Spásu od nás nečekejte, vzkazuje šéf zbrojařů dodavatelům automobilek

Řada dodavatelů automobilového průmyslu se kvůli přechodu na elektromobilitu snaží uchytit v rostoucím obranném průmyslu. Podle prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP) Jiřího Hynka ale není takový přechod vůbec jednoduchý a firmy, které dosud pracovaly výhradně pro automobilky, musí změnit své myšlení, technologie i přístup k výrobě.

Někdy se mluví o tom, že by se význam obranného sektoru pro Česko mohl blížit autoprůmyslu. Jak je na tom obranný průmysl ve srovnání s automotivem?

To srovnání je velmi zavádějící. Automobilový průmysl produkuje obrovské objemy, ale řekl bych, že s nižší přidanou hodnotou. Jsou to mnohatisícové série, kde není tak vysoký podíl vývoje a konstrukce, kdežto v obranném sektoru je sto kusů už velká série, ale s velkým podílem kvalifikované vývojové, inženýrské práce. Máme ve svých řadách firmy, které mají 70 procent přidané hodnoty a kde má 80 procent pracovníků vysokoškolské vzdělání.

Hlavní rozdíl je tedy v technologické úrovni?

Vyrobit nástavbu pro obrněné vozidlo je úplně něco jiného než vyrábět plastové součástky pro osobní automobily. Museli bychom srovnávat přidanou hodnotu, a to nikdo neumí. My pracujeme s podstatně větší přidanou hodnotou, ale s menšími objemy. Další velký rozdíl mezi automotive a defence spočívá v tom, že obranný průmysl má mnohem hlubší subdodavatelský řetězec. Jeden zaměstnanec ve zbrojovce dává práci třem až čtyřem zaměstnancům u subdodavatelů. To v automobilovém průmyslu není.

Subdodavatelé z automobilového průmyslu se kvůli přechodu na elektromobilitu snaží zapojit do dodavatelských řetězců v obranném průmyslu. Jak jsou úspěšní?

Tento trend sledujeme. Řada firem z automobilového průmyslu, které chtějí přejít do obranného průmyslu, kontaktuje naši asociaci. Máme s nimi vstupní pohovory, oni mají relativně velký zájem stát se členem asociace. Pro některé to dává smysl, pro některé to dává menší smysl.

Co jim radíte?

Já všem říkám, že asociace není výtah k zakázkám. Ale pořádáme různé semináře a konference o tom, jakým způsobem se zapojovat do subdodavatelského řetězce v oblasti obranného průmyslu. Někdy jsou ty firmy úspěšné, někdy jsou neúspěšné. Hodně závisí na tom, jaké mají technologie, jak mají technologie nastavené.

Na čem to závisí?

Pro firmu, která má víceméně jednoúčelové stroje poskládané tak, aby byla co nejefektivnější v obrovských sériích, je téměř nemožné uspět v obranném průmyslu. Jestliže má firma obráběcí centrum a dostatek kvalifikovaných programátorů, jestli je ochotna mnohem častěji měnit výrobu, tak pak tu šanci má. V obranném průmyslu se vyrábí v podstatně menších sériích, produkce je mnohem variabilnější.

Firmy musí umět komunikovat se svými zákazníky a spolu se podílet na vývoji. Když vyrábíte technologie pro bojová vozidla pěchoty, není možné je vyvíjet bez zapojení finálního výrobce. Musíte s ním spolupracovat a musíte to umět.

Daří se tedy automobilovým dodavatelům přecházet do obranného průmyslu?

Neumím říct, jaké je procento úspěšných nebo neúspěšných. Vím o těch úspěšných, ale znám i ty neúspěšné. Podaří se to tak jedné firmě ze tří, možná ze čtyř. To ale neznamená, že ti ostatní jsou bez šance. Příležitosti existují, ale firmy se tomu specifickému trhu musí přizpůsobit.

Největší boom nás ještě čeká. Do obranného průmyslu půjdou ještě vyšší investice než dnes. I velké západní korporace budou mít obrovský problém vyrábět všechno, co po nich tamní vlády budou chtít. Nejsou nafukovací, lidí na trhu práce je málo, a proto musí přebudovat své dodavatelské řetězce. Klíčové produkty si budou vyrábět samy v podstatně větším množství. To, co pro ně klíčové nebude, se budou snažit umístit u subdodavatelů. A to je právě příležitost pro firmy z automobilového průmyslu.

Pozorujete nějaké změny u firem z automotivu? Jsou připravenější a mění se v souvislosti s tím, co se děje na trhu?

Záleží na firmě. Někdy mě překvapí, jak třeba středně velká firma umí být flexibilní, jak je ochotná projít určitými certifikacemi a pak zjistím, že byla úspěšná a že bude dodávat například komponenty do obrněnců CV90 nejen pro český trh, ale i do zahraničí. Přitom na začátku jsem této firmě velkou šanci nedával, protože jsem říkal, že žádné unikátní technologie nemají.

Pak narazíte na firmu, u které si myslíte: ano, má spoustu certifikací v automobilovém průmyslu, je relativně velká, ale když její management nepochopí, co je třeba udělat, tak i po roce snažení nemá šanci uspět. Velmi to závisí na tom, jestli pochopí, jak ten sektor funguje, jestli bude ochotna se přizpůsobit, jestli posílí určité své části, tím myslím především výzkum a vývoj.

Jak se díváte na proklamace, že obranný průmysl má našlápnuto k tomu, aby se dostal na podobnou úroveň jako automotive v Česku?

Ti, co budou ochotni a schopni provést určité změny a přizpůsobit se, ti šanci mají. Ti, co budou rigidně trvat na tom, dejte nám práci takovou, kterou jsme dělali doposud, ti nepřežijí. To je realita. Jsem ale přesvědčen, že v horizontu několika let obranný průmysl ještě posílí. Bude mnohem víc mezinárodní spolupráce, budeme mít šanci dodávat určité komponenty i západním zbrojovkám. Tomu nahrává i skutečnost, že se západní země chtějí zbavit závislosti na amerických technologiích.

Zmínil jste mezinárodní spolupráci. Jak jsou české firmy úspěšné v evropských programech, například v Evropském obranném fondu?

Těch programů je celá řada, u některých z nich si nemyslím, že by bylo dobré být úspěšný. Na druhou stranu projekty Evropského obranného fondu vidím jako jeden z nástrojů, jak posílit evropskou spolupráci. V té poslední výzvě jsme z 56 projektů měli 14 úspěšných a v jednom jsme dokonce lídrem. Na začátku jsme trošku přešlapovali na místě, ale učíme se a lepšíme se.

Není pro český obranný průmysl problém to produktové zaměření, kde dominuje munice a palné zbraně, které jsou technologicky méně náročné, a například v bezpilotních prostředcích nejsme úplně na špičce?

Objemově se bezpilotní prostředky nikdy nevyrovnají masové výrobě velkorážní munice nebo tanků. Stejně tak nemůžete objemově srovnávat výrobu železničních kolejí a hodinek, ale přidaná hodnota u hodinek bude výrazně vyšší než u výroby kolejnic.

To je jistě pravda, na druhou stranu je ale výroba munice dominantní.

To bych neřekl. O firmách, které jsou na burze, se samozřejmě mnohem více píše, více se o nich mluví, to je naprosto normální. Ale máme tady spoustu středních firem, které mají velice kvalitní výrobu, jsou třeba významnými subdodavateli i pro některé západní země nebo pro Ukrajinu. Ale oni o tom nemluví, protože první věc, co udělají, je podpis dohody o mlčenlivosti.

Můžete uvést příklad?

Máme naprosto unikátní technologie, třeba analýzu hlasu, která umí detekovat hledané osoby, ale ta firma to nemůže publikovat, protože pracuje pro jisté služby.

Jak se českým zbrojařům daří investice a rozšiřování výroby?

V obranném průmyslu je obecně velký hlad po dalším investování. Investoři vědí, že tento obor ještě nějakou dobu poroste a snaží se toho využít. Často se mi stává, že za mnou někdo přijde a ptá se: Nevíš o nějaké firmě, která už má práci? Nikdo nechce prázdné výrobní areály.

Firmy mají také velký zájem nejen o rozšiřování portfolia, ale o vybudování vertikály, to znamená pojistit si dodavatelské řetězce, zvlášť u vysoce sofistikovaných produktů, jako jsou například letadla.

Není problém, že česká podpora obranného výzkumu a vývoje je na úrovni 0,3 procenta výdajů na obranu, zatímco EU doporučuje dvě procenta?

Je to jeden z nedostatků. Ale ta mince má dvě strany. Když si někdo zvykne, že dostává peníze, jak se říká, zadarmo, tak nemusí být motivován výsledkem. Sám jsem viděl řadu projektů, které skončily v šuplíku. Nebyly úplně špatné, ale finální uživatel o ně neměl zájem. Někdy se z takové podpory stává skrytá institucionální podpora, to znamená, že podporujete projekty u určitých institucí, které nechcete, aby skončily. Takže peněz tam jde málo a ne vždycky ty peníze jsou vydávány efektivně.

Jak by měl tedy stát obranný výzkum a vývoj podporovat?

Myslím, že by stát měl kousnout do kyselého jablka a říct, toto jsou naše perspektivní obory, vyjmenovat je a oznámit: Sem budeme dávat větší množství peněz a budeme hlídat, aby ty výsledky skončily v praxi. Může se stát, že se někdo mezi ty vybrané obory nedostane, ale ať si shání peníze třeba u soukromých investorů.

Slyší vládní představitelé na to, že by se Česká republika měla specializovat a směřovat veřejné prostředky na výzkum a vývoj do vybraných silných oblastí?

V každém případě musím říct, že poslouchají, komunikují. Netvrdím, že udělají všechno, s čím přijdeme, ale u řady z nich vidím odbornost, protože vědí, o čem se mluví. Vím, že je to se současným rozpočtem velice komplikované, ale my jako obranný průmysl jsme schopni nabídnout určité schopnosti. 90 procent naší produkce se vyváží. Takže já to nechci hodnotit, ale v každém případě se s řadou lidí z vlády komunikuje docela dobře. Uvidíme za rok, jaké budou výsledky.

Jak se obrannému průmyslu a výrobcům spolupracuje s armádou? Má armáda jasno v tom, co chce?

U nového náčelníka generálního štábu jsem byl, myslím, druhý den po jeho jmenování do funkce. Řekli jsme si spoustu užitečných věcí. Spolupráci mezi průmyslem a obranou určitě musí pomoci nový strategický dokument NATO, který byl schválen na summitu v Ankaře. Jmenuje se Strategie pro spolupráci průmyslu a NATO.

Co to znamená pro českou armádu?

Musí se podstatně zrychlit akviziční proces, musí se mnohem intenzivněji spolupracovat v oblasti vývoje, ale i v oblasti dodávek. Kdybychom přistupovali třeba k dodávkám podle dnešního modelu, to znamená, vysoutěží se bezpilotní prostředek s určitými parametry a nebylo by možné tyto parametry měnit v průběhu dodávek, tak armáda za půl roku nedostane vůbec nic, protože spousta komponent už se nebude vyrábět. Doba, kdy pořizování nové techniky trvalo pět, deset nebo dokonce patnáct let, ta už je pryč.