Hlavní obsah

Josef Formánek: Při psaní mě brzdí jen to, abych někomu neublížil

Foto: Petr Novák, Seznam Zprávy

Hostem Boomer Talku byl spisovatel Josef Formánek (vlevo).

Článek

Spisovatel, cestovatel a muž s příběhem. Josef Formánek procestoval desítky zemí, napsal deset knih a nebojí se otevřeně mluvit o svém životě, včetně jeho nejtemnějších i nejsvětlejších momentů.

Jeho novinka Zamilovaný poutník je knihou o lásce, naději a odvaze jít dál. Miloš Pokorný měl možnost přečíst si ji jako jeden z prvních - a právě to se stalo impulsem k tomuto osobnímu a upřímnému rozhovoru.

Josefe, procestoval jsi víc než 40 zemí světa a ve tvých knihách hrají zajímavá místa velkou roli. Co pro tebe cestování znamená?

Cestování je pro mě vstupenka do času relaxu. Kamkoliv vyrazím, ať už pěšky, letadlem nebo vlakem, všechno vypínám a prostě jenom jsem. Je to vstupenka do přítomného okamžiku, ve kterém si odpočinu. Nepřemýšlím o padesáti věcech, které mě čekají, jen si vychutnávám pohodu a atmosféru místa, kde zrovna jsem. Je to pro mě taková přestávka v životě.

Jaké bylo tvoje největší cestovatelské zklamání a naopak největší překvapení?

Největším překvapením pro mě byla asi Indie, od které jsem toho příliš nečekal. Je tak barevná, neuchopitelná, voňavá i smradlavá, že to opravdu působilo jako přistát na jiné planetě. Stejně silně mě zasáhla návštěva indiánů v Amazonii, v části Venezuely. A samozřejmě moje srdcovka je ostrov Siberut, deštný tropický prales a jeho původní obyvatelé Mentavajci.

Naopak největším zklamáním pro mě byla Malajsie – pro mě až příliš čistá a uhlazená, takové asijské Švýcarsko. Všude plantáže olejových palem, málo prostoru pro objevování. Je to krásná země, spousta lidí tam jezdí a jsou nadšení, ale mě nadchla nejméně. Přišla mi trochu sterilní.

Kam ses vracel nejčastěji?

Nejvíc právě na Siberut. Byl jsem tam asi desetkrát a dohromady tam strávil víc než rok života. Tu kapitolu jsem ale už uzavřel. V době, kdy jsme točili film Dvě slova jako klíč, jsem cítil, že jsem tam viděl a zažil všechno, co jsem mohl. Se šamany jsem mluvil o všech rituálech, nic nového už tam pro mě nebylo. Když pak tři měsíce po natáčení zemřel šaman toho kmene - můj dlouholetý kamarád -, řekl jsem si, že tím to pro mě skončilo.

Je mi totiž nepříjemné vracet se někam, kde to dobře znám, a pak sledovat, jak to civilizace mění. Fyzicky mě bolelo vidět těžební stroje, jak kvůli nové silnici mění krajinu. A uvědomil jsem si, že jako jednotlivec s tím nic neudělám a musím to přijmout.

Foto: Petr Novák, Seznam Zprávy

Josef Formánek v podcastu mluví o světlých i temných okamžicích svého života.

Co je pro tebe při cestování prioritou?

Maximálně se snažím bydlet u místních a jíst jejich jídlo. Na rozdíl od mého bratra, který si užívá pětihvězdičkový hotel a jeho největším dobrodružstvím je nevyměněný ručník, já chci zemi ochutnat, načichat a nechat ji na sebe působit. Baví mě, když výlet není zadarmo – když musím něco vyšlapat, přebrodit řeku nebo vystoupat do hor. Když si uvědomuji, že to není lusknutím prstu.

Dokážeš si takhle užít i civilizované evropské destinace?

Samozřejmě. V Itálii to šlo samo – dát si kávu nebo dobré jídlo. A když mám štěstí a potkám někoho, kdo mě pozve domů nebo mě sveze lodí a vypráví mi o svém životě, má to úplně jiný rozměr.

Co Amerika?

Mě úplně neuchvátila, přestože tam jsou nádherná místa. Kdysi dávno jsme byli s Radkem Johnem v New Yorku a shodli jsme se, že je to krásné město, ale že bychom tam žít nechtěli. Rád jsem to viděl, ale nemám potřebu se tam vracet. Stejně tak mě moc neoslovuje třeba Německo - je na mě až příliš sterilní.

Napsal bys knihu na dovolené v Německu?

Nepřemýšlel jsem o tom, ale kdybych musel, asi ano. Ale raději tvořím v Českém středohoří. Mám výhled na louku, pasou se tam srnky a mám pocit, že čas se zastavil. Nikam nemusím, nikam nespěchám - a přitom jsem doma.

Jak se vyrovnáváš s pragmatickým světem?

Myslím si, že pro spoustu lidí bych byl mimoň mimo reálný svět. Když píšu knížku, jsem ponořený v takovém bezčasí a nemám problém psát v noci nebo brzy ráno. A když ji dopisuji, čas i povinnosti mizí. Jediné, co dělám, je, že spím, píšu, spím, píšu. Není prostor na nic jiného.

Když jsem se seznámil se svojí novou ženou, říkal jsem si, že jestli zvládne být se mnou v období, kdy nekomunikuju a mám v hlavě jenom ten příběh, zvládne i mě.

Při psaní mě brzdí jen to, abych někomu neublížil. K sobě jsem ale nekompromisní. Hlídám se jen v tom, abych lidi moc nepoučoval a nevnucoval jim svůj pohled na svět. Často to beru jako vlastní terapii.
Josef Formánek

Napsal jsi deset knih. Kterou z nich považuješ za stěžejní?

Zásadní pro mě byl určitě Prsatý muž a zloděj příběhů - díky obrovskému úspěchu. Prodalo se přes 100 000 výtisků a dodnes na to vzpomínám s vděčností. V té knize jsem ze sebe vypsal všechno, co jsem měl.

Dvě knihy byly zfilmovány: Úsměvy smutných mužůDvě slova jako klíč. Právě Dvě slova jako klíč jsou pro mě velmi důležitá, protože mi obrátila život vzhůru nohama. A čím dál víc mám rád i Knihu o tichu, která odráží klid, který poslední dobou cítím. Zajímavé je, že v každé té knížce cítím atmosféru doby, kdy jsem jí psal.

Přepsal bys některou z nich?

Ne. Jednou jsem se o tom bavil s Arnoštem Lustigem, který své knihy přepisoval při každém vydání. Když jsem se ho ptal proč, tak odpověděl, že mu to prostě nedá. Já ale vím, že takhle to bylo a má to otisk té doby. Možná to jednou udělám v nějakém souhrnném vydání, ale teď tu potřebu necítím.

Josef Formánek

(nar. 16. června 1969 v Ústí nad Labem) je český spisovatel, reportér a cestovatel. V roce 1992 spoluzaložil časopis Koktejl a stál i u zrodu dalších magazínů. Jako reportér procestoval přes 40 zemí světa a více než rok žil mezi přírodními lidmi na ostrově Siberut. Proslavil se románem Prsatý muž a zloděj příběhů (2003), který zaznamenal mimořádný čtenářský úspěch. Podle jeho knihy Úsměvy smutných mužů vznikl stejnojmenný film. Zapsal se i do historie jako autor nejrychleji napsané a vydané knihy (Létající jaguár, 2004). V těchto dnech mu vychází desátá kniha Zamilovaný poutník vyprávějící o lásce, naději a odvaze jít dál. Formánek otevřeně popisuje i svou osobní zkušenost s alkoholismem. Žije v Českém středohoří, má dceru Karolínu a dlouhodobě spolupracuje s ilustrátorem Daliborem Nesnídalem.

V těchto dnech ti vychází nová kniha Zamilovaný poutník, kterou jsem měl čest si přečíst ještě před vydáním. Pro mě je to kniha o lásce, naději a radosti. Je to tvoje nejveselejší knížka. Čím to?

Život je sinusoida a já potřebuji nějaký propad, abych pak zase vystoupal k vrcholu. V předchozí knize jsem v sobě cítil tíhu, kterou jsem si ani nechtěl přiznat. A pak za mnou přišla moje tehdejší žena a řekla mi, že se chce rozvést. Nejprve jsem cítil hroznou bolest a v podstatě nevěděl, co s načatým životem, nevěděl jsem, co dál. Bral jsem to jako osobní prohru.

Ale čím temnější byla tma, tím větší bylo svítání. Zamilovaný poutník vznikal ve chvíli, kdy jsem cítil úlevu a uvědomil si, že je to o tom nikdy se nevzdat. Přiznám se, že jsem i přemýšlel, co se životem a jestli má smysl pokračovat. Uvědomuji si, že o co temnější je propad, o to sladší je vrchol, na který mě ten život zase vynese.

Takže to je přesně ten životní moment, který se odrazil v tvé knize?

Je zvláštní, že po knize Nevím: Pár dnů, myšlenek a kouzelná skleněná skříňka jsem chtěl původně psát úplně jiný, zcela vyfabulovaný příběh. Hrdě jsem kamarádům říkal, že chci psát o profesorovi, který odjíždí na konferenci do Jeruzaléma a zamiluje se tam do snové, křehké dívky. Prožijí krátký románek, ale on si nakonec uvědomí své závazky a rozhodne se vrátit ke své rodině. A pak mi život ukázal, že má daleko lepší příběhy, než jaké bych dokázal vymyslet.

Kdybys měl knížku Zamilovaný poutník jednoduše představit?

Je to kniha o lásce a naději. O cestách vnitřních i vnějších. Ohlížím se v ní za svým životem a s nadhledem ho rekapituluji.

Kde jsi čerpal inspiraci pro postavy, například pro hlavní postavu Zajíce?

Zajíc je tak z 99 % moje alter ego. Když se chci zasmát, raději se směju sám sobě než kamarádům. Nemám problém si ze sebe udělat legraci. Naopak, když napíšu něco veselého o někom jiném, často to raději vyškrtnu, abych mu neublížil. Na sebe jsem ale nekompromisní.

A když je to něco, co je pro ten příběh opravdu zajímavé?

Abych neměl výčitky svědomí, vždycky se kamaráda zeptám, jestli mohu jeho slova použít ve své knize. Jakmile mi dá svolení, mám klid v duši. Zároveň se snažím v každém člověku vidět to dobré - takže i když o někom napíšu něco, čemu se někdo může zasmát, hned dodám, co na něm považuju za výjimečné nebo kouzelné. Snažím se to vyvažovat, protože nic není černobílé.

Použil jsi ve své nové knize i něco, co v žádné předešlé nebylo?

Mimo Prsatého muže jsem o svých milostných eskapádách nikdy nepsal, ale v této knize jsem se docela odvázal. Doporučuji zejména kapitolu Thajská masérka, večerka a učitelka tantrické jógy. Byl jsem k sobě daleko ostřejší a otevřenější - a bylo úlevné se někdy zasmát a nedělat ze všeho vědu.

Po rozchodu máš pocit, že jsi měl něco pevně v rukou, něco budoval, a najednou v nich nemáš nic. Je prázdno, vymalováno a ty se vydáš pěšky přes celou Evropu až k moři. A cestou si uvědomíš, že k životu vlastně nepotřebuješ moc - nejen materiální věci, ale ani ta povzbuzující slova a klepání po rameni od blízkých. Že můžeš existovat takový, jaký jsi, i bez veřejného prostoru, bez toho, aby ti někdo volal.

Byl to krásný čas jen se sebou samým. Neměl jsem na koho si stěžovat, na koho být naštvaný. Když mi došla voda, mohl jsem nadávat jen sobě, že jsem si ji zapomněl vzít. A když jsem zabloudil a ušel pár kilometrů navíc, nezbylo než se zasmát a říct si, že jsem blbej - ale zase jsem viděl další kus přírody.

Je těžké pro spisovatele odkrývat osobní a intimní zážitky?

Při psaní mě brzdí jen to, abych někomu neublížil. K sobě jsem ale nekompromisní. Píšu v noci, v tichu, bez cenzury. Hlídám se jen v tom, abych lidi moc nepoučoval a nevnucoval jim svůj pohled na svět. Často to beru jako vlastní terapii. Pokaždé, když knihu dopíšu, se mi uleví - jako po vlastním sezení u psychoterapeuta. Rozepsat se, promyslet, pojmenovat a uzavřít to jednou provždy, než to nést na zádech jako batoh celý život.

Díky tvé knize řada lidí přestala pít, aniž by šla k lékaři. To přece musí být silná satisfakce.

Ano. Měl jsem velké problémy s pitím a málem jsem umřel. Když se natáčely Úsměvy smutných mužů, říkal jsem si, že to bude těžký, ale krásný film o hnusných věcech. Ale že to nějak zvládnu, jsem přece velkej chlap.

Pamatuju si, jak jsem při jedné projekci chtěl utéct ze sálu, jak moc mě to zasáhlo. V tu chvíli jsem nesnášel Dana Svátka a Davida Švehlíka za to, jaké zrcadlo mi nastavili. Když jsem pak jel domů, říkal jsem si: proč jsem v těch knížkách tak upřímný? Proč si něco nenechám pro sebe? Je opravdu nutné být až tak otevřený?

Druhý den ale za mnou přišel chlapík, poděkoval mi, dal mi fotku své rodiny a čokoládu. Řekl, že díky té knize přestal pít, jeho žena se k němu vrátila a mají třetí dítě. V tu chvíli mi došlo, že svojí upřímností jsem mu vlastně změnil život - a že to celé mělo smysl.

Ve filmu Úsměvy smutných mužů musím vyzdvihnout skvělé herecké výkony.

Dan Svátek záměrně obsadil herce, kteří měli zkušenost s alkoholem. Díky tomu byli uvěřitelní. Rosťa Novák byl skvělý, David Švehlík úžasný - tiše pozoroval, a pak to dal na první dobrou.

Když za tebou Dan Svátek přišel s nápadem tu knihu zfilmovat, věřil jsi, že to půjde?

Upřímně řečeno, trochu jsem pochyboval. Původně mě oslovil kvůli Mluviti pravdu, což je jeho velký sen, ale byl by to velmi drahý a náročný film. Nakonec přišel s Úsměvy - a jsem za to rád. Lidé se mě často ptají, jestli jsem s výsledkem spokojený, a já říkám ano. Film beru jako samostatné umělecké dílo.

Dvě slova jako klíč považuji za neskutečný film, natočený s výbornými herci a minimálním rozpočtem. Mám pocit, že jsme si s Danem hodně podobní - a kdybych uměl točit filmy, dělal bych je nejspíš podobně jako on.

Bylo mi 22, miloval jsem National Geographic a řekl si, že chci vytvořit něco podobného a originálního v češtině. Všichni se mi smáli, ale čím víc mi nevěřili, tím víc mě to motivovalo. Koktejl dodnes vychází - už přes 30 let.
Josef Formánek

Když se řekne boomer, jaká je tvoje asociace?

Někdo skoro jako důchodce.

Připadáš si v něčem boomerovsky a naopak?

Vnímám to tak, že nejsme mimo tep doby - prostě žijeme svůj příběh v čase našeho života. Nemám zapotřebí s někým soutěžit, že rozumím všem technologiím, a zároveň nezastírám, že třeba neznám všechny hudební směry. Mně stačí můj život takový, jaký je.

Boomer je jen označení jedné generace - pro mě spíš příjemné, protože tu generaci dobře znám, vím, co od ní čekat, a máme společné zážitky. Vyrostli jsme za socíku, po revoluci to pro nás byla úžasná doba, otevřeli jsme oči a poznali, jak to funguje jinde. Bylo to voňavé, svobodné a pro mě to byla - a pořád je - nádherná doba i nádherný život.

Máš nostalgii po minulosti?

Líbilo se mi, jak lidé dříve dokázali jít za svým snem, i když celý svět říkal, že to nejde. A mně to imponovalo. Dnes je vše víc spočitatelné, méně riskantní a tolik vizionářů nevnímám. Dřív se prostě roztáhla křídla a letělo se, i když řada z těch vizionářů šla po špatné cestě.

Jsi spoluzakladatelem cestovatelského časopisu Koktejl. Jak to vzniklo?

Inspirovali mě lidé kolem mě. Bylo mi 22, miloval jsem National Geographic a řekl si, že chci vytvořit něco podobného a originálního v češtině. Všichni se mi smáli, ale čím víc mi nevěřili, tím víc mě to motivovalo. Koktejl dodnes vychází - už přes 30 let.

Bylo něco, co jsi chtěl zrealizovat a nevyšlo to?

Samozřejmě, toho bylo v životě tolik. Když člověk roztahuje křídla opakovaně, ne všechno vyjde. Ale jakmile bych na to rezignoval, zůstal by jen život „na doklepání“. A tak žít nechci.

Máš nějaký projekt, který bys rád uskutečnil?

Ano, takovou maličkost. Na autorských čteních sleduju publikum - někteří se smějí, jiní mají slzy v očích. A tak jsem si řekl, že bych založil Herohero a dělal noční čtení. Četl bych své knihy, básně, které mě oslovily. Je to pro mě velká výzva. Brzy by se to mělo rozjíždět.

Odmítl Josef Formánek nějakou filmovou adaptaci své knihy? Jaký byl podnikatel? A jak se dostal k tomu, že učí lidi chodit po žhavých uhlících? Poslechněte si nový díl podcastu s Josefem Formánkem - spisovatelem, který říká věci přímo a bez pozlátka.

O podcastu Boomer Talk

Moderátor Miloš Pokorný se představuje v novém podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně.

Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy.

Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých a Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Doporučované