Jan Ponocný: Ve své hudbě nedělám kompromisy. Meky mě v tom podporoval

Jan Ponocný patří k neviditelným pilířům české hudební scény – kytarista, skladatel, producent, autor filmové hudby i sólista s vlastním projektem Circus Ponorka. Dlouhá léta byl nedílnou součástí kapely Mekyho Žbirky, ale jeho tvorba sahá daleko za koncertní podia.

V rozhovoru mluví o tom, proč se mu často nechce z Řevnic, jak vznikl jeho sólový projekt, proč si myslí, že svoboda může být někdy opruz – a proč by svět potřeboval víc empatie.

Honzo, vítej. Naše setkání jsme plánovali několik let, ale až teď to konečně vyšlo…

Je dobré si uvědomit, že by člověk neměl setkávání s milými lidmi odkládat. Nikdy. Mně se třeba někdy nechce – jsem introvert, který to ve společnosti tají a na pódiu na to zapomíná. Sedím doma, kde je všechno krásné – mám tam studio, kytary a z těch Řevnic se mi prostě nechce. Ale samozřejmě funguje psychologický moment: jakmile si obuju boty a vyrazím, nelituji.

Dodnes mě mrzí, když mě někdo pozval a já nepřišel – protože se mi nechtělo nebo jsem měl moc práce. Přitom se to vždycky nějak dá odsunout. A těch příležitostí k setkání pak může být míň, než bychom čekali.

Část lidí, kteří sledují hudební scénu, ví, že jsi byl dlouhá léta kytaristou a kapelníkem u Mekyho Žbirky. Zároveň jsi ale měl i další projekty.

Meky měl moje sólové aktivity rád, podporoval mě, a možná i proto ke mně měl trochu jiný vztah. Spoustu filmové hudby jsem dělal díky tomu, že se moje tvorba – třeba projekt Cirkus Ponorka – dostala k režisérům. Tak vznikla třeba spolupráce s Alicí Nellis. Paradoxně jsme se znali už z dětství v Poděbradech, ale až v roce 2008 se jí dostalo do ruky moje první album, které jsem si vydal tak nějak pro sebe. Požádala mě, jestli bych neudělal hudbu k jejím filmům.

Takže uděláš něco úplně undergroundového, ale když se to dostane do správných uší – třeba lidí z reklamy nebo filmu – najednou to funguje.

Podobné to bylo i s Petrem Zelenkou. Požádal mě, ať udělám hudbu k jeho seriálu Dabing Street. Neoslovil mě jako „kytaristu od Mekyho Žbirky“, spíš na základě mých jiných věcí. Upřímně – být kytarista v Mekyho kapele, to samo o sobě režiséry k objednávce hudby moc nemotivuje.

S jakými ambicemi jsi zakládal projekt Circus Ponorka? Měl to být mainstream, nebo nezávislý projekt?

Teď to trochu zlehčím. Circus Ponorka vznikl hlavně proto, abych se zbavil svého kamaráda Johna Rileyho – producenta, který dělal ve filmovém průmyslu i s Nirvanou nebo Bobem Dylanem. Přestěhoval se do Prahy a pořád mi říkal, proč dávám hudbu jen jiným, když mám vlastní skladby. Ať si prý založím vlastní projekt. Já mu na to říkal: „Nejsem folkař, co hraje jen na akustiku.“

Ale protože mám studio a technologie, začal jsem si hrát s loopery a starými efekty – bylo to někdy v roce 2006. První desku jsem natočil úplně sám, jen pro sebe, a John mi ji otextoval. Ve své hudbě jsem nedělal žádné kompromisy, chtěl jsem, aby se to hlavně líbilo mně.

Když jsme s Mekym hráli v O2 areně pro 12 000 lidí, nikdo nepřišel kvůli mně. Těm lidem je jedno, kdo je v kapele. Jediný, komu to podle mě nebylo jedno, byl Meky – protože se chtěl cítit dobře. Kamarád mi jednou řekl, že jsem jako ladič motorů u Porsche – všichni znají Porsche, ale málokdo ví, kdo ladí jeho motory. Bez toho ladiče to Porsche jezdí jako trabant.

V létě jsme se potkali na festivalu v Poděbradech, pro který jsi připravil koncert s hudbou z filmů Quentina Tarantina. Dát to všechno dohromady kvůli jednomu večeru mi přišlo trochu jako mrhání energií.

Nemyslím si. Ale máš pravdu, pokud má být takový koncert výjimečný a jednorázový, musíš mít ty nejlepší muzikanty. A když mě oslovili pořadatelé, byl jsem nadšený, že si můžu postavit kapelu snů: dechová sekce, která hraje s Morriconem, kytarista, který točil hudbu do Tarantinových filmů, dva bubeníci… Neuvěřitelná jízda. Zásadní bylo, aby zpěváci byli rodilí mluvčí, aby to znělo uvěřitelně – měl jsem jich tam pět. Nechyběly ani hammondky. Klaplo to krásně.

A podobných projektů jsem dělal víc – poctu Ivanu Královi nebo Richardsovi a Jaggerovi k jejich osmdesátinám. Jsou to akce, na kterých strávíš spoustu času, protože je chceš udělat opravdu výjimečně. A výjimečně působí i tím, že se odehrají jen jednou. Ale myslím, že právě ten Tarantino projekt by si zasloužil opakování, byl fakt krásně připravený.

Na čem teď pracuješ?

Aktuálně… flákám se a místo práce ve studiu si povídám s tebou. Jinak tam sedím skoro každý den, protože dělám hudbu pro detektivní seriál Mladá krev. Když děláš seriál, musíš být o několik dílů napřed, takže není šance zpomalit. Koncept seriálu vymyslela Alice Nellis a režírovala i první díl.

Zároveň připravuju film Lars, kde hlavní roli hraje Martin Hofmann, jsou tam motorky a bubny. Martin se u mě ve studiu učil hrát na bicí. A musím říct, že mu to jde, je talentovaný.

Když děláš hudbu na zakázku, je to přece jen trochu diktát. Nechybí ti svoboda?

To je přesně ten případ, kdy je až moc svobody opruz. Mně vyhovuje, když režisér ví, co chce. Je to jako na pódiu: když máš hlavního zpěváka, musíš mu sloužit. Režisér je šéf a ty se na něj prostě musíš napojit.

A co reklamy? Nechybí ti tam kreativní svoboda?

Reklama je o zadání. Ale právě tahle práce ti umožní být svobodný jinde – třeba v osobních projektech. Není to tak, že bych kvůli tomu trpěl nějakými morálními otázkami, je to normální reklama.

Máš nějakou hranici, přes kterou bys v reklamě nešel?

Asi ano, když by šlo o produkt, se kterým zásadně nesouhlasím, tu práci nevezmu. Jinak v reklamce se na jedné věci podílí spousta lidí, mění se to a jediná hranice je deadline. Ale je to součást mojí práce a jsem za ni zaplacený. A právě díky těmhle penězům můžu jet hrát do malého klubu, kde promotér počítá každou korunu.

Kdysi jsem viděl rozhovor s Milošem Formanem, který říkal, že bohatství ti dává svobodu – a je to pravda. Ale až časem jsem si uvědomil, že ti dává svobodu i v umění. Vzpomínám si, jak Jiří Suchý v 90. letech schytal kritiku za reklamu na prací prášek. A on na to řekl: „Ty prachy mi zaplatily celou sezónu divadla.“

U herců je to možná víc vidět, ale u skladatelů? Když hraje reklama na Prazdroj, nikdo netuší, že tu hudbu jsem dělal já. Je to totálně anonymní.

Dostal jsi někdy nabídku na volební spot?

Nedostal. Jediná věc, která se tomu trochu blížila, byl spot před posledními prezidentskými volbami, který režírovala Alice. Nebyl nijak návodný, nikde se tam neříkalo „Nevolte Babiše“.

Kdyby šlo o nějakou charitu, rád se zapojím. Ale hudbu do burcujících a revolučních politických spotů bych asi ani neuměl. Nedávno jsem pár takových viděl – bylo to bizarní. Směšné i vtipné… Kdyby to někteří lidi nebrali vážně.

Je něco, co by sis jako muzikant ještě rád vyzkoušel?

Mám pocit, že je všechno tak, jak má být. Dělám si svoje věci, do kterých mi nikdo nekecá. Jak člověk stárne, tím víc si uvědomuje, že nechce pracovat s pitomci. A pokud máš to štěstí a zařídíš si to tak, že s nimi nepracuješ, je to radost.

Zároveň jsi vůči mnoha věcem tolerantnější. A jedna z věcí, kterou by si měl člověk uvědomit, je, že by se neměl cpát někam, kde si není jistý. Jsem spokojený a nemám žádné „ještě bych chtěl…“. Spíš vím, co umím a kde je mi dobře. A taky vím, co neumím.

Dáváš ještě hodiny kytary?

Neučím. Jen výjimečně, když mě někdo osloví a chce konzultaci. Nemám čas učit začátečníky – to chce pravidelnou, dlouhodobou práci. Na kytaru se spoustu věcí naučíš sám. Já spíš funguju jako mentor. Občas za mnou přijedou profesionálové – jednou za tři měsíce nebo půl roku – na dvě tři hodiny. Naleju jim do hlavy nějaké informace. A často mě to taky inspiruje.

Poznáš, že někdo umí hrát, jen co vezme kytaru do ruky?

Jo. I když zahraje obyčejný akord G dur. I u nejjednodušších písniček poznáš, jak ten člověk hraje. Když jsem hrál s Mekym, jel jsem na 30 % výkonu – ale nemyslím tím, že bych to flákal. Nesmíš přemýšlet o technice. Sleduješ lidi, reaguješ na zpěváka, na kapelu. A na to musíš mít obrovskou rezervu. Pak působíš lehce – jako ti fakt dobří muzikanti.

Když se řekne boomer, jaká je tvoje asociace?

V rámci muziky si představím velký zvuk dupáku. Ale jinak… Některé z tvých rozhovorů jsem četl nebo slyšel a přišlo mi, že ti lidé dobře stárnou. Když se někdo věnuje svému oboru a cítí se v něm dobře, je to podle mě jedna z největších výher v životě.

Možná to zní pateticky, ale člověk by měl být vlídný, hodný a spokojený s tím, co dělá. A když mu to vychází, není kretén. Tak jednoduché to je. A když se podíváš kolem, teď před volbami, vidíš, kolik kreténů tu máme. Myslím, že dnešní svět potřebuje hlavně víc empatie.

Jaké další vzpomínky má Jan Ponocný na Mekyho Žbirku, se kterým odehrál stovky koncertů? Co všechno se odehrávalo mimo pódium? A jaký nový projekt s moderátorem Milošem vymysleli během rozhovoru úplně neplánovaně? Pusťte si celou epizodu Boomer Talku!