Ben Cristovao: Vlastně jsem trochu tvořil monstra

Cesta Bena Cristovaa od svalnatého rappera po citlivého textaře a performera s přesahem ukazuje, že umělecký vývoj nemusí mít jasně vytyčené hranice. V rozhovoru s Milošem Pokorným mluví hudebník otevřeně o své roli vzoru, vztahu k rodině, proměně životního stylu i ambicích prosadit se v zahraničí.

Bene, v čem se cítíš jako boomer?

Jsem z generace, která vyrůstala na kazetách, cédéčkách a vypalování hudby nebo filmů. Když byly VHSky, přetáčel jsem porno na stejnou stopáž, aby mamka nepoznala, že jsem se na něj díval. Vyrůstal jsem na Floydech, Aerosmith, Stingovi nebo Zeppelinech a myslím, že boomer jsem v tom, že si stále ještě kupuji fyzicky alba. Nikdo okolo mě to nechápe a ani nedělá. Koupím album a pouštím si ho, dokud ho nemám naposlouchané.

Pamatuji, když cédéčka stála 600 Kč, což bylo extrémní, a utratil jsem za ně skoro všechno, co jsem ten měsíc vydělal. Když jsem to CD vložil ho do discmana, opatrně s ním chodil, aby nepřeskakovalo.

Do kategorie boomer, i přes svůj nízký věk, evidentně patříš. Jak ses vůbec dostal k hudbě a kdy ses rozhodl, že se jí budeš živit?

Díky mámě – možná ji znáš, jmenuje se Bianca Pohorská. Pracovala kdysi v rádiu, takže jsem měl k hudbě blízko odmalička. Jenže pak mě to na chvíli pustilo – máma věděla, jak tenhle průmysl funguje, a nechtěla, abych do něj šel. Zkoušel jsem různé sporty, tancování… a náhodou, přes talentové soutěže, se to ke mně zase vrátilo.

Přes všechny pochyby jsem cítil, že se něco děje – lidé mě začali poznávat, přestože jsem v té soutěži neměl úplně ideální prezentaci. Řekl jsem si ale, že tohle je šance, jak nedělat práci v nějaké korporátní kostce. V roce 2009 jsem odletěl do Toronta za dlouholetým kamarádem a výborným producentem Osamou. Začali jsme tvořit první album – v angličtině – a tím to celé začalo.

Jaká byla tvoje zkušenost s talentovou soutěží?

Řekl bych to takhle – 99 % lidí není schopno příležitost z takové soutěže opravdu využít. Dostanou všechno na zlatém podnose, ale neuvědomí si, že ta pozornost není upřená na ně jako na umělce, ale jako na „produkt“ pro zábavu. A pokud po soutěži nemáš připravený vlastní produkt, zájem rychle vyprchá. Bavíme se o týdnech. Prvních pár měsíců se něco děje, ale dnešní hudební trh i fanoušci jsou mnohem náročnější.

Tehdy to byla velká show – možná nejsledovanější, protože se poprvé spojilo Česko a Slovensko. Stačilo přijet do klubu, mít vypálené podklady na cédéčku a zazpívat songy z televize. Dneska by mě za to lidi vypískali. Ale tehdy to fungovalo. A právě v té době jsem začal skládat věci, které jsem lidem chtěl opravdu nabídnout.

Pusťte si video verzi rozhovoru:

Věděl jsi po soutěži, kam chceš směřovat?

Upřímně, tehdy jsem toho věděl strašně málo. Jen jsem cítil obrovskou pozornost. Měl jsem ale štěstí, že jsem včas zachytil nástup sociálních sítí – díky tomu kamarádovi z Toronta, který měl přehled, co dorazí do Evropy. Ještě nebyl Instagram, jen Facebook. A já byl jeden z prvních, kdo měl vlastní profil, který jsem si sám spravoval. Ostatním soutěžícím ho zakládala přímo televize. Tím, že jsem si mohl dělat věci podle sebe, jsem byl autentičtější a vytvořil si vlastní základnu fanoušků.

Zásadní ale stejně bylo mít dobrý produkt. A na tom jsme začali pracovat s Osamou – on dělal hudbu, já se učil psát texty. Šlo o to vytvořit první hit a najít spolehlivý management. Nakonec jsem začal spolupracovat s Lukášem Rychtaříkem z Championship Music, se kterým spolupracuji dodnes. Dřív jsi tancoval, jak to máš s tancem nyní?

Od doby, co jsem se začal věnovat hudbě, jsem s tancem úplně přestal. Zůstal mi ale nějaký pohyb, takže na pódiu nestojím prkenně a umím vnímat beat. Tanec se zapomíná rychle, protože i ten se vyvíjí. Pokud člověk netancoval patnáct let a myslí si, že do toho naskočí zpátky, je na omylu. Ke komu chováš profesní respekt?

K Princeovi. Odmalička jsem z něj byl úplně v pytli. Díky němu jsem se zamiloval i do motorek. Dokonce jsem jako sedmnáctiletý hrál v jeho klipu, který se natáčel v Praze u Pražského hradu – přinesl jsem mu drink, zatímco hrál na piano. Jak důležité je pro tebe jít v hudbě s dobou?

Je to pro mě absolutně důležité. Chci zůstat navždycky zvědavý a rozumět tomu, co baví nové generace. Baví mě prozkoumávat nové žánry a posazovat sám sebe do nových zvuků. Jak je pro tebe důležitá show?

Dřív jsem chtěl, aby to kolem mě cákalo a létaly rachejtle – něco jako Dan Nekonečný. Ten měl v sobě radost, kterou nešlo naučit. Já ale pocházím ze snowboarďáckého a skejťáckého prostředí, nepotřeboval jsem toho tolik. Časem jsem pochopil, že nejdůležitější je mít dobrou kapelu, silné texty a rozezpívat publikum. Show je pořád důležitá, ale hudba je teď pro mě na prvním místě. Jak přistupuješ k psaní textů?

Ze začátku jsem se soustředil na zvuk. Můj producent tehdy neuměl česky, takže jsme začali „ničit“ češtinu – polykat slova, vybírat, co zní dobře. Z toho vznikl třeba song Bomby, který byl postavený hlavně na rytmu. Později jsem se ale víc ponořil do textu a napsal třeba Poslední, což je jedna z mých nejlepších věcí z hlediska metafor a slovních obratů. Jsem rád, že si texty píšu sám.

Jak dramaturgicky přistupuješ ke koncertu v Edenu?

Vše jsem si rozvrhl – rozdělil jsem koncert do tří částí, každá má svůj „srdce beat“. Mám přehled o energii každé skladby, kde zpíváme spolu s fanoušky, kde zpomalit a kde přijde vrchol. Je to hodně práce, ale pomáhá, že máme víc hitovek. V jednu dobu jsem se zaměřil na mužské publikum – vznikly třeba Těžký váhy. Ale pak jsem si uvědomil, že mám vlastně radši ženské publikum.

Měl jsi strach, že Eden nevyprodáš?

Extrémní. Nápad vznikl spontánně, v hospodě po třetí vyprodané O2 areně. Ráno jsem měl kocovinu a zprávy od kapely, že gratulují. A mně došlo, co jsme to vlastně řekli nahlas. Udržet v hlavě prvních pár týdnů, že to zvládneme, bylo strašné. Nechtěl jsem být ten, kdo Eden nedá. Zároveň jsme nechtěli slevovat ze vstupného – chtěli jsme si udržet tržní hodnotu, stejně jako zahraniční interpreti.

Jaká byla úleva, když se vstupenky začaly prodávat?

Obrovská. Byla to práce celého týmu – promovat koncert správně, být aktivní na sítích, zapojit fanoušky. S odstupem to byla krásná práce.

Věnuješ se i jiným oblastem – proč?

Podnikání mě baví. Musí to být ale něco, čemu věřím. Devět let nejím maso, a protože mi chybělo jerky, začali jsme s kamarádem vyrábět vlastní – z hlívy ústřičné. Je to fakt bomba. Místo auta jsem koupil starou prodejnu Jednoty a předělali jsme ji na výrobnu. Všechno děláme od píky. Zároveň se věnuju i sportu – začal jsem s brazilským jiu-jitsu. Teď už mi nejde o sílu, ale o funkční tělo.

Bene, kdy ti došlo, že pro někoho můžeš být vzorem? A uvědomuješ si, že je to dvousečné?

Uvědomil jsem si to už v době, ve které jsem se intenzivně věnoval posilování a kdy jsme natáčeli skladbu Barbaři. Najednou se úplně proměnila moje fanouškovská základna. Komunita rostla a chvílemi to připomínalo scénu z Forresta Gumpa – lidé se mě začali ptát: „A co teď? Co máme dělat?“ Jenže já jsem jen zvedal těžké váhy. Najednou toho bylo strašně moc a došlo mi, že to s sebou nese obrovskou zodpovědnost.

Cvičení a svaly totiž automaticky neznamenají zdraví. Fotil jsem se s napumpovanými svaly, radil lidem, kolik mají jíst proteinů nebo tvarohu – a vlastně jsem tím trochu tvořil monstra. Tak jsem z toho vycouval a přešel k bojovým sportům, které mi šly celkem dobře. Postupně přišla i změna stravy.

To je taky dvousečné – mně to třeba vyhovuje a vidím v tom směr, který vychází z mých etických hodnot a přesvědčení. Ale nejde to aplikovat všude. Nakonec jsem pochopil, že každý si tu svou cestu musí najít sám. Nechceš mít na svědomí, že kvůli tobě nějaké dítě přestane jíst úplně všechno, přejde čistě na rostlinnou stravu, ale nedostane, co potřebuje, a začne mu selhávat organismus. I kvůli tomu jsem udělal krok zpět.

Jak moc je pro tebe důležitá rodina?

Obrovsky. Mamka je pro mě skoro jako polobůh. Byla se mnou od malička, prošli jsme si spolu úplně vším. A i když se v průběhu let měnili tátové, maminka zůstávala – je to stálý bod v mém životě, ke kterému vzhlížím. Zažil jsem s ní spoustu neuvěřitelných věcí.

Ale důležití jsou pro mě i další členové rodiny – sestra, teta, babička, dědeček a teď i nový bráška Maxík. Rodina pro mě hodně znamená, ale protože jsem se musel od mala trochu starat sám o sebe, hledám teď způsob, jak si na ni udělat víc času. A není to tak jednoduché, jak bych si přál. Zajímá tě názor rodiny, třeba na to, co děláš?

Určitě. Nejvíc se k tomu vyjadřuje babička, ostatní jsou většinou v pohodě, tolerantní, mají radost, když mám radost, a moc nekritizují. Ale babičce se moje věci často nelíbí – občas se jí něco zalíbí, a tehdy zpozorním. Když zkouším něco v novém soundu, jí to radši ani nepouštím.

Říkal jsi, že se střídali tatínkové. Přestože to třeba nevyšlo, vzal sis z těch vztahů něco pozitivního?

Stoprocentně. Každá otcovská figura v životě hraje obrovskou roli. Dítě je jako houba – nasává charakter, chování, postoje. Každý z těch mužů ve mně zanechal nějakou stopu. Nejvíc asi poslední taťka Radovan – super chlap. Koupil mi moje první auto, Citroën, a společně jsme procestovali Ameriku. Zažili jsme spolu spoustu krásných věcí – koukali jsme na válečné filmy a díky němu dnes jezdím na Harley-Davidsonu.

Už jsi letos vyjel?

Jo, už jsem vyjel. Nedávno jsem si pořídil nového Harleye, protože ten první to odnesl tady kousek v tunelu Mrázovka – trochu jsme se s jedním motorkářem naháněli a já si nevšiml, že se zatáčka zavírá dřív, než jsem čekal. Motorky miluju. Během týdne, kdy mám spoustu povinností, mi jízda dává svobodu. Prořezáváš se zácpami, cítíš vítr a slunce na kůži. Je to pro mě extrémně důležitá součást života a přináší mi to vnitřní klid. Nakolik je pro tebe důležitá móda?

Podobně jako střídám hudební žánry, rád si hraju i s oblečením. Nikdy jsem nebyl stoprocentně trendy a nenosím drahé značky. Neříkám, že bych si nic od velkého módního domu nekoupil – když se mi to líbí, koupím si to, ale nikdy to není s velkým nápisem přes prsa. Mám rád hezké věci a rád si za ně zaplatím, ale zároveň mě baví něco „ulovit“.

Mamka pochází z generace, která si musela věci vymýšlet – naučila mě, že umění není koupit si něco drahého, ale koupit to chytře, třeba ve slevě. Byla vždycky extrémně stylová – doktorka dějin umění s citem pro barvy, střihy, prostě vkus. Odmalička nás oblékala skvěle a za pár korun.

Když jdu na důležitou akci, třeba udílení cen, rád si přizvu stylistku. Ale jinak si s tím hraju sám – chodím po ulici a podle nálady si připadám jednou jako rapper, jindy jako rocker.

Máš ambici prosadit se v zahraničí?

Vždycky jsem miloval angličtinu – je to podle mě skvěle postavený jazyk. S mým managementem jsme navázali spolupráci s velkým vydavatelstvím a pracujeme na tom způsobem, který mě baví. Chci tvořit hudbu s potenciálem, aby se nějaký můj song dostal do širšího povědomí.

Nedávno se to povedlo s jedním trackem, který jsem udělal s polskou zpěvačkou. Povedly se nám docela velké věci – tou skladbou jsme otevírali Evropské olympijské hry na stadionu pro 40 000 lidí. Zazněla i ve velkých amerických TV pořadech. Dělo se toho hodně a dělá mi to obrovskou radost.

Po koncertu v Edenu je mým hlavním cílem se dál hudebně rozvíjet – učit se nové styly, být lepší zpěvák i textař. Klidně budu psát texty i pro jiné, protože mě to fakt baví. Nevím, jestli bych chtěl vyprodat něco dvakrát většího než Eden – je to velký stres. Ale hudbě se chci věnovat dál, hlavně v češtině. A občas anglicky zkusit oslovit svět.

Proč by lidé měli přijít na tvůj koncert?

To je těžká otázka. Koncert je vyprodaný a mám z toho radost. Jsem vděčný, že moje hudba lidi oslovuje. Nikdy jsem koncerty neprodával přes známá jména nebo ohňostroje v pozadí. O tom to pro mě není. Lidi, co znají moje songy, si je přijdou poslechnout. A pokud někdo pořád váhá, asi ho moje hudba úplně neoslovila – a pak bych nechtěl, aby ztrácel čas. Čas je totiž to nejcennější, co máme.

Jaký má Ben Cristovao problém se slovem boomer? Co si myslí o Bruno Marsovi? A kde by dokázal žít? Poslechněte si v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk.