Michal Viewegh: Příběh musí být originální, styděl bych se, kdybych se opakoval

V pořadí sedmým hostem v podcastu Boomer Talk byl jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých spisovatelů Michal Viewegh. Tématem rozhovoru byla jeho autorská tvorba, profesní začátky, osobní život, víno i plány do budoucna.

Jako první tu mám klasickou otázku – víš, kdo je boomer?

Vím to pár vteřin. Ať si to nikdo nebere osobně, já jsem teď trochu asociál, zavřený na Sázavě připravuji novou knihu. Ale troufnu si odvodit, boom je něco kultovního, takže boomer bude ten, kdo to vytváří.

Boomer je ten, komu tak trochu ujel vlak, což já přiznávám, prostě máme něco za sebou a v určitých věcech bychom měli zrychlit, anebo naopak. Jak se změnil knižní trh od doby, co jsi vydal svůj první úspěšný román?

Je inflace nabídky, takže literatura na to trochu dojíždí. Já jsem vydal Báječná léta pod psa v době, kdy knižní novinky vycházely ve čtvrtek, a jak my pamětníci víme, na knižní novinky se stály dlouhé fronty před knihkupectvími. Umí si to dnes někdo představit? Literatura byla v kurzu a zažívala boom, a když vyšel nový Kundera, Škvorecký nebo Hrabal, tak to byla událost. Dnes nic srovnatelného není.

Jak vlastně vzpomínáš na dobu, kdy ti vycházela první knížka a vlastně i další velmi úspěšné tituly, ve srovnání se současností, kdy musíš i jako zavedený autor tlačit na nakladatele, aby se knížky více prodalo?

Nemusím se nakladateli podbízet, jsme kamarádi se všemi v redakci i s vedením. Oni vědí, co mají dělat, takže jsem měl billboardy i reklamu na autě. To přinesla dnešní doba, dříve stačilo oznámit novinku v tištěném magazínu knižních novinek a ve čtvrtek se na ni stála fronta. Dnes musíme jít čtenářům naproti.

Fungují dnes ještě veřejná čtení?

Naštěstí tato tradice zůstala zachována a lidé u nás jsou na autorská čtení zvyklí chodit – většinou v nějakém příjemném atraktivním místě. Osobně mám nejradši vinotéky, tam čteš předpřipravenému publiku. Doba se změnila v tom, že se mění složení publika, chodí spíše střední nebo starší generace, i když pro mladší publikum jsem již čtení měl a jako geront jsem se necítil. Měl jsem dokonce čtení na základních školách a namísto promiskuitního čtení o alkoholicích zabraly krátké pohádky.

V době, kdy jsi vystřelil nahoru a stala se z tebe celebrita, ulítl sis takzvaně na sobě?

Když se nesmělý a plachý chlapec intelektuál z malého města stane součástí českého hvězdného nebe, potkává se s celebritami na večírcích a těší se přízni žen, tak to s jeho charakterem zacloumá. Netvrdím, že jsem obstál úplně bez chybičky, ale myslím si, že jsem to zvládl.

Kdy jsi pochopil, že by ses psaním mohl živit? Přece jen trh u nás je malý.

Moje prvotina Názory na vraždu byla úspěšná, měla dobré recenze, ale prodalo se jí 2 500 výtisků. Dnes by to nebylo špatné, ale tenkrát to bylo slabé. Uvědomil jsem si, že pokud se tím chci živit, musím napsat bestseller. A Báječná léta byla bestseller a já se stal známým. Pak přišli Účastníci zájezdu a filmy, kola se roztočila a ten byznys běžel. Myslím knižní byznys.

Jaká je tvoje nejúspěšnější knížka po komerční stránce?

Bezpochyby jsou to všechny zfilmované knížky jako Účastníci zájezdu, Báječná léta pod psa, Román pro ženy, Vybíjená. Andělé všedního dne už tolik ne, to je temné téma zatížené smrtí.

U nás, když je člověk komerčně úspěšný, tak se od něj odklání kritika. Která tvoje knížka byla kritikou přijata nejlépe?

Báječná léta pod psa byla přijata velmi slušně, renomovaní recenzenti včetně Pavla Tigrida o ní psali poměrně hezky. Já si myslím, že se to v můj neprospěch začalo otáčet s Románem pro ženy, ale bylo to nedorozumění, protože já Román pro ženy chápu jako inteligentní variaci na takové to povrchní ženské čtivo. Já se to pokusil napodobit, lehce zparodovat, ale zároveň to napsat tak, abych se za to nestyděl. A dodneška se za to nestydím, ten film je milý, je o lásce. A lásce se těžko posmívat. S tímto románem jsem dostal nálepku komerčního autora.

Vadilo ti to?

Tak vadilo mi, když jsem byl srovnáván s Danielle Steel, což je fabrika na kýčovité, jednoduché příběhy. Příčetní lidé ale snad nějaký rozdíl mezi námi vidí.

A to byl ten bod, kdy sis řekl, že tě to bude plnohodnotně živit?

To ještě ne, to jsem učil na základní škole, pak jsem pracoval v Československém spisovateli. Až po úspěchu Účastníků zájezdu, kdy vycházely reedice a přišly nějaké příjmy, jsem si spočítal, že za ten rok jsem si vydělal tolik, že s tím uživím rodinu.

Ve svých 33 letech jsem odešel na volnou nohu a už jsem na ní zůstal. Nikdy jsem ale zásadně neznervózněl. Měl jsem období, kdy jsem pochyboval o schopnosti se psaním uživit, protože mi praskla aorta a procházel jsem rozvodem. Do té doby jsem si věřil, že každý rok napíšu knížku, která bude komerčně úspěšná, a myslím, že se mi to 25 let dařilo.

Kdybych neměl složku s názvem nápady a neměl jsem tam témata potenciálních příštích tří nebo čtyř knih, tak by ta nervozita asi přišla. Ale já jsem věděl, že mám slušné náměty, které mě baví, a že tu knížku napíšu. A když jsem zvládl napsat Báječná léta pod psa během učitelských prázdnin, tak proč bych nezvládl za půl nebo tři čtvrtě roku jiný román. V tomto jsem si vždycky věřil.

Když píšeš, máš nějaký systém a změnil se během tvého života? Jak dlouho trvá, než hotovou knížku odevzdáš?

Záleží, jestli se bavíme o sbírce povídek, nebo o románu. Román jsem schopný napsat za čtyři měsíce, v takové té hrubé verzi, pak tím trápím nakladatelskou redaktorku – je tam hodně chyb, nemyslím pravopisných, ale věcných, protože mi nesedí jména postav nebo letopočty. S tím se redaktoři Euromedia trápí, ale jsem jejich úspěšný autor, a tak mi to bývá odpuštěno. Píšu trochu pomaleji, asi šest až osm hodin denně, a dříve jsem napsal pět stránek, dnes tři, ale jsem s tím spokojený.

A jak ti při psaní pomáhá dobré víno?

Víno mám rád, večer si ho dám, ale nikdy jsem nepsal se skleničkou v ruce. Maximálně po té aortě jsem se cítil rozhozený, tak jsem si ráno skleničku prosecca na rozproudění dal, ale to je výjimka.

Byly tvé bývalé manželky a partnerky mezi prvními lidmi, kteří tvé texty četli, a říkaly ti kriticky, co se jim líbí a co ne?

Sluší se dát rukopis manželce. Přece jen v domácnosti půl roku nefunguji, protože pořád píšu, a jistou odměnou by jí mělo být, že bude první čtenářkou toho rukopisu, když už mi vařila večeře v době, kdy jsem já psal. Nutno dodat, že když je manželka zdravotní sestra nebo účetní, tak to není erudovaný čtenář. Dával jsem to mámě, manželkám, ale i nakladateli v době, kdy jsme se přátelili, a to pro mě byla rozhodující zpětná vazba.

Když jsi začal být slavným autorem, začalo ti více záležet na tom, jak se oblékáš, co jíš nebo piješ, dával sis na sobě záležet, měnil si image, jak to často k celebritám patří?

Chodil jsem vždycky v teniskách, džínách a tričku, což mi můžeš dosvědčit. Nejsem žádný vystajlovaný manekýn a nikdy jsem nebyl. Sako, košili a hezké boty si vezmu, když jdu někam ven, trendy nesleduji a jsou mi jedno. V šedesáti by to bylo asi i trapné. Pokud ale jde o jídlo a víno, v tomto směru jsem na sebe hodně laskavý.

A dokážeš si představit, že bys pil to, co zamlada?

Nejsem za snoba, ale Hodonínské slunce z roku 1978 bych si dnes nedal. Mám se natolik rád, že si dám radši minerálku, než bych pil špatné víno. Mám takovou pojistku, málokdy piju sám, většinou s přáteli.

Dokážeš si představit, že bys se svojí tvorbou prorazil venku?

Problém není v obsahu mých knížek, ty jsou uživatelsky přítulné, spíš jde o dobrý překlad a především o marketing a propagaci. Mé knihy jsou přeloženy do 14 nebo 16 jazyků, ale ve většině těch zemí, vyjma Polska, Německa nebo Holandska, jsem neznámý autor, protože jsem tam byl jen párkrát na čtení a nedal dostatek rozhovorů.

Jak jsi na tom s technikou, používáš při své práci výdobytky moderní doby?

Já jsem vše zredukoval na práci s textovým editorem, ale každou chvíli volám kamarádovi ajťákovi. Nepotřebuji nějaké technologické znalosti, abych mohl být spisovatelem. V mnoha věcech jsem to dobrovolně vzdal. Říká se, že dospělost je schopnost nesoutěžit. A po šedesátce to platí dvakrát. Co se literatury týká, všechno jsem si dokázal, jsem spokojený se svým životním stylem a technologické novinky nepotřebuji.

Kam jezdí Michal Viewegh na dovolenou a co na ní dělá? Na koncerty které kapely rád zajde? Jak často čte? Co by ve svém osobním i profesním životě změnil? Odpovědi najdete v podcastu v úvodu článku.