StB šokovalo, co doma u Duky našla. „Ponorku zasáhlo torpédo,“ odvětil kněz

Kněz Jan Rajlich s Dominikem Dukou prožil téměř padesát let. Popisuje ho jako člověka, který měl dar rychlého úsudku a schopnost řešit věci prakticky. „Byl to představený, kterému jsem nejvíc věřil, se kterým jsem se nejraději radil a který mi svými radami také nejvíc pomohl,“ vzpomíná na svého spolubratra.

„Dominika Duku charakterizoval velmi široký rozhled, který vzhledem k tomu, že si ho získával v době, kdy to nebylo jednoduché, velmi obdivuji,“ říká zase Damián Němec.

„Další věc, kterou se vyznačoval, byla jasnost názorů. Někteří o něm říkali, že byl umíněný, ale on, když byl o něčem přesvědčen, podle toho jednal,“ dodává.

„Byl výrazná, silná osobnost – těžko vedle něj mohl fungovat úplně rovnocenný partner. Neznamená to, že by nedokázal spolupracovat nebo delegovat, ale byl to člověk, který neměl moc sobě rovného,“ doplňuje pražský provinciál Lukáš Fošum.

V celém Česku jsou čtyři dominikánské komunity a řád má v současnosti jen devětadvacet členů. Vzájemně se proto všichni znají - a ti, kteří žijí v jedné komunitě, mají úzké vazby.

Dominik Duka se stal jednou z nejvýše postavených osobností české církve – od roku 2010 vedl pražskou arcidiecézi a o dva roky později byl jmenován kardinálem. Jeho cesta však začala mnohem dřív: k dominikánům vstoupil v roce 1968 ve svých pětadvaceti letech a brzy v řádu přijal neformální vůdčí roli.

Právě tehdy ho poprvé potkal Jan Rajlich, který se tou dobou začal o vstup do řádu teprve zajímat. „Jednou v neděli přijel kněz, který odsloužil mši – a to byl právě otec Dominik. Tak jsme se seznámili,“ vzpomíná.

V době, kdy se dominikáni kvůli režimu scházeli tajně, hrála Dukova aktivita zásadní roli. Rajlich v roce 1977 vstoupil do noviciátu a každý měsíc za Dukou jezdil na setkání, která si tehdejší mladý dominikán pečlivě připravoval.

„Dominik se našemu studiu hodně věnoval. Vždycky ho nějakým způsobem vedl a dával dohromady naše studijní materiály. Dodneška mám některá skripta, která tiskl s pomocí svých spolupracovníků na cyklostylu (předchůdce dnešních kopírek, pozn. red.),“ říká.

Na začátku osmdesátých let zasáhla dominikány vlna rozsáhlých „zátahů“. Dominik Duka tehdy skončil na 15 měsíců ve vězení, kde byl ve stejné době i Václav Havel. „Chodíval jsem na mše ke svatému Jiljí, kde byl farářem dominikán otec Jiljí Dubský, ale komunita tam nebyla z bezpečnostních důvodů. Přes svého zpovědníka jsem dostal echo, že je blbá situace,“ popisuje Damián Němec.

„Na nějakou dobu jsem proto do toho kostela přestal chodit. Nevěděl jsem ale nic jiného než to, že situace zhoustla,“ dodává.

Jan Rajlich tehdy situaci sledoval z větší blízkosti. O všem se dozvěděl druhý den od spolubratra, u něhož StB večer zaklepala na dveře. „Večer někdo zazvonil, dovnitř vtrhli estébáci, začali probírat knihovny a osobní věci. Dominik to prý komentoval slovy: ,Ponorka dostala zásah torpédem.‘ Našli u něj přes tisíc různých cyklostylovaných materiálů. Sami byli šokovaní z toho, kolik toho je, prý to bylo snad půl náklaďáku,“ popisuje.

Po návratu z vězení však Duka nepolevil. Naopak - v roce 1986 stanul v čele českých dominikánů a řád vedl až do svého jmenování biskupem v Hradci Králové.

„Měl tehdy největší starost, abychom pokračovali ve studiu. Jinak zůstal usměvavý. Pamatuji si, že tehdy řekl, že Havel posílá vzkaz, že lidé ve vězení potřebují kněze, ať se tam někdo dostane,“ vzpomíná Jan Rajlich.

V osmdesátých letech Duku pravidelně potkával i Damián Němec, když tehdejší provinciál přijížděl tajně přednášet do Litoměřic dominikánům, žijících v tamějším kněžském semináři. Jen málokdo ale v té době tušil, jak významné místo Duka v podzemním řádu zastává.

„V totalitě platila zásada – co nemusím vědět, nesmím vědět, aby to ze mě nedostali, kdyby mě vzali na výslech. Kupodivu mě nikdy StB na výslech nezvalo,“ vysvětluje.

Duka sehrál významnou roli i v porevolučním formování řádu. Už v prosinci 1989, necelý měsíc po Sametové revoluci, rozhodl o návratu dominikánů do kláštera u svatého Jiljí. „Situace vůbec nebyla jasná, ale Dominik udělal rozhodnutí, které bylo riskantní, a nesmírně se vyplatilo,“ myslí si Jan Rajlich.

Jeho rozhodnost a schopnost jednat v nejistých chvílích mu přinesly v komunitě velký respekt. Později byl vnímán jako člověk, který dokázal vycházet s biskupy a zároveň hájit zájmy řádů – spojoval tak dva světy, mezi nimiž často vznikala napětí a nedorozumění.

Právě jeho silná pozice ale vedla i k největším vnitřním sporům. Když na veřejnost pronikla svědectví o sexuálním obtěžování v katolické církvi, přičemž část případů se týkala právě dominikánů, narazil Duka na odpor některých spolubratrů. Odmítl se totiž setkat s obětí, kterou zneužili dva řeholníci z řádu – přestože o schůzku oběť stála.

„Dominik Duka byl tak výraznou postavou české církve, že často, když on k něčemu zaujal postoj, tak společnost mimo církev to vnímala, že celá církev to tak vidí. A neviděla. Takže bylo potřeba se i nějak vyjádřit, když se to týkalo velmi citlivých otázek, které se týkají druhých lidí nebo celé společnosti,“ říká k tomu pražský provinciál Lukáš Fošum.

Podle Damiána Němce hrál roli i Dukův vztah k vlastním lidem. „Snažil se lidem prokazovat důvěru, zejména členům své rodiny (tedy řádu, pozn. red.). Někdy to ale mohlo vést k tomu, že ti zvenčí, kteří upozorňovali na problémy, se mohli cítit méně chápáni,“ domnívá se.

„Myslím si, že kdyby měl tehdy ty informace, co my později, řešil by to jinak. Ale člověk musí jednat na základě toho, co ví,“ dodává.

Někdejší nejvyšší představitel české římskokatolické církve nicméně občas čelil i kritice, že se snažil až příliš vycházet vstříc představitelům světské moci. Netajil se například osobním přátelstvím s exprezidentem Milošem Zemanem.

„On sám hovořil o tom, že jako pražský arcibiskup má morální povinnost být v kontaktu s prezidentem, ať už je to kdokoliv – asi by vylučoval jen aktivní komunisty,“ popisuje Damián Němec.

Právě vztah se Zemanem podle něj byl v mnohém „za hranou“ – například když se loni v dubnu účastnil křtu knihy Spiknutí. „Přiznám se, že do toho bych já asi nešel,“ krčí rameny.

V té době sice zůstal dominikánem, jako biskup ale podléhal pouze papeži, ne řádovým představeným. Dominikánská komunita proto v těchto otázkách už neměla výrazný hlas. „Mluvili jsme o tom, že to může být částí veřejnosti vnímáno negativně, což může vrhnout špatné světlo na katolickou církev v Česku,“ konstatuje Němec.

Jan Rajlich je ovšem zdrženlivější: „Styk s politiky není o známostech, ale o tom, že někdy potřebují slyšet něco o Bohu, spravedlnosti. To nemůžete úplně vynechat,“ míní.

A co se bude dít dál? Podle Damiána Němce stojí církev před výraznou proměnou. „Vždycky je obtížné nastupovat po silné osobnosti, což teď asi zakouší arcibiskup Jan Graubner v Praze. Domnívám se, že bude poptávka po někom výrazném, ale takové osobnosti se profilují desetiletí,“ shrnuje Damián Němec.

Duka svým odchodem symbolicky uzavírá jednu éru: starší, ještě předrevoluční generaci biskupů postupně střídají mladší nástupci. „Když jsem byl už tajným dominikánem, byl jsem pořád jednou nohou v kriminále – jsme tím pořád zatíženi. Generace narozená po roce 2000 tomu už vůbec nerozumí. A já se nedivím. Musí dojít ke změně už kvůli tomu, že i společnost se posunula,“ říká Němec.

Provinciál Lukáš Fošum to shrnuje s jistou ambivalencí: „Já se nebojím říct, že ta změna může být pozitivní. Dominik Duka byl člověk, který sehrál velkou roli pro řád i církev jako celek a jeho zásluhy jsou nesporné. Poslední roky byly však už poznamenány stárnutím a vyhraňováním se, a to na jeho významné zásluhy z dřívějška nevrhalo jen dobrý stín,“ myslí si.

„Odešla výrazná osobnost, která pořád sehrávala roli a na osobní rovině byla pro spoustu lidí oporou, otcem, který bude chybět. Ale z hlediska celku si myslím, že se církvi můžou uvolnit ruce. Vždycky, když Dominik něco řekl, na to totiž ostatní museli reagovat – dost často nešlo nereagovat,“ uzavírá.