Recenze: Hvězdný pianista z Islandu nadchnul Rudolfinum. Klasiku zahrál jinak

Když dirigenti světového renomé hostují u cizích orchestrů, často volí slavné repertoárové kousky. Snad aby jedinečnost jejich provedení vynikla v porovnání s běžnou interpretací téže skladby. Stávající šéf Londýnského symfonického orchestru, sir Antonio Pappano, se však s Českou filharmonií domluvil na odvážnějším řešení. Kromě klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena s ní tento týden třikrát koncertně uvádí náročnou jednoaktovou operu Vězeň od Luigiho Dallapiccoly, polozapomenutého italského skladatele z 20. století.

Dílo rozkročené mezi sžíravou ponurou expresivitou, avantgardními hudebními postupy čerstvě poválečné éry i nádherně barevnou, lyrickou orchestrální zvukomalbou se na jevišti objevuje zřídka. Žádný div: Dallapiccola nebyl troškař a do husté partitury kromě rozsáhlé sekce dechů a žesťů zařadil celý arzenál bicích. Při středečním koncertu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina ho rozeznívala pětice hudebníků.

Kromě prvního českého orchestru se představil Pražský filharmonický sbor. Během padesátiminutové opery měl pouze dva výstupy, oba nicméně patřily mezi vrcholy náročného a výtečně zahraného i zazpívaného díla. Sólových rolí se zhostili Brian Mulligan v roli vězně, Valentyn Dytjuk coby žalářník a vynikající Ángeles Blancas Gulín v roli matky. Charismatická španělská sopranistka v zahraničí často ztvárňuje Kostelničku v Její pastorkyni od Leoše Janáčka. S hlasem jako zvon tuto středu neměla problém vyniknout ani v dramatickém prologu, i když za ní burácel celý orchestr.

Vůbec špatné nebyly ani výkony obou mužských protějšků. Když ale po první scéně Ángeles Blancas Gulín opustila pódium, zmizelo i to nejlepší z Dallapiccolovy původně rozhlasové opery, prvně uvedené roku 1949. Nešlo jen o bravurní výkon pěvkyně, ale také samotnou partituru.

Rozhárané operní dílo reagující na hrůzy druhé světové války sleduje vězně, který prodlévá v zaragozských mučírnách španělské inkvizice. Jeho zoufalé matce se v úvodu zdají temné sny plné beznaděje. Tuší, že syna už neuvidí. Později se dostáváme přímo do věznice, s protagonistou prožíváme muka i naděje, že se zlé v dobré obrátí. V jeden moment se zničehonic otevřou dveře z komnaty. Vězeň se snaží odplížit na svobodu, sotva se to ale stane, obejme ho Velký inkvizitor, který se před chvílí vydával za empatického žalářníka a nicnetušící oběť označoval za bratra. „Proč jsi nás chtěl opustit v předvečer své spásy?“ ptá se, načež protagonistu pošle na hranici.

Zatímco hutný úvod v Rudolfinu fungoval skvěle i bez scény, střední introspektivní pasáž spoléhala na představivost diváků. Když titulkovací zařízení zobrazovalo věty jako „znovu se skrčí, ale nedaleko od odrazu lampy“, symbolický děj o politickém útlaku a fašistickému běsnění přestával vtahovat.

Dallapiccola pro svou operu zvolil náročný hudební jazyk odvozený od dodekafonie Arnolda Schönberga, což je technika skladby zrovnoprávňující všech dvanáct tónů v oktávě. Takový styl v kombinaci s citem pro operní drama i typickou italskou melodiku vytváří pozoruhodnou, avšak tíživou a nepřetržitě tísnivou atmosféru. Ruku v ruce s tím pak vzniká situace, ve které dochází k smyslovému otupění a přehlcení: Každý z nás svede vstřebat jen určité množství drásavého dramatu.

Zde se ovšem dostáváme do krajiny subjektivního a faktem zůstává famózní výkon České filharmonie i Pražského filharmonického sboru. Energický dirigent sir Pappano má k Dallapiccolově opeře zjevně vřelý vztah. Nadšením pro ni nakazil i ostatní a pražskému publiku dopřál mimořádný zážitek – Vězně slyšelo vůbec poprvé.

Ve druhé půli večera přišel oslavovaný islandský pianista Víkingur Ólafsson. V pátém klavírním koncertu Ludwiga van Beethovena přezdívaném „císařský“ nabídl atypické vnímání vídeňského klasika. Namísto vznešené majestátnosti a zřetelných frází tvarovaných po vzoru empírových mramorových sloupů nabídl měkký, introvertní tón a romanticky zamlžené pasáže, ve kterých se nebál využít klavírního pedálu.

Ólafsson má za sebou ve 41 letech oslnivou kariéru. Světové deníky ho začaly vychvalovat kolem roku 2017, kdy vydal první album u prestižního labelu Deutsche Grammophon. Od té doby přibylo krom například americké Grammy dalších sedm desek. Loni se rodák z Reykjavíku pochlubil ve světě klasické hudby nebývalým kouskem – na streamovacích platformách už nasbíral více jak miliardu přehrání.

Obdivovatele stejně jako odpůrce z řad některých kritiků Ólafssonovi přináší zcela osobitý přístup, se kterým útočí místy na samotnou hranici, dělící svébytný umělecký projev od interpretační manýry. Také v Beethovenově velkolepém koncertu často vypointoval momenty, které jsou jindy v pozadí, a naopak. Ne nadarmo se Ólafssona drží a nepouští přízvisko „islandský Glenn Gould“ dle jeho kanadského kolegy, který ve 20. století proslul nekonvenční hrou a kontrariánstvím vůči interpretační tradici, jež ovšem nebylo ploché nebo trucovité, ale promyšlené a hudebně citlivé.

Hloubavý Ólafsson sám komponuje, snad i proto se necítí jako služebník, který musí co nejvěrněji naplnit skladatelovo přání. Podle něj spočívá „povaha mistrovských děl v tom, že ji každá nová generace interpretů má možnost redefinovat, půjde-li dostatečně do hloubky“. Jeho verze Beethovenova císařského koncertu tak upozadila tvrdošíjnou sílu a bradu bojovně vystrčenou vpřed. Naopak dala vyniknout na jednu stranu schubertovskému jemnocitu, na stranu druhou bachovské architektuře některých pasáží.

Ólafssonovo letošní album obepíná Beethovenu pozdní sonátu Op. 109 právě tvorbou Johanna Sebastiana Bacha a Franze Schuberta. Když klavírista představuje tento projekt naživo, hrává všechna díla bez pauzy, aby zdůraznil jednolitou linii, již spatřuje v odkazu tří velikánů.

Středeční výkon hvězdného pianisty Rudolfinum nadchnul, obecenstvo se vztyčilo k potlesku dřív, než by člověk řekl „Víkingur“. Přesto v hudebním rozhovoru mezi ním, dirigentem Pappanem a Českou filharmonií v průběhu rozsáhlého koncertu občas nastaly malinké tenze, jako kdyby se Ólafssonova vize nekryla s tou orchestrální. Všichni hráli výborně, nicméně když vedle sebe zaznělo téma brilantního ronda jednou ve velmi netradiční dikci klavíru a podruhé ve standardnějším orchestrálním duchu, působilo to nesouvisle.

Jak by stejná produkce vypadala, kdyby měl islandský host více času na to přesvědčit a vštípit svou interpretaci orchestru, těžko říct. Osobitý umělec se však do Prahy rád vrací a buduje s Českou filharmonií stále těsnější vztah. Otázkou je, jestli i příště bude hrát Beethovena, nebo se vrátí ke svému oblíbenému impresionismu a baroku – právě dvěma barokními přídavky ve středu utišil a rozněžnil Rudolfinum. Pravděpodobně se tak znovu stane i ve čtvrtek a pátek.