Michal Hrůza: V Ostravě jsem se podruhé narodil

Michal Hrůza za víc než tři dekády na české hudební scéně napsal desítky hitů, přesto o sobě nemluví jako o hitmakerovi – a na slovo boomer má svůj vlastní názor. V rozhovoru s Milošem Pokorným vzpomíná na začátky s kapelou Ready Kirken, přelomové rozhodnutí vydat se na sólovou dráhu i na těžké životní momenty, které ho formovaly.

Kdo je pro tebe boomer?

Nikdo, vůbec nikdo, protože já vůbec nevím, kdo nebo co to je. To bude nějaký guru.

Pro starší generaci to může být i guru, ale stručně řečeno, je to výraz, který používá mladá generace vůči nám starším, kteří to už mají takzvaně za sebou.

Pochopil jsem to, ale musím odpovědět úplně stejně. Nemám žádného. Když potkám někoho, kdo mě něčím fascinuje, oslovuje, pak v jeho případě roky a zkušenosti nemusí hrát žádnou roli. Někdy tě osloví i mladý člověk.

Lidi nerozlišuji podle věku nebo podle toho, jak chodí oblečení, ale podle toho, co z nich vyzařuje, jak mluví. Pokud bereme mládí a stáří jako nezkušenost a zkušenost, tak i mladý člověk může být zkušený a starý zase nezkušený nebo i hloupý, nevzdělaný, prostě blbý. Je to velmi individuální.

Cítíš se v něčem jako boomer?

Jak pro koho. Nějakou zkušenost už mám a když ji mladším naznačuji, je to někdy chyba – je to hlavně o důvěře. U mladších je důležité, aby vám důvěřovali, aby vaše slova a rady měly váhu.

Stala se ti práce koníčkem? Stále tě baví psát a vystupovat?

Cítím v tom ještě jednu zvláštní dimenzi. Bude to znít strašně nadneseně, ale je to jakési poslání. Dovednost, která může obohacovat lidi, kteří nemají čas si některé věci uvědomovat.

Ne že by byli hloupí, ale prostě na to nemají čas nebo to neumějí. Myslí si, že už to pochopili. Znají nějakou jednoduchou situaci, ale mě baví ji rozebrat, udělat o ní píseň - a je pak hezké, když se v ní někdo pozná. V tom smyslu je to takové malé poslání. Nevím, co bych dělal, kdybych nedělal to, co dělám, ale bavilo by mě být třeba učitelem.

Kdybych měl Michala Hrůzu charakterizovat, aniž bychom se znali, řekl bych: člověk, který umí napsat písničku.

To je krásné, děkuji. Čeština se hodně proměňuje. Ne globálně, ale tím, že byli ve vládě i lidé z Moravy, tak – aniž by to tušili – ovlivňovali češtinu. Je krásné, že se jazyk vyvíjí. A do své slovní zásoby teď zařazuji nové slovo „boomer“.

Kdy jsi začal tušit, že umíš napsat hit?

Psát hudbu, ať už čistě melodii nebo písničky s textem, je určitá forma komunikace. Mám vyvinutou citlivost – což není vždy výhoda, protože mě rozhodí i věci, které jiným nevadí. Ale zaznamenám je a vyprávím o nich. To je pro mě písničkářství.

Dělám to od 14 let, tehdy jsem ale netušil, že se tím dá uživit. Po osmnáctém roce jsem si řekl, proč chodit na stavební vysokou školu, když mě víc baví hudba.

První písničku jsem napsal v sedmé třídě o prázdninách na táboře. Jedné holce jsem ji napsal na ubrousek. Nedávno jsem zjistil, že ho dodnes má – a já si ten text pořád pamatuju. Refrén zněl: „Vždy byl můj sen být tvým nápadníkem, z okna se díváš ven, krčím se za patníkem.“ Prostě hloupůstka. Ale tak nějak to začalo.

Začal jsem tě registrovat s Černýma brejlema, ještě v Ready Kirken. Na sólovou dráhu ses rozhodl jít sám, nebo bylo rozhodnuto za tebe?

Bylo rozhodnuto za mě. Až zpětně mi došlo, jak to bylo osvobozující. Člověk žije v malém městě, kde to zná, a najednou je vykopnutý do většího světa. Dojde mu, že bolest pomine, protože přichází něco většího a krásnějšího.

Ale byl jsi frontmanem Ready Kirken.

Hlavně jsem psal písně. Když chcete dostat peníze za duševní práci, musíte být přihlášení u OSA. Podepsal jsem smlouvu na čtyři alba během pěti let – to je třeba 50 písní. Někdo je musí napsat a otextovat. Nepracuješ fyzicky, ale přemýšlíš, vymýšlíš a hraješ si se slovy. Pak se to nahrává – je to časově náročné. Když se skladba chytne, tak za to duševní vlastnictví dostaneš nějaké peníze.

Nevěděl jsem, co to ta OSA je, a ty písničky rozepsal na všechny členy kapely Ready Kirken, protože jsme se rovným dílem dělili. Ale pak, když jsem byl odejit, z toho byla okresní senzace a já byl z celé situace samozřejmě nešťastný. Ten hlavní podvodník, který už v té kapele také není, na OSA říkal, že všichni jsou psaní jako spoluautoři a že kapela jen mění zpěváka.

Pro moje ego to nebylo zrovna lichotivé, navíc jsme se ženou čekali první dítě a nikdo najednou nevěděl, kdo je nějaký Hrůza. Pak jsem přišel na OSA a ptal se, jestli budou peníze z mé nové sólové písničky 1+1 (Někde si najdu malej byt). A paní mi řekla, že docela dost – hrála se. A to mě ten rok zachránilo.

Byla to skvělá zkušenost, i když bolestivá. Dvacet let mám kapelu novou a protože jsme nevěděli, jak ji pojmenovat, nazvali jsme ji Hrůzy. Ale když třeba pianista Karel Heřman přinese hudbu a já napíšu text, jsme jasně uvedení jako autoři. Ne už všichni za jednoho. Je to poctivější.

Pamatuješ si svůj první sólový koncert?

Pamatuju. Měl jsem velké štěstí, že za mnou stálo vydavatelství, u kterého jsem už čtvrt století, a měl jsem skvělou manažerku. Všichni mě podrželi a turné se jmenovalo Michal Hrůza (ex Ready Kirken). Lidi přišli, co z toho bude – a bylo to skvělé. Postavit kapelu za dva měsíce a naučit ji hrát písničky byl zázrak, ale povedlo se to.

Děláš i filmovou hudbu. Baví tě skládat na objednávku?

Záleží, jestli mě to osloví. Potřebuju z toho cítit příběh, abych ho mohl přetvořit v píseň. Horší je, když dělám čistě hudební podkres, protože neumím noty v takové podobě, abych to rozepsal pro orchestr.

Kterou svoji skladbu považuješ za nejsilnější?

Je to jako vztah mezi otcem a dítětem – mám jich kolem 200. Některé mě zlobí, jiné potěší. Není písnička, kterou vyloženě nemám rád, jsou ale některé, které mě už nezajímají. Hodně fungovala Voda živá pro Anetu Langerovou – teď ji dokonce hrajeme i na koncertech.

Nazval by ses hitmakerem?

Řešil jsem to s dirigentem Martinem Hyblerem. Ptal jsem se ho, jak mě uvést – zpěvák, kytarista, skladatel? A on řekl: písničkář. Jsem prostě písničkář a pokud ty písničky někoho oslovují, není pro mě větší odměny.

Oslovují tě kolegové, abys pro ně něco napsal?

Kdo je zaběhnutý, má svůj tým. Pokud se to stane, musí být souznění duší. Nejlépe se pracuje s někým, kdo ví, co chce.

Čeká tě koncert na pražské Občanské plovárně. Přemýšlíš o velkých koncertech jinak?

Ano. Praha je naše základna. V létě plovárna, v zimě Lucerna Music Bar – oba koncerty jsou pro tisíc lidí. Vždycky chceme něco navíc. Zajímavého hosta, výjimečnost.

Pojďme od muziky. Přijel jsi na motorce – je to pro tebe relax?

Mám víc aktivit – třeba fyzická práce na chatě. Tluču si prkýnka, stavím. Ale už jsem to přehnal – chata má skoro nový dřevěný obal.

Před rozhovorem jsem si myslel, že si jen zavoláme. Vyrazil jsem k řece Střele a tam mi zazvonil telefon. Manažerka mi připomněla osobní rozhovor, tak jsem se vrátil na Smíchov.

Poslední otázka – Ostrava. Mělo to pro tebe zpětně i pozitivní dopad?

Ano. Dostal jsem upozornění – nedělej to takhle, změň to. A vlastně jsem se v Ostravě „podruhé narodil“. Samozřejmě to přineslo komplikace, ale život jde dál. Bylo zvláštní, když se mi lidé po koncertech omlouvali, že jsou z Ostravy. Říkal jsem: neomlouvejte se! Ostrava je multikulturní, mám tam kamarády. Netýkalo se to města, ale mého stavu. Dnes se mu vyhýbám. A jsem rád, že žiju. I když to zní zvláštně.

Co dělá Michalu Hrůzovi radost? Která známá herečka po něm chtěla napsat šanson? Kde a proč si koupil první běžky? A proč má úctu k hercům? Poslechněte si otevřený rozhovor o hudbě, kamarádství i životních zvratech.