Terezie Kovalová: Chtěla jsem být rocková hvězda. Myslím, že se mi to povedlo

Cellistka Terezie Kovalová bourá stereotypy a dokazuje, že hudba může být hlasem i štítem. Vyrostla mezi klasikou a punkem, prošla světem modelingu i největšími koncertními pódii. Hudba pro ni nikdy nebyla jen profesí, ale způsobem, jak přežít, nadechnout se a rezonovat s celým světem. V podcastu otevřeně mluví o síle ženského hlasu, svobodě, bolesti i o tom, jak cello dokáže rozeznít celé tělo i duši.

Co byl důvod, že sis řekla: violoncello bude můj nástroj?

Možná to, že člověk, který o tom rozhodoval, jsem nebyla já. Violoncello je nejoblíbenější nástroj mojí maminky. Když jsem hrála na klavír, moje osvícená paní učitelka Kukalová, která mě potom roky doprovázela na soutěžích i na koncertech, usoudila, že nejsem dost zdatná na to, abych byla klavíristka, a že mám evidentně předpoklady spíš pro nástroj, u kterého je potřeba mít aktivní levou ruku. Zjistilo se, že jsem přeučený levák, a dali mě na cello.

Osobně mi na tom přijde nejzajímavější — a spousta lidí to neví — že ten nástroj je frekvenčně nejblíže lidskému hlasu. I díky tomu je tak příjemné ho poslouchat. Navíc rezonuje celým tělem a když si k němu sedne ženská, dokáže to pořádně zatopit pod kotlem.

Byla jsi ambiciózní studentka?

Určitě jsem měla ambice, ale nebylo to tak, že bych chtěla být nejlepší ze všech. Spíš jsem potřebovala nějaký typ pozornosti, které se mi asi nedostávalo. Během studia na konzervatoři přišlo setkání s Vladivojnou, čímž začala moje série kapelních spoluprací. A já jsem do toho postupně dorostla — chtěla jsem být rocková hvězda. A myslím, že vzhledem k tomu, jakému nástroji se věnuji, se mi to docela povedlo.

Seznam umělců, se kterými jsi doposud spolupracovala, je velmi obsáhlý a pestrý.

Pravdou je, že to v mém plánu nebylo. Když mi bylo šestnáct a začala jsem hrát s Vladivojnou, záhy jsem začala chodit s jejím basákem Mariem. Ten měl hrozně rád Jaca Pastoria — legendárního basistu, který za svou kariéru natočil 50 desek. Když jsem začala natáčet s kapelami v Praze a během prvních tří let jich měla za sebou asi patnáct, říkala jsem si, že by nemuselo být špatné ho překonat — a zároveň se u toho neufetovat. Momentálně už mám 50 desek za sebou a spolupracovala jsem přibližně se 120 různými projekty.

Časově to musí být velmi náročné.

Samozřejmě je to na úkor všeho ostatního. Rodinu nemám a neplánuji. Je to můj život — žiju tím naplno. Hudba se mnou hýbe jako nic jiného. A i v době, kdy jsem zjistila, že jsem brutálně vyhořela, jsem věděla, že hudba je něco, co tam pro mě bude vždycky.

Hudbu jsem dlouho používala jako náplast na chronickou bolest zad. Nedávno jsem zjistila, že existuje studie, která potvrzuje, že hudba — zvlášť když ji člověk aktivně hraje — spouští v mozku stejnou reakci jako receptory na opiáty. Díky tomu člověk během hraní bolest tolik necítí.

V podstatě jsi zpopularizovala violoncello. Kolik je v Česku violoncellistek?

Nemám sebemenší tušení. Známější jsou ale spíš muži než ženy. Myslím si, že v tom hraje velkou roli fyzická náročnost nástroje i rodina — ten život je pro nás neúprosný, zvlášť v klasické hudbě.

Pár tisíc nás ale bude. Ze zkušenosti ze základní umělecké školy vím, že ke mně chodilo méně holčiček než kluků. A velkou roli hraje i to, že ten nástroj je opravdu těžké „uhrát“. Když jsem třeba začínala dělat modeling, musela jsem agentuře říct: „Stop! Já nemůžu takhle hubnout, protože ten nástroj neutáhnu ani neuhraju. Potřebuju na to sílu.“

Brala jsi jako bonus, že se s klasickou hudbou hodně cestovalo?

S cellem jsem začala cestovat už ve 13 letech. Tehdy jsem byla na prvních mezinárodních kurzech v zahraničí a moc mě to bavilo. Nejsem typ extrémního snílka, spíš mě baví brát věci tak, jak přicházejí.

Upřímně — i v době dospívání jsem ve své hlavě řešila jiné věci, než touhu cestovat po světě. Jsem nediagnostikovaný autista s ADHD a depresemi. V šestnácti jsem měla kluka, který se oběsil, a já hledala, kde vlastně ten život je. Nebylo to vůbec jednoduché období. Pro spoustu umělců je ta niternost bytí něco, co nás může postupně činit geniálními, ale má to svoji cenu.

Když holka pochopí, že hezky vypadá, napadne ji být modelkou. Jak to bylo u tebe?

Jsem si velmi vědoma toho, že kdybych takhle nevypadala, rozhodně bych nedošla tak daleko. Určitě to vnímám jako aspekt své kariéry — a někdy zároveň i jako danajský dar. Dlouho jsem žila v tom, že nejsem krásná. Bylo mi řečeno, že jsem zajímavá, ale ne krásná.

Miluju módu a fascinuje mě, jak se člověk může výrazně změnit jen díky pár kouskům oblečení — a tím ovlivnit i veřejné mínění. Měla jsem k tomu vícevrstvý vztah a jedním z motivů bylo i to, že jsem se chtěla dostat blíž k českým návrhářům, zkrátka k těm, kteří utvářejí, jak vypadá česká žena.

Ještě s jednou Ostravačkou nás nacastovali do agentury a poslali do Prahy. Tam mi řekli, že bych měla zhubnout a vyrůst. Bylo mi šestnáct. Zhubla jsem tak, že jsem přestala menstruovat, a ještě povyrostla o tolik, kolik chtěli. Když jsem se po roce a půl vrátila, řekli mi, že jsem moc hubená, musím přibrat a nechat si narůst vlasy. Když jsem přijela potřetí v osmnácti, oznámili mi, že jsem už moc macatá a že si mě nafotí jen pro nějakou komerci.

Naštvala jsem se, nechala se celá potetovat a modeling přestala řešit. Začala jsem ještě víc hrát, rozjelo se to a během jednoho roku jsem byla najednou úplně všude.

Věděla jsi, že budeš dělat muziku?

Ano. Hudba pro mě byla vždycky na prvním místě a zároveň jsem věděla, že modeling má nějakou expiraci. Ty dva světy se bohužel úplně ideálně nepotkávají — koncerty se domlouvají třeba tři čtvrtě roku dopředu, zatímco na focení vám často zavolají pár dní předem.

Stál ti modeling za to?

Poznala jsem to prostředí a seznámila se s tím, jak funguje. Když jsem přijela do Prahy, už jsem tolik nekalila — to jsem měla za sebou a skončila s tím v osmnácti letech. Pro mě to bylo spíš o pocitu. Když otevřeš časopis a vidíš se tam, připadáš si jako žena, kterou by chtěl každý. Najednou jsem to začala vnímat, ale s jiným pocitem, než kdyby se mi to stalo v patnácti. A je dobře, že se to nestalo. V dospělosti jsem to dělala jen pro sebe. A to, že můžu pro někoho vypadat reálně přitažlivě, je něco, co jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla vnitřně cítit.

Kdybys z toho množství spoluprací měla vybrat tři nejzásadnější, které by to byly?

Nevím, jestli dám přesně tři… Určitě Vivaldiano, protože tenhle projekt mi změnil život — začala jsem jezdit po světě a viděla velký projekt v praxi. Vladivojna, protože mi ukázala, že to jde i jinak — v době, kdy jsem studovala klasickou hudbu, jsem v šestnácti začala hrát art punk. A určitě bych tam dala Davida Stypku — je jeden ze dvou lidí, které jsem za život sama oslovila ke spolupráci.

Skvělá spolupráce byla i s Borisem Carloffem, který je fenomenálně inteligentní člověk s obrovským rozhledem a výborný producent. Udělali jsme spolu spoustu skvělé hudby. A jednou z posledních věcí, která mě úplně rozstřelila, bylo, že mi napsal sám Sergei Barracuda.

Je něco, co bys chtěla ještě zkusit?

Určitě bych chtěla představit svoji desku v orchestrální podobě. Je to elektronická deska, která je kompletně akustická, a orchestrální provedení by mohlo být velmi zajímavé.

Mám v hlavě projekt s názvem Naše vlast, který už nějakou dobu testuji. Začínám od počátků naší historie — chorálu sv. Václava a písně Kdož sú boží bojovníci — v úpravě pro jedno cello, looper a zpěv, doprovázený vyprávěním. Myslím, že dnes je důležité klást si otázku: Co je naše národní identita a kdo jsme jako Češi?

Líbí se mi představa spolupráce s lidmi ze Signal Festivalu. Mám Ph.D. z digitalizace umělé inteligence a zajímá mě, kam se posuneme v následujících letech. Už jsme spolupracovali na projektu, kde se zvuk z mého cella kódoval do vizuální podoby. Spojení těchto světů mě fascinuje — protože ztrácíme schopnost udržet pozornost déle než pár vteřin, a propojení médií může oslovit širší publikum.

Jsi jedna z nejmladších umělkyň, které tady byly, ale stejně se tě musím zeptat: Jakou máš asociaci, když se řekne slovo boomer?

Odcházející neuroplasticita.

Žijeme ve velmi zajímavém období historie, které přináší extrémní vývoj — a ten je cítit z generace na generaci. Můj táta mě vychovával na Woodstocku a já jsem nikdy neměla problém bavit se se staršími lidmi, protože jsme sdíleli hudební základ. A myslím si, že je důležité, abychom tyto mezigenerační vazby neztráceli.

I díky rodičům ses dostala ke staré muzice, ale mám z tebe pocit, že v hudbě nemáš hranice.

Díky mámě jsem hudebník — pomohla mi u toho vydržet. Ale kdo mě v tomhle směru opravdu vzdělával, byl táta. Neměl problém nechat mě v neděli při úklidu bytu poslouchat hodinu Abbu, Black Sabbath nebo Ellu Fitzgerald.

Jak vnímáš svobodu?

Myslím, že je důležité dodat, že jsem žena — a pro nás je spousta věcí v rámci svobody stále relativně nový koncept. Můžeme volit, máme právo na potrat. Všichni jsme jen děti zavřené v dospělém těle, hrajeme virtuální hru jménem život a většina z nás má jeden pokus. A je škoda, že většina z nás jen bere.

Pro mě osobně svoboda vždycky znamenala mít možnost říct něčemu ne nebo ano, a aby mi bylo v ten moment úplně jedno, co si o tom kdo pomyslí.

A svoboda v partnerském vztahu?

Jsem přeživší domácího násilí — a to je téma, o kterém se málo mluví. Rozhodně jsem si musela uvědomit, kde je ta hranice svobody v tom, co si nechám dělat. Člověk v takovém vztahu často zůstává, protože nezná nic jiného a jeho mozek to vnímá jako bezpečí. I když ho to bolí, ale venku to může bolet ještě víc.

Vztahy jsou pro mě obecně náročné, protože můj život je extrémně nestabilní. Muže mám ráda a mám spoustu mužských přátel, ale mnoho mužů nedokáže unést, když je jejich partnerka víc vidět než oni. Mám teď obrovské štěstí, že jsem vedle sebe našla někoho, kdo to zvládá.

Co tě v dohledné době čeká?

Budu hrát svoji desku ZINKA — v Brně 13. listopadu, v Ostravě 21. prosince a 9. listopadu v Drážďanech.

Pro ty, kteří chtějí objevovat klasickou hudbu a doteď se jí báli, je tu stále projekt Vivaldianno, se kterým hrajeme pravidelně v Divadle Hybernia. A jinak mě můžete vidět i v představení Vrány v divadle X10.

Proč má Terezie Kovalová slabost pro sci-fi? Jak se dívá na umělou inteligenci a proč ji kontaktoval rapper Sergei Barakuda? A proč si v relativně mladém věku připadá jako boomer? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk!