Článek
„Měla jsem velké obavy. Kdyby se mi něco stalo během těhotenství nebo porodu, syn zůstane sám,“ vzpomíná Kristýna Havlová, která je dnes mámou čtyřletého syna.
Její partnerka Jana Havlová by totiž k dítěti, které společně plánovaly a nyní vychovávají, neměla žádná rodičovská práva. Kvůli tehdy platné legislativě by o něm nemohla rozhodovat, ani se o něj postarat.
Podobných obav se mnoho queer rodičů nezbaví ani později. Podle Davida Vaníčka, který s partnerem Michalem vychovává dvě desetileté dcery, zasahují do nejrůznějších každodenních situací.
„Často přemýšlíme nad tím, jak se musíme zachovat. Kdy budeme potřebovat plnou moc, aby nás třeba v nemocnici nenechali stát za dveřmi. To bych asi nezvládl. Když v tom žijete, ta myšlenka je stresující sama o sobě,“ vysvětluje Vaníček.
Cesta plná pochybností
O založení rodiny začal s partnerem uvažovat zhruba po čtyřech letech vztahu. Nejprve zvažovali osvojení nebo adopci. V té době byli ale registrovanými partnery – a to jim situaci paradoxně komplikovalo. Aby mohli o osvojení vůbec žádat, museli by nejdřív registrované partnerství zrušit. Ani pak by ale nezískali plná rodičovská práva.
Vydali se proto cestou náhradního mateřství ve Spojených státech. „Samozřejmě jsme k tomu tehdy měli spoustu pochybností, otazníků - etických, morálních, legislativních,“ říká.
V USA je proces soudně schvalovaný a přísně kontrolovaný, mimo jiné i z hlediska motivace náhradních matek, u nichž nesmí být důvodem finanční zisk.
David Vaníček zároveň vyvrací častý omyl, že by náhradní matka byla biologickou matkou dítěte. Tou je vždy dárkyně vajíčka, zatímco náhradní matka dítě „pouze“ odnosí.
Zhruba tři roky poté, co o rodičovství začali uvažovat, se jim narodily dvě holčičky. „Každý z nás je otec jednoho dvojčete. Bylo to umělé oplodnění, takže se vkládala uměle dvě embrya. Stalo se to náhodou, ale vyšlo to tak,“ vzpomíná s úsměvem.
Jana s Kristýnou se rozhodly pro umělé oplodnění (IVF) na reprodukční klinice, díky anonymnímu dárci. „Tenkrát jsme neměly moc informací, nevěděly jsme, jak to probíhá, na co máme právo a co vůbec bude možné,“ vzpomíná Kristýna Havlová.
Proces umělého oplodnění byl náročný. Komplikuje ho i český právní řád, který podmiňuje možnost podstoupení IVF písemnou žádostí podepsanou heterosexuálním partnerem.
Konkrétně jde o zákon o specifických zdravotních službách, který asistovanou reprodukci definuje jako léčbu neplodnosti heterosexuálního páru. Doslova říká, že „umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně“.
Umělé oplodnění pro ženy bez partnera zakazuje jen sedm zemí EU. Jiná situace je například v Nizozemsku, Švédsku, Belgii nebo Španělsku, kde podpis muže kliniky nevyžadují.
Praxe se ale liší a formální pravidla se běžně obcházejí - nejen u stejnopohlavních párů, ale i single žen. „Každá klinika k tomu přistupuje jinak. Věděly jsme o holkách, které se domluvily s nějakým kamarádem a sehráli divadýlko, že jsou spolu,“ vypráví Jana Havlová.
„Teprve teď můžu být opravdu mamka“
Od začátku roku 2025 platí v Česku nový zákon o partnerství, který stejnopohlavním rodinám ve spoustě ohledů usnadnil život. Zavádí možnost stejného příjmení, společného jmění nebo třeba vdovský či vdovecký důchod. Změnou je také zavedení takzvaného přiosvojení, tedy možnost, aby si partner nebo partnerka osvojil dítě druhého člověka v páru.
„To je velmi důležité pro jistotu a bezpečí dětí v těchto rodinách. Stát tím zároveň potvrdil faktický stav, tedy že rodiny dvou maminek nebo dvou otců tady jsou a jediná věc, o kterou usilují, je, aby byly šťastné. Stejně jako jakákoliv jiná rodina,“ hodnotí Lucia Zachariášová, která vede iniciativu Jsme fér. Spousta lidí podle ní ale zároveň neví, že stejnopohlavní rodiny stále nemají stejná práva a sociální jistoty jako ostatní rodiny.
To ukazují i zkušenosti oslovených rodičů. Proces osvojení popisují jako často složitý a dlouhý. V případě syna Jany a Kristýny Havlových se rozhodování úřadů táhlo rok a půl.
„Když nám oznámili, že se stávám osvojitelem, plakala jsem. Teprve teď můžu být opravdu mamka. Můžu s ním řešit třeba spořicí účet. Nebo souhlas s tím, aby ho někdo doprovázel. To všechno jsem nemohla,“ líčí Jana.
„Všechno jsem musela vyřizovat já. Když jsme zařizovaly školku, nemohly jsme se rozdělit. Partnerka byla doma, ale nemohla dojít do školky pět minut od našeho domu. Já jsem si musela vzít dovolenou,“ popisuje další z konkrétních situací Kristýna Havlová.
Takových jsou na denním pořádku desítky - při zařizování školky, školy, kroužků nebo třeba návštěv lékaře.
Stejnou situaci řeší také David Vaníček se svou rodinou. Aby mohl být on i jeho partner zákonnými zástupci obou dcer, požádali soud o osvojení. „Bohužel ani po roce nemáme ani vypsaný termín prvního stání,“ konstatuje.
Přístup se podle něj velmi liší. „Často jsou soudci kolegové, kteří spolu sedí v kanceláři, a jeden dokáže osvojení vyřídit za dva měsíce, jinému to trvá mu rok nebo dva,“ dodává.
Co je partnerství a jak se liší od manželství?
Partnerství je institut vyhrazený pro stejnopohlavní páry, který vstoupil v platnost 1. ledna 2025. Nahradil registrované partnerství přijaté v roce 2006, do kterého již nyní nelze vstoupit (dříve uznaná registrovaná partnerství však stále platí).
Manželství a partnerství jsou nadále dva odlišné instituty, obojí se však uzavírá stejným postupem. Pár vstupující do partnerství se nazývá „snoubenci“, jeho uzavření je stvrzeno „oddacím listem“ a zapisuje se do „knihy manželství“. Pár má právo na obřad kdekoliv a za přítomnosti svědků.
Práva a povinnosti partnerů jsou téměř totožné s manželstvím: Partneři mohou mít stejné příjmení, společné jmění, mají také právo na vdovský či vdovecký důchod. Status umožňuje také přisvojení dítěte partnera/partnerky.
Omezení však nadále trvá v otázce společné adopce dítěte. Podle některých interpretací novely se však po adopci dítěte jedním z partnerů nabízí možnost přiosvojení druhým partnerem. Seznam Zprávy tuto možnost popsaly v textu z loňského dubna:
Nejčastější stereotypy
Rodiče se shodují, že jejich netradiční rodiny stále vzbuzují zvědavost okolí. Jaké otázky slýchají nejčastěji? „Ty úplně nejblbější,“ odpovídá bez váhání David Vaníček. Lidé se podle něj ptají například na to, „kdo z nich doma dělá mámu“. Vychází to podle něj ze zažitých představ o jasně rozdělených mužských a ženských rolích v domácnosti.
Podobnou zkušenost má i Jana: „Otravovalo nás, když lidé říkali: ,Toto je maminka, toto tatínek.‘ Vždycky jim říkám: ,Ne, jsme dvě mámy.‘“
„Lidé jsou hrozně zvědaví, jak fungujeme. A pak zjistí, že jsme docela normální, že řešíme stejné problémy jako ostatní rodiče, a najednou vidí, že není co na nás zkoumat,“ doplňuje ji partnerka Kristýna.
Další častá otázka míří na to, zda dětem stejnopohlavních párů nechybí mužský či ženský vzor. „(Syn) má strýčky, dědečky, hodně mužských vzorů. Tráví s nimi čas a baví se s nimi. Necháváme mu zároveň prostor, ať si objevuje věci po svém,“ říká Kristýna.
David Vaníček zároveň upozorňuje, že stejná logika by zpochybňovala i fungování mnoha jiných rodin: „Když někdo kritizuje výchovu bez ženského vzoru, tím pádem se automaticky dotýká všech vdovců, má je za méněcenné otce. To se týká i rozvedených rodin.“
„Nic víc nepotřebuji“
Každodenní situace jsou pro stejnopohlavní páry vychovávající děti často složité a v mnoha ohledech nepřehledné. Nový institut partnerství sice část práv narovnal, stále ale například neumožňuje společné osvojení dítěte z dětského domova. „Tím nejlepším a nejjednodušším řešením by bylo přijetí manželství pro všechny páry,“ myslí si Lucia Zachariášová.
David Vaníček přitom říká, že samotné pojmenování „manželství“ pro něj není příliš důležité. Přál by si jednoduše rovná pravidla - tedy stejná, jako platí pro heterosexuální páry. „Nic víc nepotřebuji k životu. Samozřejmě by mi pomohlo, kdyby se k sobě lidé chovali lépe, kdybychom tenhle rozhovor vůbec nemuseli vést,“ shrnuje.
Zároveň upozorňuje, že politická situace se podle něj zhoršuje a že přibývá útoků vůči LGBT lidem. „Kdybychom ten rozhovor vedli před pěti lety, řekl bych optimisticky, že jsme na dobré cestě. Ale teď jsem spíš skeptičtější, vzhledem k politickému vývoji ve východní Evropě i ve Spojených státech. Sám bych teď váhal, jestli je dobrá doba zakládat rodinu, protože bych měl strach, co se může dít dál,“ přiznává.
LGBT lidé a rodiny mohou najít pomoc například v poradně Znejte svá práva, kterou provozuje iniciativa Jsme fér. Nabízí bezplatné právní i další poradenství.
