Hle, člověk, malíř Theodor Pištěk

Pištěka, který tuto středu zemřel ve věku 93 let, by však takové vzpomínání nejspíš trochu štvalo. Konečně na velké retrospektivní výstavě jeho děl, uspořádané před 13 roky Národní galerií, se filmové kostýmy musely vejít na jednu velikou haldu hned u vchodu. Jako by autor naznačoval, že tuhle nutnou kapitolu s prací pro Formana nebo Františka Vláčila jsme si odbyli hned na začátek a můžeme pokročit k důležitější části, totiž k jeho plátnům.

„V malířských kruzích jsem byl člověk se stigmatem toho, který dělá na Barrandově,“ vysvětlil mi, když jsme se seznámili při práci na knize o českých výtvarných umělcích starší generace. Chápal ale, že slavnou epochu filmového kostyméra nelze jen tak přeskočit. „Kdo říká, že vítězství se ví předem, nemá pravdu. Když mě vyhlásili, měl jsem rozvázané boty! Připotácel jsem se na pódium, začal herečkám líbat ruce a blábolit. Po ceremoniálu jsem se za to své příšerné vystoupení Formanovi omlouval. Povídá mi: ‚Co blbneš? Bylo to skvělý! Mysleli, že jsi tak dojatej!‘“

Z toho, co mi fascinující vypravěč Pištěk popsal ze svého života a práce, mi utkvělo několik věcí. Předně: že kluka z prominentní pražské rodiny nezkazila sláva rodiny, do níž se narodil. Oba rodiče se věnovali herectví, zvlášť otec Theodor Pištěk starší byl v době synova dětství a dospívání dnešním jazykem nesmírně populární divadelní i filmovou celebritou. Pištěkovým pradědečkem z matčiny strany byl malíř František Ženíšek, mimo jiné autor původní shořelé opony v Národním divadle.

„Nejsem povaha, která by k tomu měla blízko, ale hlavně je to díky osudu. Díky někomu - nevím přesně a musel bych se zeptat Hawkinga, kdo vlastně sedí nahoře -, kdo na mě dává pozor. Vždy, když to vypadalo, že už nemohu být slavnější, změnil se můj příběh v komedii. Osud mi nedovolil se nafouknout,“ opáčil na můj údiv.

„Nejhorší, co se vám může stát, je, že máte slavného tatínka. Jste pořád pod dohledem bab v okolí, ve škole, na poště. Dají vám známku, že vás drží tatínek. Dnes už si to nikdo nepamatuje, ale táta byl v té době tak slavný… Znal jsem všechny velké hvězdy z Barrandova, ale takovou slávu nepamatuju. Nemohl nikam jít, aniž by se na něj lidé nevrhali. Měl jsem z toho komplex; jako bych sám za sebe neexistoval, jen jako něčí syn. Ve škole jsem tím strašlivě trpěl,“ svěřoval se.

Být mladý Pištěk, vyprávěl, vždy znamenalo jen minus. „Hlavně měli všichni pocit, že jsem buržoust. Pravda byla taková, že k nám léta letoucí chodívali fenďáci. Tak se říkalo vymahačům dluhů. Táta prošvihl své peníze a peníze své mámy, která vlastnila jako majitelka dva domy,“ objasnil. Pištěkův otec se rozhodl natočit za své velkoryse pojatý film. Snímek nazvaný Takový je život z roku 1925 však skončil dluhy, které rodina splácela dlouhá léta.

Snad proto namísto nejisté fortuny umění technicky nadaný a manuálně zručný Theodor Pištěk našel způsob, jak vyjít ze stínu velkého otce: vystudoval výtvarnou akademii a útočiště našel ve světě motorů. Ještě začátkem 70. let rovněž působil coby automobilový závodník.

Jako malíř dovedl téměř k dokonalosti fotografický realismus, například na plátně nazvaném Ecce homo. Pozorujeme na něm realisticky pojatou postavu automobilového závodníka a za ním osmiválcový motor. Obraz, nazvaný podle Pilátova zvolání „Ejhle, člověk“, naznačuje jakýsi druhý plán lidské existence, rovinu skrytou pod stigmaty závodníkových rukavic.

Možná by dnes umělce štvalo připomínání úspěchů jeho kostýmů. Sám ale přiznával, že prostředí filmových ateliérů, míst inscenujících život v několika architektonických a výtvarných plánech, ovlivnilo jeho malování, které považoval za svou prvořadou práci.

„Pocit z obrovského filmového ateliéru není ničím nahraditelný. Proto mám na obrazech taková ta zpochybňování pláten, tak to totiž vypadá na Barrandově,“ vysvětloval mi. „Jste v dekoraci císařského paláce, otevřete dveře a je tam hromada haraburdí. Tenhle dvojí pohled nenajdete jinde než ve filmovém studiu. Stejně tak osvětlení, úplný zázrak. Stojíte ve filmovém ateliéru, nad vámi je kopule se zábradlím a háky. Pro mě odpověď na některé strašně důležité otázky,“ líčil.

Pištěkovým technickým světem byly motory a závodní auta. Se zlomem komunismu ve svobodnější dobu však mám Theodora Pištěka, společně s Milošem Formanem, spojeného s daleko jednodušším strojem, totiž bicyklem. Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech prvního svobodného léta 1990 očekával, že dva bájní tvůrci vystoupí z limuzín. Tedy já to očekával. U hotelu Thermal se místo toho zjevili dva muži v cyklistických dresech. Vzpomínky na putování na kolech s Milošem Formanem, pokud jsem dobře porozuměl, byly silnějším zážitkem než jejich vzájemný, ke konci nejspíš komplikovaný vztah.

„Popravdě, musím říct, že právě na ty tři cesty na kole s Formanem vzpomínám vlastně nejraději. Tam bylo všechno, co jsem si mohl přát, okamžiky, které mě provázejí celý život. Jednou, na dlouhé štrece, jsme projížděli poli se slunečnicemi. Nevím, jestli jste to někdy zažil, když přírodě klapne všechno do sebe. Obloha, vítr, zvuky… najednou to přestává být realita. Trvá to pár vteřin a je konec, už to neplatí,“ vybavoval si ještě po desítkách let.

Otevřený, velkorysý a zábavný Pištěk přivážející s parťákem Formanem na rámech svých silničních kol novou, svobodnější dobu – oba pro mě byli příkladem k následování. Každoročně proto na filmový festival míří cyklistický peloton s jejich jmény na dresech.

U Theodora Pištěka samozřejmě nešlo o jen tak obyčejné ježdění na kole, přestože sportoval do vysokého věku. „Ve Francii je v každé vesnici nádherný románský nebo gotický kostelík. Venkovské kostely byly další vrcholný zážitek té cesty. Pamatuji románský venkovský kostelík, se sloupem a dvojitým okénkem, jímž procházel proud světla. Světlo směřovalo před oltář, tam seděl na židli kluk a preludoval na koncertní kytaru. V první řadě seděly dvě holky a poslouchaly. Ten zážitek se slunečním reflektorem v tom prostoru… to už nikdy nezažiju,“ vyprávěl.

Za cyklisty bych jen vzkázal: Děkujeme Mistře, budeme-li mít i napřesrok to štěstí být součástí cyklojízdy nesoucí vaše jméno. Ecce homo, hle člověk, malíř Theodor Pištěk.