Petr Kolečko: Celý život se snažím porozumět ženám

Scenárista a režisér Petr Kolečko v rozhovoru vypráví o svých boomerovských pocitech, o tom, proč raději kouká na staré filmy, co ho naučil Most! a proč ho baví Masaryk. S humorem mluví také o tom, že se celý život snaží porozumět ženské duši. Vzpomíná na dobu Nirvany a Trainspottingu, hovoří o zkušenostech s bulvárem, práci na nových projektech a dodává, že momentálně zažívá tvůrčí znovuzrození.

Petře, kdy jsi v sobě objevil talent a chuť vyprávět příběhy?

Použil jsi správné slovo – chuť. Moje profesorka Darja Ullrichová vždycky říkala, že talent je vlastně puzení nebo chuť, že si člověk nemůže pomoct, chce vyprávět a neustále vymýšlet blbiny. Už jako dítě jsem něco psal a dával to číst rodičům. Pokračoval jsem na základce, pak jsem byl v autorském semináři a psaní mi zůstalo.

Studoval jsem dramaturgii na DAMU, což není přímo psaní, ale už tehdy jsem chtěl psát vlastní texty. Darja mi to povolila a v roce 2007 měla v DISKu premiéru hra Láska vole. Pak se mi dařilo některé hry dostávat do divadel. A následně mě Honza Prušinovský vytáhl k seriálu Okresní přebor.

Takže je to opravdu o nějakém puzení – že si člověk nemůže pomoct. Musím říct, že to neslábne. Dělám toho hodně, což mi třeba před pěti lety lidé vyčítali, ale dnes je to norma a už jsem to dlouho neslyšel. A nějakého vyhoření se nebojím – chuť mám a baví mě to.

Byl tvým prvním úspěchem seriál Okresní přebor?

Asi ano, ale v případě Okresního přeboru je potřeba říct, že jsem byl jen pravá ruka Honzy Prušinovského. Nejen, že to režíroval, ale napsal většinu scénářů a je i autorem námětu. Ze šestnácti dílů jsem napsal scénář k pěti, takže vlastně třetinu. Ale hodně jsem se na tom naučil.

Nedávno měl premiéru tvůj film Kouzlo derby, také z fotbalového prostředí.

Ten film se líbil víc holkám než fotbalovým fanouškům. Mám pocit, že pokud v kinech někdo chyběl, tak spíš právě fotbaloví fanoušci.

V době, kdy točíme tento rozhovor, odjíždíš se Spartou na fotbal do Varšavy. Co od zápasu čekáš?

Původně jsem chtěl jet vlakem, ale nakonec tam se synem letíme. A čekám, že se to snad konečně zvedne. Loni jsem byl na Manchesteru City se Spartou na Lize mistrů, letos je to Konferenční liga ve Varšavě. Jakub Prachař se mi smál, že oni mají Barcelonu a my Varšavu, ale já se mu nikdy neposmívám.

Když se řekne boomer, jakou máš asociaci?

Tohle téma je pro mě velké. V něčem jsem velký boomer a svým způsobem s tím bojuju. Snažím se, aby mi neujel vlak, protože obzvlášť v mojí profesi je to časté – někdy okolo čtyřiceti, padesáti let začneš být mimo. Jde o to mít prst na tepu doby, zvlášť když děláš scenáristu nebo kreativce. Když v seriálu vůbec netrefíš polohu obsahu nebo téma, které zarezonuje u mladších lidí, tak jsi prostě v háji.

Bojuju s tím a myslím, že pro nás boomery je těžké se toho zbavovat. Ačkoliv ročníkově boomer nejsem, jsem generace Y. Mám oldschoolové představy o životě, třeba v komunikaci se ženami.

Most! byl hodně na hraně, ale byl antirasistický – pracoval s paradoxy toho, co můžeš a nemůžeš říct. Myslím ale, že máme velké štěstí, že Česko není zatížené nástupem woke trendů. A třeba i ve volbách se ukázalo, že lidé mají spíše starší, zaběhlé hodnoty. Vzhledem k tomu, co se děje ve světě, si myslím, že se to změní později, než si mnoho lidí myslelo.

Když píšeš, myslíš na nějaké kvóty? Třeba rasové nebo genderové?

Odpovím ti upřímně a řeknu asi něco, co ještě nikdo z branže neřekl. Všímám si – naposledy před hodinou a čtvrt jsem slyšel –, že dramaturgie volá po silných ženských hrdinkách. Přistihl jsem se, že na to začínám myslet, aby ženské postavy nebyly jen plakátové. Dřív jsem je psal jako úplné pipiny a snažím se posunout, ale ono to svádí dělat to stejně.

V pořadu Branky, body, kokoti jsem byl jmenován „prasákem týdne“, protože jsem u Krause řekl, že ještě žiju v normálním světě, kde chlap řekne něco hezkého ženské, a ona mu za to pak dá. Týden po mně tu cenu vyhrál Babiš. Celý život se snažím porozumět ženám, jejich duši, alespoň do míry, do které to jde. A snažím se to promítat i do své práce. Samozřejmě se snažím naslouchat i doma své paní.

V bulváru bylo kolem vás s Anetou dost rušno. Jak ses cítil?

Co ti budu říkat – blbě. Já to snášel možná o něco líp než Aneta, protože mám od bulváru odstup. Myslím si, že je jedno, co se tam píše. Ani moc nehodnotím kolegy, o kterých bulvár píše. Příjemné to nebylo, samozřejmě – a hlavně to bylo úplně jinak, než jak se psalo. Bylo to moje první setkání s bulvárem. Dnes už je to minulost. Silný zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. Dokonce jsem dostal nabídku o tom napsat sérii – nabízeli fakt velké peníze –, ale nechtělo se mi. V našem vztahu s Anetou je to uzavřené a beru to jako zkušenost.

Film Masaryk, ke kterému jsi psal scénář, se dočká pokračování. Počítali jste s tím už u prvního dílu?

Myslím, že trochu ano. Druhý díl se bude jmenovat Masaryk: Převrat. Začíná volbami v roce 1946 a končí smrtí hlavního hrdiny. Nechtěli jsme natáčet film o vyšetřování jeho smrti, spíš o jeho neslavné roli v převratu.

Když ve filmu zabiješ někoho, kdo má všechny předpoklady spáchat sebevraždu, je jednoduché to tak prezentovat. Kdybys to v padesátých letech řekl někomu, kdo Masaryka znal, asi by ti řekl, že byl depkař. Nebylo těžké o jeho sebevraždě přesvědčit ani lidi, kteří nebyli komunisté. Nějaké nové informace se objevily, ale jasno bude jen tehdy, pokud by Rusové otevřeli archivy. Což se nestane. Nabízí se, že byl vyhozen z okna, a je to zajímavá paralela k dnešním událostem.

Karel Roden o projektu ví a já věřím, že pokud vše dobře dopadne, natočíme to příští léto. Jan Masaryk je pro mě daleko zajímavější postava než TGM – má obrovský vnitřní rozpor. Ač je to příběh ze 40. let, bude moderně vyprávěný.

Bude ve filmu něco překvapivého?

Myslím, že hodně. A opět budeme mít potíže – někdo se bude chtít vyjadřovat, protože si myslí, že ví, jak to bylo. Když jsme se v prvním filmu snažili použít nějaké historiky, každý z nich nám řekl, že to řešíme strašně do hloubky, den po dni, a nikdo to tady nemá takhle nastudované. Máme i velmi zajímavý, dosud nepublikovaný materiál z knihovny v Los Angeles – rukopis Masarykova přítele, který tady nikdo nezná. A snažíme se to pospojovat. U prvního filmu se nám stalo, že zdroje si často protiřečí.

A když přeskočím – s Honzou Hřebejkem budeme točit čtyřdílnou sérii o soudu s hokejisty v 50. letech. A tam jsou informace ještě chaotičtější a těžko rozklíčovatelné. Ale právě to je trochu naše výhoda. Připravujeme to dlouho, projekt se schválil a bude se točit. Je to velmi ambiciózní. Nicméně ten příběh moc lidí nezná a je to trochu něco jiného, než vyprávět příběh, na jehož konci leží Jan Masaryk na Loretánském náměstí.

Máš mladší manželku. Potkáváte se třeba v názorech na film nebo muziku?

Moc se nepotkáme. Aneta teď holduje dokumentům o vraždách na Netflixu. A skoro všechno už viděla. Hudebně je Aneta folkařka a já jsem v druhé půlce devadesátek zahájil pubertu. Na gymplu jsem zažil jejich dozvuk a s kolegou Prachařem jsme dělali hrozné věci. S nadsázkou řečeno to byl dozvuk devadesátkového hipíkovství a punku. Jel jsem grunge, vyrůstal na Nirvaně a Green Day.

Velký zážitek jsem měl v roce 1996, kdy mi bylo dvanáct a s mámou jsme měli jít do Národního divadla na Rusalku. Místo toho jsme šli do kina na Trainspotting a musím říct, že to pro nás byl obrovský generační film. Hudebně nejsem úplně vyhraněný, ale většinou sáhnu po nějakém klasickém rocku, když mám to štěstí, že jedu autem sám. Občas nám do hudebního výběru zasahuje i náš malý s dětskými tracky, což jsou šílené věci.

Co filmy?

Se mnou je to složité. Současné hollywoodské filmy jdou úplně mimo mě a vlastně mě vůbec nezajímají. Když mám opravdu čas a chci se dívat na film, tak si většinou pustím něco, co už jsem viděl, nejčastěji právě něco z devadesátek, klidně i něco staršího – prostě věci, které mám rád. Nenechám si ale ujít historické filmy, teď se třeba těším na film Odyssea od Christophera Nolana. Viděl jsem Napoleona a to se mi moc nelíbilo, protože nevím, proč by měl Angličan točit o Napoleonovi – to je naprostá blbost. A pak mám rád mafiánský žánr.

Působíš nejenom v České republice, ale i na Slovensku. Jak k tomu došlo a jakou pozici zastáváš?

Vzniklo to tak, jak obvykle podobné věci vznikají – že jsme se ožrali v Maďarsku. Seznámil jsem se tam s programovým ředitelem televize JOJ Rolandem Kubinou. Maďaři totiž udělali předělávku seriálu Most!. No a sedmým rokem dělám v Bratislavě kreativního producenta, což znamená, že pomáhám, kecám do nějakých věcí a s autorskými týmy vyvíjím seriály.

Udělali jsme i seriál Sexta, který se právě dotáčí, a jedním z režisérů byl Honza Hřebejk. Je to teenagerovský seriál o klukovi z Čech, talentovaném chemikovi, který žije v Mikulově se svým tátou a přijde na slovenský gympl, kde mají dobrou laborku, a první den se totálně zblázní do místní slovenské sexbomby. A protože neví, jak z toho ven, vyvine lék proti lásce, který na té škole začne dealovat. Má to 24 dílů, podílím se na scénáři, měl jsem na to tým a nějak do toho kecám. Té mojí pozici se říká showrunner.

Krom toho – na čem momentálně pracuješ?

Asi před pěti lety jsem měl lehkou autorskou krizi a teď se ty věci zase docela sešly. A některé z těch nabídek jsou opravdu pěkné. Třeba s Michalem Suchánkem píšeme scénář k muzikálu Andělé pro Divadlo Broadway. V lednu bychom měli začít zkoušet. 1. ledna startuje v kinech film Dream Team s Martinem Hofmannem v hlavní roli, který produkoval Kuba Prachař a režíroval Jonáš Karásek. Je to podle skutečné události, kdy paralympijský tým španělských basketbalistů na paralympiádě v Sydney předstíral mentální postižení. My jsme to převedli do českých reálií a je to taková podvratná komedie.

Někdy na podzim by pak měl být venku Oddíl B, což je naše už sedmá spolupráce s Honzou Prušinovským. Jedná se o malebný seriál z prostředí severočeské věznice Nové Sedlo. Hraje v tom náš „Antonio Banderas“ Zdeněk Godla, i náš „Sydney Poitier“ Julius Oračko, Marsell Bendig, Tadeáš Moravec, Zuzka Stivínová a celá řada dalších romských herců. K vidění to bude na platformě Oneplay a mohlo by to být dobré. Zároveň píšu už druhou sérii.

A ještě tu mám jednu specialitu – s F. A. Brabcem chystáme hrané Broučky od Karafiáta. Možná bys mohl přijít na kamerovky, hodil by ses na nějakého kmotříčka. Doufám, že se to podaří třeba na podzim natočit. Možná bych si v tom chtěl také zahrát – manželka si myslí na berušku.

V poslední době jsem dostal i docela dost nabídek prací pro divadla, což mě baví, a musím říct, že momentálně zažívám takové znovuobrození a cítím se dobře.

Poslechněte si nový díl podcastu Boomer Talk - Petr Kolečko v něm vysvětluje, proč se bojí, aby mu neujel vlak, a přidá i to, se kterou známou českou zpěvačkou si občas píše.