruskými stíhačkami, podobné incidenty hlásilo už dříve. Zkušenosti s nimi mají i v Litvě.

I další státy řešily také nálezy dronů, které měly patřit Rusku. Hybridní útoky takového druhu se v posledních měsících zintenzivnily a NATO na ně stále nenašlo odpověď, která by Moskvu od nich dokázala odradit.

„Všichni kolem mě sledují zprávy a cítí se znepokojení. Ruské stíhačky tady nemají co dělat. Já úplně nemám pocit, že válka začne zítra. Ale i tak je to vážně blízko a tyhle věci se opakují. To nevnímám jako nějakou náhodu,“ svěřuje se mi šestadvacetiletá Olga, která pracuje v kavárně a mimo jiné se angažuje i v pomoci Ukrajině.

Ona sama žije v Narvě. Jde o město bezprostředně u hranic s Ruskem, které řada expertů - jako německý bezpečnostní analytik Carlo Masala - považuje za první cíl Moskvy v případě útoku na NATO. S touto možností pracuje i samotná Aliance. Estonské úřady zde také po začátku invaze nechaly zřídit novou vojenskou základnu.

Důvodem je mimo jiné i to, že ruský prezident Vladimir Putin krátce po začátku invaze na Ukrajinu před téměř čtyřmi lety označil Narvu za ruské město.

Přesto Olga přiznává, že se cítí poměrně v bezpečí. „Vláda se snaží dělat pro naši obranu hodně, mluví se o tom taky dost otevřeně. A ve výsledku jsou oproti tomu, co se děje na Ukrajině, přelety stíhaček maličkost,“ dodává.

Jinak to ale vidí postarší muž, který se mi představuje jako Aleksander. On sám mluví výhradně rusky, ale v sousední zemi už prý několik let nebyl.

„Přijde mi to jako zbytečná panika. Je tu klid, nic se nikomu neděje, ale dávají se obrovské peníze na válku. Bylo by lepší, kdyby to šlo třeba do zdravotnictví nebo cokoliv pro lidi,“ říká mi s přesvědčením.

Estonská vláda se v posledních letech rozsáhle snaží o posílení svých schopností v boji s hybridními hrozbami. Stejně tak v tomto ohledu spolupracuje i s dalšími pobaltskými státy i spojenci v NATO.

„V posledních měsících vidíme, že Rusko už nezaostává technologicky – masově vyrábí drony a používá je nejen ve válce na Ukrajině, ale i jako nástroj podprahového nátlaku proti NATO. Estonsko proto investuje do systémů, které dokážou tyto drony včas odhalit a zneškodnit,“ popsala ředitelka think-tanku Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost Kristi Raiková.

Otázka, jak se bránit hybridním hrozbám, je složitá i kvůli jejich definici. Takové údery záměrně spadají pod hranici mezinárodněprávních definic války a obcházejí tak spouštěče, které by aktivovaly klauzuli NATO o kolektivní obraně podle článku 5.

V ruské strategii jde ale o dlouhodobě účinné způsoby, které stírají hranice mezi státními a nestátními akcemi, což komplikuje odpovědnost a reakci.

Pro estonskou vládu je postoj k ruským provokacím poměrně jasnou záležitostí. Pobaltská země je jedním z lídrů ukrajinské pomoci a řada místních politiků platí i na mezinárodním poli za protiruské jestřábi - například vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaja Kallasová.

Odhodlání postavit se ruské hrozbě je zřetelné také v pohraničí. Pobaltské státy se dohodly na vybudování obranných zařízení proti pohybu nepřítele na východních hranicích všech tří zemí.

To vše se koordinuje prostřednictvím nových regionálních plánů NATO a příslušných národních plánů s cílem neustále bránit každý centimetr spojeneckého území.

V blízkosti ruské hranice a v oblastech, které jsou potenciálně nejvíce zranitelné v případě útoku, tak byly vybudované příkopy, dračí zuby nebo i betonové bunkry.

Když mluvím s lidmi, kteří bydlí v blízkosti těchto proměn, nesetkávám se s žádnou kritikou. Naopak.

„Je to válka. Nemůžeme si stěžovat na to, že se tu pohybují vojáci nebo se nemůžeme dostat na nějaká místa. Já to chápu a je podle mě správně, že se to děje,“ přitakává Olga.

Estonsko také plánuje v příštím roce zvýšit výdaje na obranu na nejméně pět procent HDP s odvoláním na hrozbu ze strany Ruska.

I to je trend, který se objevil ve všech pobaltských zemích. Zesílil po některých výrocích amerického prezidenta Donalda Trumpa, které vyvolaly pochybnosti o tom, zda jsou nadále bezpečnostní záruky v rámci aliance opravdu pevné.

Nejde ale jen o fyzicky hmatatelné nebezpečí, které v souvislosti s Ruskem rezonuje. Estonsko stojí v evropském čele kybernetického vývoje a velmi účinně se brání také vůči dezinformacím.

„Ruská propaganda má stále vliv hlavně na starší ruskojazyčné obyvatele, kteří sledují ruská média. Pro nás je klíčové pracovat s touto komunitou a posilovat jejich důvěru v estonský stát. Mladší generace je už mnohem integrovanější a odolnější vůči dezinformacím,“ popsala Raiková.

V zemi žije nezanedbatelná ruská menšina, jde asi o pětinu obyvatelstva. Po začátku války se přístup vlády k této části obyvatel proměnil, například na jaře úřady zakázaly všem lidem bez unijního občanství hlasovat ve všeobecných volbách.

Na jedné straně si tento tvrdý přístup vysloužil podporu jako gesto vůči Ukrajině a krok k posílení bezpečnosti země, na druhé se ale objevily obavy, že by se Moskva mohla pokusit tyto rozdíly zneužít k destabilizaci zemí, které jsou členy EU i NATO. Zaznívají také hlasy, podle kterých jde o diskriminaci jen na základě státní nebo etnické příslušnosti.