Navrhl vizuál metra i logo Sparty. Designér Rathouský předběhl dobu i svět

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak všestrannou osobností Jiří Rathouský byl, ilustruje drobná historka z antukového hřiště. Od konce 70. let až do smrti v roce 2003 používal k podpisu svých prací speciální značku. Její ideální verzi ale našel až na tenisovém kurtu na pražské Hanspaulce, a to zcela v souladu se svou přezdívkou Tenisák.

„Jednou při servírování kouknu na balon, a jak jsou tam ty rýhy, tak to je takový jr, viděl jsem tam i tu tečku nahoře,“ vyprávěl v rozhovoru pro časopis Typo. Nezapomněl dodat, že tenis ho učil wimbledonský vítěz Jaroslav Drobný.

Signatura jr vepsaná do tvaru tenisového míčku podle kurátorky Marty Sylvestrové, která se Rathouského pozůstalostí zabývá posledních osm let, Rathouského dokonale charakterizuje. „Byl renesanční člověk. Tělem sportovec a duší umělec mnoha dovedností. To logo si umístil dokonce i na špičku lyží, byl totiž nejen bravurní tenista, ale i lyžař,“ konstatuje.

Právě ona z několika desítek beden a krabic s Rathouského pozůstalostí připravila spolu s Pavlem Coufalíkem, Helenou Maňasovou Hradskou, Pavlem Ryškou a Radkem Sidunem pozoruhodnou výstavu i objemnou knihu s názvem Systém Rathouský.

Poprvé v takové šíři se veřejnosti představuje osobnost, která ve svém oboru grafického designu předběhla svět i dobu. V čem? Rathouský například jako jeden z prvních prosazoval dnes zcela běžnou jednotnou vizuální identitu.

„Vizuální motiv dané tiskoviny a značku na plakátu promítal i do úpravy pozvánek a obálek katalogů. Stejně si počínal v knižním designu, ve kterém je jeho vrcholným dílem podoba edice Galerie moderních autorů neboli GAMA,“ říká Marta Sylvestrová.

Edici s přebaly vytištěnými na hnědém papíře s barevnými lineárními kresbami v promyšlené kombinaci s autorským robustním písmem Alphapipe zná snad každá česká rodina. Mezi lety 1980 a 1992 v ní totiž vycházely slavné překladové tituly jako Mistr a Markétka, Na cestě nebo Svět podle Garpa. Vidět všech 46 svazků vedle sebe tak, jak jsou vystavené v Pražákově paláci Moravské galerie Brně, je pastva pro oči.

Unikátní bylo i Rathouského pojetí orientačního systému pro pražské sídliště Jižní Město II na Chodově, které se stavělo na přelomu 70. a 80. let. Architekti Vítězslava Rothbauerová a Jan Zelený dbali na to, aby se zde na Jižním Městě dobře bydlelo.

A jak připomíná grafický designér výstavy i chystané publikace Pavel Coufalík, podařilo se jim navzdory tlaku na co nejrychlejší výstavbu včlenit mezi jednotlivé paneláky drobné technické stavby tak, aby se ze sídliště nestal panelový monolit.

Inspirací byl architektům člověk jako takový. A tak o dvacet let dřív, než to začalo být běžné, přišli s nápadem jednotlivé sídlištní bloky opatřit barevnými fasádami a pojmenovat je Slunce, Voda, Země, Vzduch, Flora a Fauna.

Rathouský pak vytvořil z dálky dobře viditelná loga, která umístil na čelní fasády domů. Tento orientační systém se současnosti nedožil, na výstavě jsou ale k vidění nákresy, dobové fotky i videa, v nichž Rathouský klidným hlasem svůj koncept vysvětluje.

Věrný myšlence, že designérská práce musí být komplexní, vymyslel Rathouský pro sídliště Jižní Město II autorské písmo s názvem Civitas. Písmo s názvem Metron pak připravil pro svou pravděpodobně nejslavnější zakázku na orientační systém pražského metra, ve které se v Pražákově paláci proměnila celá jedna místnost.

Rathouského dílem byly tehdy veškeré cedule, nápisy a také piktogramy. Zakázku ovšem na konci šedesátých let provázely komplikace, protože Rathouský se pouštěl do práce, kterou nikdo před ním nedělal.

„Moc se tu nevědělo, jak k celému tématu přistupovat. Proběhla mezinárodní soutěž, do které se přihlásili studenti ze zahraničních uměleckých škol. Vymysleli docela abstraktní piktogramy, což porotu překvapilo. Rathouský ty výsledky musel vidět, protože krátce poté přišel s podobně abstraktními návrhy,“ vysvětluje Pavel Coufalík.

Jedním z ikonických obrázků z pera Rathouského zůstává ten, který upozorňuje na místo vymezené pro seniory. Osoba na něm vypadá, jako kdyby se spíš než o hůlku opírala o injekční stříkačku.

Se zprovozněním linky B v roce 1985 se do Rathouského designu „vložil“ designér Rostislav Vaněk, který navrhl orientační systém odpovídající světovým standardům. Rathouský svůj neúspěch v druhém výběrovém řízení komentoval v rozhovoru pro časopis Typo.

„Mně šlo původně o to spojit všechny dopravní fenomény: metro, tramvaj, železnici, loď a letadlo. Měl jsem to všechno vymyšlené, jenže u nás to nejde. Hned se začne říkat: To by si nahrabal! V tom jsem si uvědomil, že tady u nás nějakou větší věc nelze dát dohromady. Proto říkám, že já bych od metra nikdy neodešel, jenomže doba byla jiná. Já jsem dneska hrdý na to, že jsem jediný výtvarník, který má metro prochozené pěšky. Z titulu účasti v radě pro výstavbu podzemní dráhy jsem musel znát všechny fáze.“

Záběr Jiřího Rathouského byl obrovský: od zakázek na velkých architektonických projektech přes autorství log pro časopis Svět motorů, nakladatelství Albatros či fotbalovou Spartu až po knižní design, plakáty pro československé lázeňské domy nebo pro film Starci na chmelu.

Ten Marta Sylvestrová řadí mezi své nejoblíbenější artefakty, podobně jako přebal knihy Běží Zátopek. „Po rozložení přebalu vznikne plakát se Zátopkovými běžeckými časy a po jeho sejmutí obálka na diváka vtipně zakřičí tempo, tempo, tempo. Pro Rathouského zkrátka neexistovaly malé a velké zakázky, i drobnou věc řešil se zaujetím,“ líčí.

Z množství jeho prací vypichuje také méně známé obaly notových sešitů, gramodesek a knih s hudební tematikou. Rytmus z designu těchto obálek doslova vyzařuje. „Říkala jsem si, že musel mít k hudbě blízký vztah, a opravdu se mi ho podařilo rozklíčovat: v dětství rád a pěkně zpíval. Od pěti let byl členem Hlaholu a později i Kühnova dětského sboru a po studiích na gymnáziu se rozhodoval mezi hudební a výtvarnou kariérou.“

Která z nich dostala přednost, je jasné. Zamlada nejprve navštěvoval večerní školu kreslení a malby, přímo v tiskárnách se pak učil typografii. Rok strávil na ČVUT studiem výtvarné výchovy, vysokou školu dokončil na pedagogické fakultě, kam se její výuka v roce 1946 přesunula.

Jeho touha po komplexní designové práci mohla být podle Sylvestrové inspirovaná německou školou řemesla a umění Bauhaus. Inspiraci ale později čerpal i z odborných zahraničních časopisů a ze svých častých cest do zahraničí. Ve švýcarské encyklopediích nejlepších světových designérů Who is Who in Graphic Art se jméno Jiří Rathouský objevilo už v roce 1962.

Na přelomu 60. a 70. let se podílel na podobě výstav v československých pavilonech Expo včetně japonské Ósaky. Odtud psal pod vlivem starobylé kultury zamilované dopisy své o tři roky starší ženě Doře Novákové. Tuto nesmírně schopnou, jazykově vybavenou a světově úspěšnou designérku textilu, šperku a užité grafiky Systém Rathouský nasvěcuje, zasloužila by si ale vlastní výstavu.

Jako členka výtvarného družstva Propagační tvorby byla součástí týmu grafických designérů, kteří připravovali výstavní grafiku pro československý pavilon na Expo 1958 v Bruselu, a za grafické řešení vstupní expozice věnované energetice dostala zlatou medaili.

Unikátní příležitost k ní přišla také od finské oděvní a textilní značky Marimekko, která dodnes patří mezi světovou špičku v módě a interiérovém designu. Zakladatelka firmy Armi Ratia jí v roce 1964 v osobním dopise nabídla stálé pracovní místo designérky jako záskok za mateřskou dovolenou. Nováková s Rathouským nakonec do Finska neodjela, pro Marimekko ale skutečně vytvořila několik návrhů na bavlněné šaty a také černobílé motivy pro potisk textilií, které se dochovaly v její pozůstalosti.