Dan Přibáň: Nejsem cestovatel, jsem vypravěč příběhů

Cestování patří k létu stejně jako žlutá barva k trabantům – a právě ty se staly poznávacím znamením Dana Přibáně. Filmař, novinář a dobrodruh, který ve svých expedicích propojil lásku k technickým bizarnostem s vyprávěním silných příběhů, dostal dvoutaktní legendy až na konec světa.

V rozhovoru s nadhledem mluví o absurditách dálkových výprav, plovoucích autech, ponorkové nemoci i o tom, proč se i dnes vyplatí dělat věci, které možná nejsou racionální, ale mají smysl.

Někde jsem četl, že ti slovo cestovatel úplně nesedí. Jak by ses sám charakterizoval

Přijde mi, že cestovatel není profese. Spousta lidí mě tak označuje, ale já vlastně nevím, co si pod tím představit. Mně se mnohem víc líbí výraz storyteller – vypravěč. Tak se cítím. Také jako filmař. Existuje spousta lidí, kteří mají nacestováno mnohem víc nebo v těch zemích strávili delší čas. Vypravěč je mi blízký a rád občas říkám, že jsem potulný vypravěč příběhů.

Z kolika zemí už jsi své příběhy vyprávěl?

Desítek. Když jsme vydávali knihu Trabantem kolem světa, tak jsme to počítali, ale přesné číslo si nepamatuju. Vím ale, že jsem si spočítal dny strávené na cestách – vyšlo mi 601 dní. Symbolické číslo, protože trabant je model 601. Byla to Afrika od severu k jihu, Jižní Amerika, Austrálie napříč, půlka Asie, druhá půlka Asie… Projeli jsme skoro všechno kromě Severní Ameriky a Antarktidy.

A co pro tebe byl absolutní vrchol?

Celý přejezd Afriky. Afrika je pro mě ztělesněním dobrodružství. A zároveň to byl zlom – zjistili jsme, že to jde. Pokud bych měl vybrat jeden konkrétní moment, tak přejezd deštného pralesa v Jižní Americe. To bylo jako z dobrodružných knížek – jedeš opuštěným pralesem přes shnilé mosty, pod tebou voda, na ní projede domorodec na lodičce. Mě formovala i Camel Trophy – jezdila se v osmdesátých a devadesátých letech a četl jsem o ní v Ábíčku.

Kdy tě napadlo jet trabantem?

To byla taková nouzová ctnost. S kamarády jsme v hospodě vymýšleli, jak pojedeme přes Afriku Land Roverem, ale nikdo z nás ho neměl a ani jsme nikoho neznali, kdo by ho měl. A já měl tehdy trabant. Nadhodil jsem to napůl z legrace – a oni mi řekli, že to nejde, že jsem blázen a že trabant umře se mnou. V tu chvíli jsem si řekl, že jim to ukážu.

Byl jsem novinář, takže jsem v tom viděl potenciál na článek. A protože jsem točil amatérské filmy, napadlo mě, že by to mohl být i dobrý film. Prvotní impuls ale byl, že na nic jiného nebylo a že všichni tvrdili, že to nejde.

Po tolika letech musíš být odborník na trabanty.

U nás jsou super odborníci, kteří trabantům rozumí. My jsme ale mistři improvizace – umíme ho rozchodit v situacích, kdy by jiní řekli, že to nejde. Máme čich na to poznat, co mu je. Ale když už bylo nejhůř, konzultovali jsme to s komunitou trabantistů. Praktické zkušenosti máme asi největší – nikdo se s tím vozem nedostal do takovýchto extrémů.

Měli jste hodně fanoušků z bývalé NDR?

Kupodivu moc ne, protože naše filmy jsou v češtině. Víc fanoušků máme třeba v Polsku – kvůli Maluchovi.

Dělá někdo ve světě něco podobného?

Ten koncept není unikátní. Kdybychom nebyli zavření za železnou oponou, určitě by někdo jezdil s trabantem podobné trasy už tehdy. Na západě se s podobně malými dýchavičnými auty jezdilo běžně. My jsme spíš ukázali, částečně nevědomky, že to jde i u nás. A byli jsme jedni z mála, kdo to dotáhl i do filmu – v takové kvalitě a s takovým nasazením. Ve světě je málo týmů, které by tohle dělaly s takovou péčí a na tak vysoké úrovni.

Proč už bez trabantů?

Byly v tom dva příběhy. Cítili jsme, že se to začíná opakovat – znali jsme se, všechno fungovalo, ale už to nebyla taková výzva. A člověk by to měl dělat pro sebe, ne jen kvůli fanouškům. Paralelně s tím vznikl nápad na plovoucí auto – začalo to v roce 2012, když jsme utopili auta v Pacifiku. Říkali jsme si, že plovoucí auto by se nám hodilo. A Marek Slobodník přišel s LuAZem – ošklivý, divný stroj, který plave. Nakonec jsme ho v roce 2014 koupili na Ukrajině.

Jenže v té době vyšel první film do kin a zájem o trabanty explodoval. Cestu jsme naplánovali jako propojenou – Austrálie – Bangkok a Bangkok – domů, tedy symbolicky okolo světa. A poslední trabantí film končí slovy: „Máme nový auta.“ Kdybychom věděli, jak šílené to bude, asi bychom si to rozmysleli.

Kde bylo to auto vyrobené?

V Lucku na Ukrajině, ale jinak je vlastně sovětské. V té továrně vyráběli Záporožce – auto s motorem vzadu, které nikdy nebylo homologované pro český provoz. Ta fabrika v rámci nějakého plánování v Sovětském svazu dostala za úkol vyvinout plovoucí terénní auto.

Základem byl právě ten Záporožec, který se k tomu extrémně nehodí. Začali s neplavací verzí, která byla úspěšnější. V roce 1975 spustili výrobu plovoucího modelu a do rozpadu SSSR vzniklo asi 8–9000 kusů. Měla to být sanitka na odvoz zraněných z první linie – s navijákem vepředu. Offroad to není špatný, ale loď je to tragická – ve vodě nemá vlastní pohon.

Kam jste si pro něj jeli?

Na Ukrajinu. U nás tehdy stál v pěkném stavu 100 tisíc, což bylo mimo naše možnosti. Tak jsme se vydali pro levnější kus. Jeli jsme dlouho a naslepo. Auto bylo v horším stavu, než vypadalo. Plány jsme pak odložili o šest let.

Existují u nás lidé, kteří plovoucí auta dokážou opravit?

Téměř nikdo. A to byl velký problém. Dostali jsme kontakt na někoho, kdo měl repasovat motor a převodovky – a nezvládl to. Nakonec jsme se dostali na maďarský LuAZ klub, máme od nich slušnou součástkovou základnu včetně tří motorů. Takže jsme se hodně posunuli a stali se specialisty na LuAZy.

V čem je ten váš model tak dobrý, že jste v něm vyrazili do Mongolska?

V ničem. Líbilo se nám, že plave a je terénní. Původně jsme chtěli jet jen Ruskem s malou odbočkou do Mongolska – v Rusku to auto znají a mají náhradní díly. Ale kvůli válce na Ukrajině jsme se Rusku vyhnuli. Mongolsko bylo nakonec ideální – divočina bez cest, tam se plavání hodilo. Jak se říká, že trabant je nejhorší auto na světě – což si nemyslím – tak tohle je nejhorší plovoucí auto na světě.

Jaká byla průměrná rychlost?

Na asfaltu jsme jeli 70–75 km/h, při jízdě musíte mít sluchátka, protože ten hluk je strašný. Motor má skoro letecké parametry a není oddělený od kabiny. Průměr byl kolem 30 km/h, 100 kilometrů jsme dávali za tři hodiny. Nepohodlí bylo obrovské.

Za ty roky se v týmu asi vystřídalo hodně lidí.

Není to pro každého a ne každý si to uvědomuje. Nováčci vždycky narazí – to, co v kině vypadá vtipně, v reálu není sranda. Snažím se brát lidi, kteří už s námi někde byli, ale kvůli té velké šestileté mezeře jsem nakonec z té původní sestavy zbyl já a oba dva Markové, půlku týmu jsme měli novou.

Kluci to zvládli, ale bylo vidět, že s tím nepočítali. A auta se hodně sypala. Ale chtěli jsme nejistotu zpátky – a dostali jsme ji. Vždycky se dostaví ponorková nemoc. Psychicky je to náročné.

Máš na ni recept?

Pomáhá, když máš vizi. Filmový projekt i myšlenka, že vzniká něco většího, drží lidi pohromadě. Samozřejmě, že se i pohádáme, ale vyčistí se vzduch a jede se dál. Důležitý je respekt. Někdy si člověk uvědomí, že je jen unavený nebo hladový – a to pomůže. Nejlepší by bylo, kdyby člověk mohl celou výpravu řídit jako loď a nedělal nic jiného, než že by rozhodoval, ale na to nás není dost.

Kdo má poslední slovo?

Já. Někdo tu zodpovědnost mít musí. Když jsme jeli v Turkmenistánu, motory se hodně přehřívaly a Vašek navrhoval sundat z nich takový servisní kryt, který se ale nemá sundávat. Zamítl jsem to a ten motor se zadřel. Blbě jsem rozhodnul.

Co děláte, když necestujete?

Ono to vypadá, že my pořád reálně cestujeme, ale většinou buď chystáme cestu, nebo zpracováváme materiál. Vrátili jsme se v září a od té doby jsem v jednom kole – třeba k vám jsem jel rovnou ze střižny. Příprava cesty trvá roky. Tahle trvala šest let. V době tiktokové kultury je to frustrující – rychlý obsah má větší zásah než roky práce. Ale náš obsah tu bude i za deset let. Lidé si ho pouštějí i během těžkých období. To je silné.

Co tě žene dál?

Tvrdohlavost. Ekonomicky to totiž nedává smysl. Zejména ta poslední cesta. S trabanty jsme se dostali na nulu nebo do mírného plusu – crowdfunding, sponzoři, přednášky. Ale tahle cesta byla v obrovském minusu. Když ale v kině vidím diváky, jak se smějí a jsou dojatí, tak to za to stojí. Pořád to má ducha amatérského filmu – dělaného srdcem.

Ani po úspěchu v kinech se nenašly peníze?

U trabantů ano – auta byla připravená a jenom se renovovala. Doba navíc přála sponzorům, ale to bylo před covidem. Teď je to jiné. Sponzoři se bojí, lidé méně utrácejí. Film mě neživí – živí mě přednášky. Ale jsem rád, že jsme to udělali. Lidi říkají, že je to náš nejlepší film. Bál jsem se, že bez trabantů to nebude ono – ale funguje to. Ekonomicky špatné, ale umělecky správné rozhodnutí.

Nemáš chuť si pak lehnout na týden v Egyptě a nic nedělat?

Mám. Miluju drahé hotely. Ale těžko se hledá volno – všechno se posouvá a závisí to na mně. Nechci to úplně pustit, chci mít tvůrčí kontrolu.

Řekl sis někdy, že končíš?

To jsem si neřekl nikdy. Ale mnohokrát jsem si řekl, že kdybych dělal něco jiného, bylo by to hezké a jednodušší.

Víš, kdo je boomer?

Já si myslím, že u nás se ten termín posunul na moji generaci, zatímco v Americe jsou to lidé, kteří se narodili v padesátých letech, takže to vlastně nedává smysl. Pro mě je český boomer člověk, který se zasekl v devadesátých letech a vidí je jako zlatou éru.

Co Dan Přibáň dělá přes léto? Co ho vyděsilo na cestě po Africe? Jak velkou finanční rezervu musí mít na svých cestách? Co si myslí o Taylor Swift? A jaké jsou jeho plány do budoucna? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!