Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Natallia Sudlianková, běloruská azylantka a novinářka, v Česku pracovala od roku 1991 do letoška, podle českých tajných služeb ji ovšem minimálně od roku 2021 řídil příslušník GRU Alexej Šavrov, jehož vláda zapsala na sankční seznam spolu s ní. Jak v hrubých obrysech popsala Bezpečnostní informační služba (BIS), financoval její činnost ve prospěch Ruska. Běloruska to sice v rozhovoru pro Seznam Zprávy popřela, na jejím vyhoštění to ale nic nezměnilo.
Na podzim roku 2022 byl pak popsán další případ, kdy dlouholetý zaměstnanec českého ministerstva zahraničí předával informace agresorovi, nicméně nemohl za to být stíhán, protože důkazy shromáždila pouze BIS, nikoliv policie. I z těchto důvodů začala česká vláda řešit, jak se špiony naložit. Nový trestný čin zavedla začátkem roku v rámci Lex Ukrajina a promítnul se i do novely trestního zákoníku, která bude účinná od příštího roku. Kritici i experti ovšem poukazují na to, že není vůbec definováno, co je myšleno onou „cizí mocností“. Největší kritik zákona, poslanec Radek Vondráček z hnutí ANO, veřejně několikrát zopakoval, že paragraf po volbách nová vláda zruší. Explicitně to pak politici ANO, SPD a Motoristů napsali i do programového prohlášení.
Výklad jako bianco šek?
„Tím, že zákon je naprosto nejasný, tak v praxi by mohl dopadnout i na novináře, analytiky, aktivisty nebo běžné občany, kteří veřejně vyjadřují postoje, jež mohou být někým označeny za ‚prospěšné cizí moci‘,“ říká advokátka Denisa Sudolská.
Nově se formující vláda avizuje, že zruší nový trestný čin „Neoprávněná činnost pro cizí moc“. Můžete vysvětlit, co má tento trestný čin postihovat a proč se o jeho výklad politici přou? Jaké jsou jeho největší slabiny?
Nový trestný čin má postihovat takové jednání, kdy někdo na území České republiky, český občan či držitel trvalého pobytu v zahraničí, vykonává činnost pro „cizí moc“ v úmyslu ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, svrchovanost, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost země. Už to, že se o něj politici přou, je jeho největší slabinou, protože jde o normu trestního práva. Ta má být určitá, jasná, přesná a srozumitelná a neumožňovat zneužití výkladem libovůlí.
Jeho největší slabiny jsou tedy už naprosto nejasné vymezení klíčových pojmů, kdy není zřejmé ani co je míněno činností, cizí mocí, natož pak neoprávněnou činností, což samo o sobě implikuje, že by zde snad mohla existovat oprávněná činnost škodící ústavnímu zřízení. Občan, novinář či kdokoliv jiný nemusí jasně vědět, kdy už se jeho jednání dostává do oblasti trestně postižitelné.
Nejhlasitějším kritikem paragrafu je Radek Vondráček, jehož jméno zaznívá mezi kandidáty na post ministra spravedlnosti v budoucí vládě.
A chápete důvody, kterými končící vláda tento nový trestný čin obhajuje?
Z důvodové zprávy a některých dalších pramenů lze snad dovozovat, že tady zákonodárce mířil na zpravodajskou a špionážní činnost. Trestní právo ale není právní disciplínou, kde by měl být nějak přehnaně široký prostor pro výklad, případně kde by měl adresát cokoliv odhadovat.
Obhajobě novelizačního zákona v této podobě s ohledem na základní principy trestního a ústavního práva nerozumím. Mohu však rozumět důvodům vedoucím ke snaze zvyšovat obranu suverénnosti státu, ať už přichází snaha o její oslabování odkudkoliv. Nelze to však činit vystavením bianco šeku na postihování nepohodlných činností, pokud není jasné, o jaké činnosti vůbec má jít. Za situace, kdy zákon byl přijat jako tzv. „přílepek“ v rámci novely o uprchlících (tzv. Lex Ukrajina, pozn. red.), vyvolává zákon pochybnosti o své transparentnosti, ještě než vůbec platí.
Rakušan proti zrušení
Proti zrušení paragrafu se postavil končící ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Je podle něj nutné mít v současné situaci v trestním řádu instrument, který umožní trestat za to, že někdo dodává neutajované informace cizí moci.
Může se podle něj jednat například o poskytování fotografií politiků, jejich rodinných příslušníků či kritické infrastruktury nebo vynášení informací, které nejsou v režimu utajované. Takové případy podle něj nyní nejsou trestně postižitelné.
„V tom zákoně je jasně napsané, že musí být prokázán úmysl a vazba na cizí moc,“ dodal.
V médiích se letos řešil například příběh Natallie Sudliankové, je podle vás tato kauza jedním z legitimních důvodů, proč chce část politického spektra tento druh trestu v českém zákoně nechat? Jak jinak lze právně bojovat s hybridními hrozbami tohoto typu, před kterými experti či tajné služby důrazně varují?
Případ Natalie Sudliankové se často uvádí jako příklad tzv. hybridního působení a argument pro zachování paragrafu. Ale právě tato kauza ukazuje spíš to, že už dnes existují dostatečné právní prostředky, jak podobné jednání postihovat – třeba skrze zákon o ochraně utajovaných informací nebo paragrafy trestního zákoníku o vyzvědačství, ohrožení utajované informace či další trestné činy proti bezpečnosti republiky. V ostatním jde o otázky mezinárodního práva veřejného, ne o otázky pro trestní právo.
Stát by měl být schopen bránit se proti reálným hybridním hrozbám. Stát má nástroje, jak se bránit – ale musí je používat chytře, ne silou. Trestní právo je až poslední instance, ne první reakce.
Čeká se na Ústavní soud
Na vašem webu zmiňujete, že podle kritiků by mohl tento paragraf omezovat svobodu slova. V jakém ohledu? Máte na mysli například vyjadřování se na sociálních sítích?
Tím, že zákon je naprosto nejasný, tak v praxi by mohl dopadnout i na novináře, analytiky, aktivisty nebo běžné občany, kteří veřejně vyjadřují postoje, jež mohou být někým označeny za „prospěšné cizí moci“. Navíc už dnes fungují veřejné i neveřejné seznamy webů a jednotlivých publicistů, které vytvářejí redakce, neziskové iniciativy nebo vzájemně se podporující projekty - a tyto katalogy se opakovaně používaly jako podklad pro blokace či ostrakizaci.
Právě kombinace těchto seznamů a vágního trestního ustanovení je tím, co může způsobit pohromu: seznamy často vznikají bez soudního přezkumu a bez jasných kritérií; pokud k nim přidáte trestní zákon, který nechává velký prostor interpretační volnosti („kdo je cizí moc“, „co je činnost“), máte systém, kde rozhodnutí několika subjektů nebo úředníků snadno přejde v trestní stíhání. To není alarmismus - to je praktická zkušenost z posledních let, a přesně proto je rozumné mít k nejasnému znění paragrafu důvodné obavy.
Nový trestný čin obhajuje končící ministr vnitra Vít Rakušan. „Zrušení trestného činu v situaci, kdy útoků řízených z Ruska stále přibývá, jednoznačně představuje riziko a nezodpovědný hazard s naší bezpečností,“ uvedl. Podle něj kabinet reagoval zavedením činu i na další situace: mimo jiné ruský teroristický útok ve Vrběticích.
Bude podle vás novelu zákona zkoumat Ústavní soud? Pokud ano, proč to bude potřeba?
Ústavní soud může zákon přezkoumávat dvěma způsoby – buď abstraktně, tedy na návrh skupiny poslanců či senátorů, anebo konkrétně, pokud se při reálném soudním řízení ukáže, že je určitý paragraf v rozporu s ústavním pořádkem. U tohoto paragrafu už byl návrh na přezkum skutečně podán – konkrétně skupinou senátorů, kteří namítají, že ustanovení o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ je příliš vágní, a tím porušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti trestního práva.
Jinými slovy, Ústavní soud by měl zkoumat, zda zákon splňuje to nejzákladnější, co od trestní normy Ústava požaduje: aby každý občan mohl předem vědět, co je a není trestné, a aby stát neměl možnost trestat podle volného uvážení. Pokud soud dospěje k závěru, že text paragrafu je nejasný nebo že umožňuje svévolné zásahy do svobody projevu, pak jej nebo jeho část zruší.
Paragrafy proti hybridním hrozbám nepomůžou
Politici nově se formující vlády varují například před politickým zneužitím zákona, dá se s tím souhlasit? Jak konkrétně by se dal zneužít?
Trestní právo nesmí být nástrojem k likvidaci názorových oponentů. Není těžké si představit situaci, kdy by novinář, akademik nebo třeba občanský aktivista mohl být obviněn z „činnosti pro cizí moc“ jen proto, že veřejně zastává názor, který se zrovna neshoduje s oficiální vládní linií, ať už je jakákoliv. Takové prostředí by vedlo k autocenzuře, k ochromení veřejné debaty, a nakonec k přesně tomu, co má stát chránit – k oslabení demokracie.
Efekt je paradoxní. Trestní právo má chránit společnost před skutečnou kriminalitou, ne před názory. Ti, kdo mají pocit, že se mohou stavět do pozice správců demokracie s přesvědčením, že ji musí chránit před oponentními názory, ji nakonec sami pohřbí.
Jaké způsoby ochrany před „působením cizích mocností“ český stát má? A jsou podle vás dostatečné?
Český stát má už dnes poměrně širokou škálu nástrojů – od činnosti zpravodajských služeb přes kybernetickou bezpečnost a ochranu utajovaných informací až po sankční mechanismy vůči osobám nebo subjektům, které prokazatelně jednají ve prospěch cizí moci. Máme i právní rámec pro vyhoštění či omezení činnosti organizací financovaných z nepřátelských zdrojů.
Pokud má někdo pocit, že je to málo, pak by měl začít u osvěty – u posilování mediální gramotnosti, kritického myšlení a schopnosti veřejnosti rozlišovat mezi informací a manipulací. Hybridní hrozby jsou především otázkou vzdělanosti a důvěry ve vlastní instituce, ne otázkou nových paragrafů.
Bez vzdělané a sebevědomé společnosti totiž žádný trestní zákon nepomůže. A naopak – pokud místo důvěry a otevřené debaty nastoupí atmosféra podezření a trestního postihu za „nesprávné“ názory, pak si stát nepomáhá, ale sám oslabuje svou obranyschopnost.
