Výstava jako detektivka. Umělce musíte poznat podle rozboru od psychiatra

Je to pozoruhodná výstava. U výtvarných děl českých umělců 60. let minulého století totiž nevisí cedulky, kdo je autorem. Toho musí každý odhalit sám, tak trochu detektivní cestou, když bude mít zájem.

Pokud ne, dostane k ruce katalog, kde jsou jednotlivá díla popsána. Na výstavu se tak lze dívat ze dvou rozdílných úhlů: očima psychiatra i pohledem milovníka výtvarného umění, který se má možnost seznámit se stěžejními osobnostmi z období od šedesátých do osmdesátých let minulého století.

Umělci jsou rozděleni do šesti skupin, na první pohled nesourodých. Skupiny vznikly na základě psychiatrického rozboru výtvarníků. „Je to vzrušující, najednou narazíte vedle sebe na díla, u kterých byste si ani neřekli, že k sobě patří,“ popisuje jeden ze dvou kurátorů, Karel Srp. Druhým je Milan Dospěl.

A proč takové tajemnosti kolem jedné výstavy? Je to prosté - expozice nabízí díla pětadvaceti umělců, která si pro svůj experiment v letech 1968-69 vybral psychiatr Stanislav Drvota. Rozhodl se tehdy, že se zaměří na vztah mezi uměleckým dílem a osobností autora.

Ve své práci sledoval základní cíl: chtěl dokázat protiklad k freudismu, tedy že umělecké dílo je nezávislé na neuróze, což se mu v podstatě podařilo.

Stanislav Drvota patří k unikátu evropského kontextu. Málokdy se psychiatrie aplikovala přímo na výtvarné umělce s vědeckou ambicí, nikoli jako senzace. V jeho době se očekávalo, že výsledná vědecká práce Osobnost a tvorba bude hojně citována. K tomu však nedošlo, naopak byla na dlouhá léta zapomenuta.

Při výzkumu se Drvota opíral o psychologickou metodu podle Raymonda Cattella, vycházel z klinických rozhovorů, biografických údajů a z vlastního systému hierarchických vrstev psychiky. Teprve z kombinace těchto postupů vytvářel osobnostní typ.

Celou studii v roce 1973 sepsal v knize Osobnost a tvorba, která obsahuje anonymní osobnostní rozbory umělců i jejich díla. Ta jsou nyní vystavena v galerii v Chebu.

Myšlenka vystavit toto prolnutí psychiatrie a výtvarného umění se zrodila u kunsthistorika a kurátora Karla Srpa už před mnoha lety. „Umělci nejsou v knize jmenovaní, jsou jen pod značkami, museli jsme dohledat, o koho šlo. Ale nebylo to úplně tak tajné, protože v knize je obrazová příloha. Každý, kdo zná výtvarné umění koncem 60. let, rozklíčuje zhruba devadesát procent z uvedených umělců,“ říká Karel Srp.

Rozpoznat některé autory v knize lze ale i bez obrazové přílohy. Tedy za předpokladu, že člověk zná i jejich osobní život.

Například umělce v knize Osobnost a tvorba označeného jako Osobnost D4 Drvota popisoval takto: „Směr a způsob utváření umělkyně je předznamenán okolnostmi dětství (silná sourozenecká rivalita vůči staršímu bratrovi, pocity přezíraného dítěte nejen proto, že je dívka, ale také proto, že se zdá být trvale handicapovaná sníženým sluchem - ten se však po několika letech vyvinul k normě)…“

Jde o Evu Švankmajerovou, a kdyby byl někdo na pochybách, potvrdí to následující popis: „První tvorba je bezprostředním vyjádřením kritického konfliktu (bezradná žena obklopená falickými symboly), později se často opakují žensky anarchistické invektivy proti panujícímu pojetí role ženy ve společnosti (manželé jako opice). Ironizuje typicky mužské způsoby vyžití (sport), ještě později se tyto invektivy týkají už mužské duchovní kultury (politika, umění - maluje po svém Botticelliho Zrození Venuše, místo Venuše umístí mužský akt)…“

Eva Švankmajerová, která měla nejblíže k surrealismu, ale jejíž rozpětí je mnohem širší, ve svém díle často reflektovala mezilidské vztahy a malby jsou silně emancipační. Čerpala také hodně ze svého života. Mimochodem - v současné době má výstavu Běda obrazu… v pražském Doxu.

Podle indicií lze rozpoznat například také osobnost sochaře Aleše Veselého, který je v knize uveden jako Osobnost SN3: „Jak už bylo řečeno, objevovalo se v jeho snech hodně krutosti z doby věznění. Nějaký čas se pokoušel vyrovnat se s těmito trýznivými zážitky v tvorbě. Raná tvorba symbolizuje protest proti utrpení, bolesti, strachu (bezedná jímka rozkřičených lidských úst, propadlých očních důlků, pohublé tváře).“

„V dalších sochách akcentuje polohu opačnou, nikoli utrpení, ale svobodu, tu však váhá přiřknout přímo člověku, hledání spíše v přírodě (zoomorfní a vegetativní motiv, heliotropismus rostlin, rozlet ptačích křídel). Imaginativní rysy tvorby záhy sestupují, objevuje se zájem o vnitřní strukturu, lomy, publiky sádrových bloků, sochy často rozebírá, rozřezává, rozbíjí, fragmenty znovu sestavuje…“

Aleš Veselý je znám pro své technicky náročné sochy i tím, jak jeho život ovlivnila druhá světová válka. Respektive holocaust, během kterého bylo zavražděno 47 jeho příbuzných. Známá je například sedmimetrová socha Kaddish, případně Židle Usurpátor. Aleš Veselý má v současné době retrospektivní výstavu Alešville v Národní galerii.

V knize, a tedy i na výstavě, jsou zastoupeni umělci jako třeba Mikuláš Medek či Vladimír Boudník, kteří byli režimem zakázáni a v případě uvedení jejich jmen by cenzura dost možná knihu nedovolila vydat. Anonymita zkoumaných subjektů tak byla spíše ochranou před cenzory. „Byla to taková poslední vlaštovka za 60. lety,“ říká Srp.

Mezi dalšími autory, které Stanislav Drvota analyzoval, jsou například Karel Nepraš, Jiří Anderle, Jiří Načeradský, Zbyšek Sion, Hugo Demartini a další. Výběr nebyl náhodný. Psychiatr sám sice výtvarnému umění rozuměl a sám jej i tvořil, ale vybrat a zkontaktovat osobnosti mu pomohl historik umění Jan Kříž, který s ním na knize Osobnost a tvorba spolupracoval. V publikaci je o něm zmínka, avšak jen na jednom jediném místě - i on už byl tehdy v nemilosti režimu.

„Myslím, že umělci přivítali, že je někdo analyzuje tímto způsobem. Normálně by asi k psychiatrovi nešli, aby se svěřovali, že chtěli spáchat sebevraždu, nebo aby probírali milostný život. Ale protože se Drvota znal s Křížem, brali to z uměleckého pohledu,“ vysvětluje Srp.

Podle kurátora nemá analýza těchto umělců sloužit pouze k tomu, aby člověk lépe pochopil jejich tvorbu. „Myslím, že jde o velmi intenzivní vhled do jejich uvažování, díla, myšlení a života. Kdo si však o umělcích přečte, pomůže mu to k jejich ukotvení,“ vysvětluje svůj pohled Srp.

Výstavu si tak lze projít dvěma způsoby: Vzít si Cattellovy tabulky, které při analýze Drvota používal a které v galerii jsou k dispozici vytištěné, a zkoušet, zda skutečně sedí zařazení autora. Anebo ji lze vnímat jen jako umělecká díla: „Jako historici umění vycházíme především z formálních a obsahových stránek díla samého, z nich následně pronikáme do života jednotlivých autorů,“ říká Karel Srp.

Stanislav Drvota se k výzkumu o patnáct let později vrátil. V roce 1984 se ucházel o titul doktora kandidáta věd, a tak předložil obsáhlou práci, kde zkoumal a analyzoval ty samé umělce, i když část z nich již byla po smrti a část emigrovala. „Když dáte obě práce vedle sebe, dostanete skutečně plastický obraz vývoje osudů jednotlivých autorů,“ říká Srp. U řady umělců zjistil, že došlo k výtvarnému převratu.

„Třeba objekty a plastiky Huga Demartiniho, obrazy Otakara Slavíka nebo Jiřího Anderleho jsou úplně jiné v polovině 60. let a pak v 70. letech. Někdy si myslíte, že by to mohlo být i od jiného autora. Vliv na to měl společenský vývoj během normalizace a fakt, že někteří autoři nesměli až do druhé poloviny 80. let publikovat. To je tam znát,“ říká kurátor.

Druhý díl však nikdy nevyšel. Stanislav Drvota doktorát nedostal, podle Karla Srpa proto, že byl tehdy již vážně nemocný a obhajoba ani neproběhla. Zůstal tak pouze jeden exemplář této jeho práce, který Karel Srp objevil teprve před rokem. Práci Drvoty tak nyní alespoň přibližuje výstava v Chebu a publikace Stanislav Drvota: Osobnost a tvorba, České umění 60. až 80. let z pohledu psychiatrie, kterou sepsal Karel Srp s Milanem Dospělem.