Ondřej Sokol: Život umělce je o odvaze zkoušet nové věci

Režisér, herec, překladatel i moderátor. Ondřej Sokol v posledních letech střídá projekty, které ho naplňují i vyčerpávají. V rozhovoru otevřeně mluví o pauze od divadla, o ztrátě radosti z režie i o tom, že ho někdy víc než úspěchy pronásledují vlastní chyby. A také o tom, proč je pro něj svoboda především otázkou tolerance.

Ondřeji, poslední dobou máš aktivity rozdělené mezi režii, překlad, hraní i moderování. Dá se to vůbec stihnout?

Už se to dostalo do fáze, že se to úplně stihnout a pojmout nedá. Měl jsem od divadla asi dva roky pauzu - nejen proto, že jsem měl spoustu práce, ale hlavně proto, že jsem to psychicky přestával zvládat.

Režie mě hrozně vysává a já jsem ztratil radost. Od začátku jsem vždycky víc vnímal chyby, které jsem udělal, a zapomínal na to dobré. To není dobře, tak jsem si dal pauzu - odešel jsem z divadla, nebo spíš vzal neplacenou dovolenou - a bylo to až nepříjemně příjemné.

Říkal jsem si, za jak dlouho mi to začne chybět, ale ono mi to úplně nechybělo, čehož jsem se děsil. Vrátil jsem se před prázdninami, měl jsem v Činoheráku premiéru a bylo to super. Ta pauza mi pomohla - od ledna budu režírovat další představení a myslím, že jsem to v sobě zatím zachránil.

Další tvoje poloha je překlad divadelních her. Předělat světový materiál do českých reálií nebude jednoduché. Přemýšlíš předem, jestli ta inscenace bude úspěšná?

Na to asi myslet nemůžeš, protože jestli je v našem povolání něco nejisté, tak je to úspěch. Kdybych to uměl odhadnout dopředu, živil bych se tím - jezdil bych po televizích a říkal bych jim, co bude mít úspěch, a co ne. Hrozné je, že často je to o načasování, které může záviset na dnech nebo hodinách, a může se stát cokoli.

Když jsme v Činoheráku dělali Macbetha, na zkouškách to vypadalo výborně, ale najednou přišla válka na Ukrajině. Premiérovali jsme pár dní po jejím začátku a představení ztratilo kontext, ve kterém vznikalo; vznikalo v jiné atmosféře. Bylo to o tom to buď celé předělat, nebo to pustit ven.

Pustili jsme to a neuvěřitelné bylo, že inscenace během pár hodin úplně ztratila význam, protože nesla varování před skrytým diktátorem právě v okamžiku, kdy se něco podobného dělo na skutečné scéně, takže to postrádalo smysl. Chvíli jsme to sice hráli, ale pak jsme to stáhli. To se v tomto povolání může stát.

Cítíš se víc jako režisér, překladatel, herec, nebo bavič?

To je zásadní otázka. Když si to celé poskládám vedle sebe, největší smysl v mém životě má divadelní režie a jsem přesvědčený, že tam jsem schopen odevzdat nejvíc. Když upřímně zhodnotím, co přináším lidem, je to nejvíc právě v této oblasti a myslím, že to tak i zůstane.

Všechno ostatní mě baví zkoušet, ale není to pro mě úplně přirozené - nejsem vysloveně moderátor. Na chvíli mě baví ten moderátorský kabát zkusit a myslím, že v tom nejsem úplně nešikovný, chápu princip té práce. Zatím mě baví všechno, ale říkám, že to není moje podstata.

Pokud na divadle připravuješ novou hru, kterou jsi třeba přeložil, jak pracuješ se sprostými slovy?

To je strašně náročné a těžké rozhodnutí. Určitě hrají roli i osobní preference. Když překládám, tak zrovna práce se sprostými slovy mě moc baví - kreativně vymýšlet nové typy nadávek a vulgárního jazyka. Někdy to odměřuješ na lékárnických vahách, a pak přijdou herci a ty jim to musíš nějak předat. Když to dáš například Taclíkovi, on tě ve vulgárním jazyce dokáže naprosto přehrát a často ho musím brzdit.

Se slovem „fucking“ je to složité, protože to je pro lidi automatické slovo - už ho tolik nevnímají, něco jako u nás „vole“. Zrovna ten McDonagh, kterého dělávám, je mistr světa ve vulgárním jazyce. V tom je krása překladu: můžeš tři hodiny řešit jednu sprostou větu, aby byla přesně taková, jak má být. V tom mě překládání moc baví.

Jak dlouho to trvá, než tu hru dáš dohromady? Teď mluvím čistě o překladu.

U mě strašně dlouho. Obdivuju překladatele, kteří to zvládnou v měsících - u mě to trvá rok a víc a jsem přesvědčený, že to tak má být. Můžu si to dovolit, protože do překladu dávám i hodně režijní práce. Snažím se být věrný originálu - text nepřizpůsobuji lidem, spíš si představuju, jestli to lidi zvládnou. Zároveň se snažím, aby výsledek byl co nejpřesnější a úpravy a přizpůsobení na tělo probíhají až při zkoušení.

Stalo se ti někdy, že jsi s výsledkem nebyl spokojen?

Ano, zejména před dobou té pauzy se mi to začalo stávat častěji. Měl jsem pocit, že už nemám úplně objektivní pohled. Samozřejmě se stane, že něco vyjde víc a něco méně, s tím člověk musí počítat.

Nebudu se tě ptát, proč jsi odešel z Partičky, spíš mě zajímá, jestli ti ten formát nechybí?

Život umělce je o odvaze zkoušet nové věci. Vzpomínáš si na období, kdy to bylo nové a těžké a neměl jsi jistotu, jak to dopadne. Vždycky se ukáže, že to byla nejhezčí doba. Netýká se to jen srandy a improvizace - stejné to je u vážného hraní. Mnoho herců, když trefí to, co lidi berou a baví je, začne opakovaně hrát podobné věci a třeba celý život zůstane v jedné šarži, jen proto, že to funguje.

Mamka mě vodila do divadla odmalička - vzpomínám na inscenaci Sebevrah v Ypsilonce, ve které hrál Olda Kaiser, a prvních dvacet minut publikum padalo smíchy, protože si mysleli, že dělá show typu Možná přijde i kouzelník. Bylo vidět, jak ho to rozčilovalo, protože chtěl hrát vážnou roli.

Nejvíc mi chybí improvizace. V Partičce jsme byli výjimečně složená čtveřice - každý úplně jiný a sedli jsme si neskutečně. To bylo naše štěstí. S ostatními jsem improvizoval i později, ale původní složení je nepřekonatelné.

Šel bys ještě do podobného projektu?

Na Nově teď dělám něco podobného - pořad Možné je všechno - a principiálně je to Partička v drahých kulisách. Vzpomenu si tam na Partičku, hned to ve mně ožije a baví mě to, ale snažím se, aby to bylo jiné.

Pojďme k herectví. Jaký typ rolí tě baví hrát? Snažíš se být jiný Ondřej Sokol?

Snažím se o to záměrně. Třeba na roli vyšetřovatele ze seriálu Vraždy v kraji jsem záměrně šel s minimem prostředků a režíroval sám sebe. Myslím, že se mi to povedlo a jsem s tím spokojený - podobných rolí je ale málo.

Máš nějaké herecké hranice?

Je to těžké, protože většina herců si o sobě musí myslet, že dají všechno. Aby ses mohl v tomto povolání postavit před lidi, musíš být přesvědčený, že na to máš. Je důležité umět ten pocit vypnout a zhodnotit, že přepínáš svoje síly. Máme tendenci zkoušet skoro cokoliv, ale jsou věci, které bych určitě nedokázal.

Abych byl konkrétní - byl jsem na premiéře Kouzlo derby, kde hraješ vyhaslého popového zpěváka.

To byla jedna z rolí, se kterými jsem musel sám se sebou bojovat. Když mi to nabídli, říkal jsem, že zpěváka asi nezvládnu. Kluci mě ale přesvědčili a já se o to pokusil. Velmi mě to bavilo - tu postavu považuji za zajímavou, mnoho podobných typů lidí znám. Každopádně musíš trošku sám nad sebou přimhouřit oči.

Umíš se podřídit? Třeba režisérům.

Umím. Znám to z druhé strany. Když režíruju, říkám sobě i hercům, že roli lze zahrát dvěma sty způsoby - ale ten režisér zodpovídá za to, která z dobrých variant je správná pro celek. To umím přijmout a nemám s tím problém.

A pokud jde o zábavný pořad v prime-time?

To je legitimní požadavek - televize potřebuje oslovit většinové publikum. Kdybych měl tolik peněz, že bych si ten přenos koupil, dělal bych to po svém. Takto si ale musíš uvědomit, že tohle nutně zvažovat musíš.

S Alešem Cibulkou uvádíte Slavíky a zvolili jste nekorektní humor…

My si to sami píšeme a zkoušíme to před prázdným sálem; vždycky zvažujeme, co by se říkat nemělo. Jdeme v lehké rovině a s režisérem Pepem Majeským říkáme, že až bude poslední Slavík, opravdu tam dáme sto procent toho, co jsme plánovali.

Ondro, cítíš se v něčem jako boomer?

Určitě. Kdo má aspoň trochu sebereflexe, musí se v tom věku cítit jako boomer. Generace, která nastupuje, už má právo operovat v tvé profesi i životě - začínáš být na druhé straně. To musíš přijmout a přestat považovat svůj názor za jediný platný.

Měl jsem štěstí potkat pár opravdu moudrých lidí, kteří nikdy netrpěli tím, že by ti řekli, že jejich názor je důležitější. Kdo má v hlavě pořádek, tak ti to nikdy neřekne nahlas. Musíš si vzpomenout na ty staré chlápky, kteří tě dřív s**li, a uvědomit si, že je to logický vývoj.

Co je pro tebe svoboda?

To je složité. Pro mě je svoboda tolerance. Když se bavíme o devadesátkách, tehdejší svoboda byla něčím jiným než dnes. Po čtyřiceti letech nesvobody následovalo období, kdy lidé říkali úplně vše.

Dnešní svoboda podle mě znamená i uvědomění si, že musíme mít ohledy na ostatní. To je problém globalizovaného světa - a rozčiluje mě, když mám pocit z vybraných filmů, že musejí plnit kvóty.

Musíme se vyvíjet a pro mě je tolerance jediná cesta. Jinak se to vyostří a skončí to špatně. Svět se vyostřuje a nejsem si jistý, jestli je lidstvo v tomto ohledu poučitelné; třeba to dopadne dobře, ale musí přijít opravdoví věrozvěsti tolerance.

Jak vidíš téma vděčnosti hereček vůči principálům nebo režisérům?

Dáváš mi těžká témata. Zneužití moci je obrovské téma a má mnoho podob - děje se to z obou stran. Hrozné je, když někdo zneužívá své postavení. Stejně odporné je, když někdo využije veřejné mínění k tomu, aby někoho zničil, ať už je pravda na kterékoliv straně.

Je důležité rozlišovat - jsou oběti i lidé, kteří toho zneužili k vlastnímu prospěchu. Musíš to rozklíčovat. Zneužití moci se bude opakovat, protože v lidech to je. Je to jako s krádežemi - vždy budou lidé, kteří budou krást. Je třeba na to upozorňovat, ale ten boj je věčný.

Na co se těšíš v roce 2026?

Těším se na víkendy - i když v mém povolání takové neexistují. Víkend je pro mě volný den. Díky mé ženě a manažerce se mi začalo dařit mít někdy volné dny, což je úleva. Měl jsem období, kdy jsem je fakt neměl - a v květnu jsem si uvědomil, že další volný den mám třeba až 27. srpna. To tě zabije, protože to prostě nejde.

Celý rozhovor s Ondřejem Sokolem najdete v podcastu Boomer Talk. Režisér, herec a moderátor v něm otevřeně mluví o únavě, svobodě i o odvaze zkoušet nové věci – ale také o tom, proč je pro něj Partička nepřekonatelná a Dostojevskij geniální autor.