Richard Müller: Na minulost nemám nejlepší vzpomínky, ale teď se cítím báječně

Zpěvák Richard Müller si prošel závislostí, tvůrčí krizí i obrovským úspěchem. V otevřeném rozhovoru mluví o vztahu se synem, o svém otci, o bolesti i radosti z tvorby. Přiznává, že mu víc než na slávě záleží na vnitřním klidu – a vysvětluje, proč dnes píše pomaleji, ale s větší pokorou. A proč už se nesnaží být dokonalý. Jen lepší člověk.

Richarde, jakou máš asociaci, když se řekne boomer?

Vůbec žádnou.

Boomer je pro mladší generaci označení pro starší lidi, o kterých si myslí, že už nejsou tak trendy. Myslíš si, že je pro muzikanta pokročilý věk a s tím spojené zkušenosti výhodou, nebo spíš nevýhodou?

Beru to jako velmi pozitivní věc. Přiznám se ale, že na minulost nemám úplně nejlepší vzpomínky. Nicméně teď se cítím báječně. Fyzické problémy jsou samozřejmě na denním pořádku – to k tomu prostě patří. Ale z hlediska uměleckého se v posledním roce cítím úplně v pohodě.

Takže už neděláš chyby, které jsi dřív dělal, a věci děláš jen tak, jak chceš?

To platí celý život. Celou mou čtyřicetiletou kariéru jsem dělal věci tak, jak jsem chtěl. Vždycky jsem v první řadě naplňoval své představy a ambice a až potom přemýšlel o publiku. Nechci znít neuctivě – bez publika by to nešlo a já si toho svého nesmírně vážím. Ale situace je prostě taková.

Když použiju termín hudební kalkul – dokázal bys ještě dnes napsat hit typu Po schodoch?

Po schodoch mám denně na talíři – od známých i neznámých lidí, kteří mě poznají a myslí si, že mě potěší, když na mě zakřičí „Po schodoch!“ Samozřejmě mi to leze na nervy, ale nemůžu s tím nic dělat. Musím to přijmout, protože bez té skladby bych nejspíš neměl takový koeficient slávy, jaký mám.

Takže už to není tvoje oblíbená píseň, ale respekt k ní máš.

Přesně tak. A přiznám se, že to nikdy nebyla moje oblíbená píseň. Ale má zajímavý příběh. Za komunismu jsme s kapelou Banket v Opusu na Slovensku vydali debut Bioelektrovízia a tehdy nám řekli, že by bylo dobré, kdyby na albu byl nějaký zavedený autor. A já řekl, že mým snem je Vašo Patejdl. Oni souhlasili a od textaře Dana Mikletiče, který bohužel loni zemřel, jsem dostal dva texty – Po schodoch a Cintorín nenarodených piesní. Vašo si vybral Cintorín, a já do Opusu přinesl hotovou věc. Jenže oni řekli, že cintorín jsou kříže a náboženské symboly, takže jsme museli udělat tu druhou skladbu.

Asi po čtyřech nebo pěti dnech si mě Vašo pozval k sobě domů – měl tam malou místnost s aparaturou a klavírem. Sedl si, já stál za ním, protože se tam víc lidí nevešlo. Zahrál Po schodoch a když skončil, zůstal jen nehybně zírat před sebe. Po chvíli řekl: „Jestli se ti to nelíbí, tak to dělat nemusíme.“ A já odpověděl: „Líbí. Je to dobrá píseň.“ Kdybychom se tehdy shodli, že to není ono, dnes nemám takovou slávu. Takže příběh té skladby je velmi jasný.

Udělal jsem si seznam svých nejoblíbenějších skladeb z tvého repertoáru. Na prvním místě je jednoznačně Rozeznávám.

Uhodil jsi hřebíček na hlavičku. Je to úžasná píseň. Máš skvělý vkus.

Na druhém místě mám Nebude to ľahké. Když ji slyším, mám chuť si ji celou odzpívat. Třetí je Po schodoch – v době vzniku to byl úplně jiný hudební styl.

To je super. Plně se s tím ztotožňuji.

Vlastně váhám mezi Po schodoch a Nahý II.

Když jsem napsal text ke skladbě Nahý II, přečetl jsem si ho – což dělám vždy – a řekl si, že tuhle skladbu nenahraju, protože je to příliš velký duševní striptýz. Ale pak jsem slyšel krásnou větu od jednoho moudrého muže: „S věkem neroste talent, ale charakter.“ A díky tomu jsem ji mohl začít znovu interpretovat. Souhlasím s tebou – a na seznam bych přidal ještě Milovanie v daždi.

Když dnes píšeš písničku, je to stejné jako před patnácti lety? Nebo jsi dnes zodpovědnější?

Je to úplně jiné. Tehdy jsem byl v období závislosti, které přineslo spoustu nepříjemných, hloupých věcí. Na druhou stranu, během jednoho odpoledne jsem třeba napsal celé album pro Jara Filipa. Psal jsem tři texty najednou – což je nenormální. Když jsem přestal být závislý, tohle pominulo. Dnes píšu texty mnohem obtížněji, ale s větší dávkou zodpovědnosti.

Přepisuješ věci?

Určitě. V minulosti jsem to nepotřeboval, protože ty texty prostě „šly samy“.

Máš psaní textů jako řemeslo? Že se prostě zkoncentruješ a jdeš „na to“?

To nedokážu. Nejdřív musí přijít nápad – slogan, název písničky nebo jedna věta, která mě chytne natolik, že ji dál rozvíjím. Ten ideální režim, že ráno vstanu, sednu si a píšu do oběda, ten pro mě absolutně neexistuje.

Když dostaneš nápad, co s ním uděláš?

Zapíšu si ho do sešitu. A když ho nemám po ruce, klidně na krabičku od cigaret. Když jsem dělal s Jarem Filipem, měli jsme období, kdy jsem napsal asi 66 textů za docela krátkou dobu. On si jich vybral asi šest - a když se ptal na zbytek, řekl jsem, že mu je nedám, protože by z nich udělal pár písniček a zbytek bychom vyhodili.

Nakonec jsem mu to dal všechno. Chodil jsem k němu každou neděli a on mi vždy předložil jednu až tři hotové skladby. Tak to šlo dva měsíce. A on za tu dobu opravdu zhudebnil všech 66 textů.

Když někdo z tvých spolupracovníků navždy odejde, jak to vnímáš?

Je to pro mě velká osobní ztráta – ne ani tak pracovní. Tvrdím – a myslím, že si to mohu dovolit –, že na konci Jarova života už z jeho strany nebyl takový potenciál na melodie k textům. Vzpomínám na něj každý den, ale pracovně už mi nechybí.

Spolupracuješ i s mladšími hudebníky, například s Ondřejem Brzobohatým.

Ondru jsem si vybral, protože přinesl krásné písničky. A nikdy nepřemýšlím nad tím, jestli je někdo o generaci mladší. Buď si s tím člověkem rozumím, nebo ne. S Ondřejem jsme udělali alba 55 a Čierna labuť, biela vrana. K mým šestašedesátinám chystám album 66 – a opět ho bude dělat Ondřej jako autor hudby a Peter Uličný jako textař. Já na tomto albu autorsky participovat nebudu.

Zajímá mě jedna věc, která se týká živého vystupování. Když je člověk mladý, může skákat po pódiu a rozdávat energii – nejen slovem, ale i pohybem. Když ale muzikant sedí nebo stojí bez pohybu, je to jiné. Jaký to byl pro tebe přechod?

Došlo k jedné problémové situaci. Asi před třemi lety jsem si rozsekl kotník na pravé noze. Podstoupil jsem tři operace. Nevím, jestli byly dobré nebo špatné, ale tehdy jsem si poprvé při vystoupení sedl. A od té doby sedím – nejen proto, že mě bolí noha a koleno, ale zjistil jsem, že se mi tak mnohem lépe interpretují písničky i texty. Nikdy jsem nebyl typ, co běhá po pódiu, takže mi to takhle naprosto vyhovuje. A podle reakcí publika nemám pocit, že by mu to vadilo.

Který ze světových kolegů je ti svým stylem a prezentací nejblíž?

Přiznám se, že jsem během své kariéry nikdy nebyl pod vlivem nějakého konkrétního interpreta. Nejsem tak dobrý muzikant, abych dokázal něco kopírovat. Různé kolegy sleduji s nadšením – od Milese Davise po Bruna Marse – ale nikdy jsem se na ně nedíval s tím, že to chci převzít do své tvorby.

Jsi raději ve studiu nebo na pódiu?

Pro mě je živý koncert důležitý, pokud najdu společnou řeč s publikem. Vzájemně se pak nabíjíme energií. Když je ale koncert špatný, nebo jde o tzv. VIP akci, kde lidem nezáleží na tom, kdo na pódiu stojí, a vůbec mě nevnímají, tehdy mám pocit, že mi energii spíš berou. A cítím se velmi špatně.

Co pro tebe znamená dobrý a špatný koncert?

Dobrý koncert je ten, kdy publikum reaguje tak, jak bych si přál. Špatný je ten, kdy jsem lidem lhostejný.

Kde jsi naposledy zažil takový špatný koncert?

Na oslavě narozenin v jednom moravském městě. Bylo tam asi čtyřicet lidí. Oslavenec stál hned po první písni pod pódiem a s několika kamarády se bavil tak hlasitě, že jsem je musel překřikovat.

Rád obměňuješ hudebníky ve své kapele, nebo je pro tebe důležité mít stabilní tým?

Naštěstí mám už léta skvělou kapelu, se kterou si lidsky i hudebně rozumíme. Fungujeme jako kamarádi. Vím, že se na jejich výkon mohu stoprocentně spolehnout. Občas se samozřejmě objeví někdo nový nebo hostující instrumentalista. Jen bych rád dodal, že nejsem tak dobrý muzikant, abych mohl někomu šéfovat. Počítám s tím, že vědí, co a jak. A když se stane chyba, nic se neděje – nikomu nenadávám. I já mám daleko k dokonalosti.

Když jedeš autem, posloucháš rádio?

Máme v autě Spotify, takže si pouštím, co chci. Když se mi něco nelíbí, přeskočím to. Možná to zní zvláštně, ale jedním z největších potěšení během turné je pro mě právě to, že v autě posloucháme hudbu. Jsem do hudby blázen, nedělám v podstatě nic jiného. Když večer usínám před odjezdem, těším se, co si druhý den v autě pustím.

Kupuješ si vinyly?

Vinyly moc ne, protože mám doma špatnou aparaturu. Ale CD si kupuju.

Jak skládáte koncertní repertoár, aby si pravidelní návštěvníci odnesli pokaždé jiný zážitek?

Náš kapelník Juraj Kuchárek připravuje koncertní setlisty a říká, že bychom měli oslovit publikum i jinými písněmi než jen těmi povinnými. Takže to často obměňujeme. Někdy i samotnou stavbu skladeb.

Máš rád vánoční koncerty?

Vůbec. Tenhle repertoár bych ani neuměl zazpívat.

Nedávno měl premiéru film Duchoň, který se mi moc líbil. Jak na tebe Karol Duchoň působil, když zažíval největší slávu?

Upřímně – vždycky jsem respektoval jeho velký hlas. Tím to ale začalo i skončilo. Měl podle mě hrozné texty – řekl bych až komunistické. Setkali jsme se asi třikrát a pokaždé byl namol. Pro mě nikdy nebyl ten typ umělce, kterého bych si vzal za vzor.

Které slovenské kolegy respektuješ?

Mám rád Paľa Hammela, Janka Lehotského, beru Ivana Táslera. A taky Peter Bič Projekt. Možná bych si vzpomněl i na další, ale momentálně mě nikdo další konkrétní nenapadá.

Nemáš chuť čas od času udělat hudebně úplně jiný projekt?

V minulosti jsme s Andrejem Šebanem, Oskarem Rózsou a Emilem Frátrikem udělali album PPF (Po p**i front) – to byl podle mě docela výrazný úlet. Ale mám pocit, že každé moje album je jiné než to předchozí. To platí i pro nové album Slovenská strela – je to něco, co jsem dosud ještě nedělal.

Proč právě název Slovenská strela?

Protože máme tolik energie.

Na albu jsou i dvě osobní písně – můžeš je představit?

Ano. Jedna se jmenuje Medzi nebom a ženou, kterou jsem napsal a nazpíval se svou dcerou Emou. Druhá je pro mou ženu Vandu – jmenuje se Zub času.

Kolik skladeb z nového alba představíš na koncertech?

Vím, že se Eltona Johna jednou zeptali, kolik písní z nového alba zařadí do koncertního repertoáru, a on odpověděl: „Dvě.“ Takže asi tak. Ale pokud se podaří obnovit koncertně i Banket, chtěl bych, aby zaznělo co nejvíc skladeb ze Slovenské strely i z Bioelektrovízie. A jsem proto ochotný riskovat i určité rozpaky svých fanoušků, protože momentálně hrajeme repertoár postavený na sice dávno vydaných, ale jinak úplně neznámých věcech. Ale pokaždé, když to skončí, vidím, že publikum reaguje pozitivně. Ať hraju jakékoliv své písně, publikum to přijme.

Cítíš nějakou nostalgii po době před rokem 1989? Chybí ti něco?

Nevím. Nepatřím mezi ty, kdo by adorovali tu dobu. Myslím, že to je dobré tak, jak to je. Ale že bych trpěl steskem po něčem z tehdejších časů – to určitě ne.

Pamatuju si, že při našem posledním rozhovoru ses nechtěl bavit o svém otci. Změnilo se to?

Ano, samozřejmě změnilo. S přibývajícím věkem si člověk určité události, situace, lidi a věci uvědomuje trochu jinak. Pravda je, že jsme spolu nikdy neměli harmonický vztah. Možná i mojí vinou – silně jsem inklinoval k matce a dával mu najevo, že v rodině není dominantní. Dnes, když v televizi zahlédnu starý film – třeba Vánoce s Alžbětou od Kachyni, který jsem dlouho chtěl vidět – jsem na něj hrdý. Je mi líto, že musel odejít tak brzy. Mohl toho ještě tolik udělat.

Jde zejména o určitý generační přesah – mám pocit, že se svým 34letým synem mám teď podobný, ne úplně spontánní a veselý vztah. Nechci říct, že si nerozumíme – to ne. Ale cítím, že pro něj nejsem tak důležitý, jak bych si přál.

Jaký si myslíš, že jsi otec?

Snažím se být ten nejlepší, jaký dokážu být.

Jak se Richard Müller dívá na slávu, která ho roky provází? Koho ze svých hudebních kolegů skutečně respektuje? A kdy naposledy zažil koncert, který by nejradši zapomněl? Poslechněte si v nové epizodě podcastu Boomer Talk.