Článek
„Jsou to takové vlny. Dny tichého smutku střídají okamžiky, které mi zabitou dceru připomínají. Když je chvíli klid, člověka něco srazí dolů. Každý včetně médií a politiků o střelbě na fakultě ví a má potřebu ji hodnotit. Kdyby mi dceru zajelo auto nebo zemřela na nemoc, byl bych toho ušetřený,“ popisuje Seznam Zprávám své aktuální rozpoložení Jan Holec.
Jeho tehdy dvacetiletá dcera Klára, studentka druhého ročníku archivnictví a českého jazyka, zemřela při útoku vraha na filozofické fakultě. A s ní onen čtvrtek 21. prosince 2023 dalších 13 bezbranných lidí. Pětadvacet osob vrah postřelil.
Jan Holec se svěřuje, že se to všechno promítá i do fyzického stavu. Vzpomíná, jak v létě 2023 zdolával túry v Himálaji, před rokem ale v důsledku stresu upadl, poranil si koleno a teď ujde sotva pár kilometrů.
„Zestárl jsem naráz,“ dodává.
Jeho ženě Kataríně Holcové pomáhá práce, kde alespoň chvílemi nemá prostor přemýšlet nad ztrátou dcery. Vede Ústav geologie a paleontologie na Přírodovědecké fakultě. Aktuálně přemýšlí o tom, jak udržet při nedostatku financí mladé kolegy ve vědě. V konfrontaci se smrtí Kláry už prý běžné pracovní problémy pro ni nejsou důvodem ke stresu. Bere je spíš jako výzvy.
„Z akutní bolesti se stala chronická. To už bude můj úděl, dokud budu na tomhle světě. Čas zatím neléčí. Způsobuje jen to, že docházejí síly. Setrvačník, který fungoval, se dotáčí. Cestičky, které vedly k pocitu radosti, v mozku zarostly,“ popisuje své rozpoložení.
„Na druhou stranu to, co se nám stalo, způsobilo, že jsem citlivější k vnímání trápení lidí ve světě. Hodně přemýšlím o nesnesitelné bolesti v krajinách, kde se bojuje a kde musí nějak žít tisíce rodin, které ztratily dítě,“ popisuje své pocity máma Kláry.
Dodává, že teoretické poučky o tom, jak by měla být šťastná, už zná. Nejsou však moc platné.
Fotografie Kláry Holcové z bývalého pietního místa na filozofické fakultě.
„Můj bazální pocit je ale smutek. Jsem matka, která chtěla dál žít ve své dceři, chtěla, aby všechen ten čas, který do její výchovy s láskou vložila, byl nějak zúročen,“ hovoří o jednom druhu smutku. Ten druhý je intenzivnější.
„To je smutek ze zmaru Klárčiných životních plánů, schopností, vědomostí mnohostranně nadaného mladého člověka schopného udělat mnoho dobrého. Když si uprostřed pracovního shonu uvědomím, že se to stalo, jako by mě někdo rozpůlil. Musím si sednout a vzpamatovat se,“ konstatuje.
Stejné myšlenky se honí hlavou i Janovi.
„Několik měsíců mi to nedocházelo. Nedalo se vydechnout, museli jsme zařizovat spoustu věcí. Asi po roce shon utichl a teprve pak člověku došlo, že ztráta dítěte není problém, který má řešení, ale trvalý stav. Na hřbitovech a podél cest vidím dost pomníků dětí a mladých lidí. Zemřeli při nehodě, na nemoc a někdy ještě tragičtěji, spáchali sebevraždu nebo zmizeli beze stopy. S pokorou začínám vnímat, že utrpení je všude kolem nás a většina pozůstalých to statečně nese, i když mají srdce nadranc,“ konstatuje.
U obou občas prosvítají i světlé chvilky. Třeba když nedávno prožili adventní víkend ticha na faře v Krkonoších. „Tam jsem nabral trochu živé vody a naplno zaslechl, že se mám hlavně přiklonit k Dobru a odvrátit od Zlého,“ odnáší si z pobytu Jan.
„Mezi lidmi se snažím nebýt bubák. Dokážu se zasmát a říct vtip. Jen je pro mě často těžké být empatická k něčemu, co považuji za pseudoproblémy, i když jsem se před Klárčinou smrtí dokázala kvůli podobným věcem trápit,“ uvádí Katarína.
Jan poznává starou pravdu, že lékař léčí, Bůh uzdravuje.
„Má víra říká, že Bůh zničí smrt navždy a setře slzy z každé tváře. Tam je naděje. V uších mi navíc stále zní verš lidové písně, kterou zpíval sbor při odhalování pomníku před fakultou: Co umřelo, marný naříkání…“ dodává Klárčin otec.
Všímejte si svých dětí
Jan Holec se dokázal začíst do stovek stran policejních dokumentů, hlavně do psychologického a psychiatrického posudku vraha. „Vidím tam hlavní příčinu všech jeho vražd – citovou prázdnotu a chlad v jeho rodině. Sám se ale rozhodl pro cestu zla, kterou řadu měsíců aktivně rozvíjel a posiloval. Nebyl tedy žádnou pasivní obětí,“ míní.
Fond a memoriály Kláry Holcové
Rodina Holcových a Česká archivní společnost založily Fond Kláry Holcové, který je určen na podporu a profesní růst mladých archivářů. Studenti oborů archivnictví a pomocné vědy historické a mladí archiváři do 30 let mohou dvakrát ročně (symbolicky do 21. prosince a do 30. května) přihlašovat své projekty a získat na ně finanční podporu.
Oddíl Atletika Stará Boleslav, kde Klára Holcová trénovala, se rozhodl každoročně pořádat Memoriál Kláry Holcové ve vrhu koulí. Hlavní cenu sponzoruje Klářina rodina. Během prvního ročníku v květnu 2024 byla na stadionu slavnostně odhalena vzpomínková plaketa.
Český svaz vzpírání s podporou rodiny zase pořádá Memoriál Kláry Holcové ve vzpírání. V listopadu 2025 se konal už druhý ročník a účastní se ho sportovci od mládežnických kategorií po masters z celé České republiky.
Kdyby prý měl kouzelný reproduktor, který by slyšeli všichni lidé, zvolal by do něj:
„Všímejte si svých dětí, mluvte s nimi, projevujte jim svou lásku, ne penězi a drahými dárky, ale pozorným nasloucháním, dotykem, trávením společného času. Stanovte jim mantinely a učte je hrát férově a podle pravidel,“ apeloval by na rodiče.
I Katarína si myslí, že se vrah celé roky na zlo připravoval a nikdo si toho nevšiml, nikdo to neodhalil, nikdo tomu nezabránil.
„Vrah je mrtvý. Jména vrahů mají být zapomenuta. Musíme být ale ostražití, aby někdo jiný neudělal něco podobného. Aby pro někoho vrah nebyl hrdinou hodným následování,“ upozorňuje.
Holcovi mají kritický postoj k médiím, i když měli prý i dobré zkušenosti. Hovoří o zraňujícím publikování neověřených, jednostranných informací. O tom, že novináři často mají svou utkvělou představu a z reality si vyberou jen to, co se jim hodí do krámu.
„Kdybych měla médiím něco vzkázat, tak to, že skupina pozůstalých je velmi různá, nestejnorodá a jsem citlivá na to, když se názor jednoho prezentuje jako názor všech. Takže i názory uvedené v tomto článku má jakási Katarína Holcová, ne všichni pozůstalí rodiče,“ připomíná maminka Kláry.
Jan souhlasí. „Není dobré, že vnímání veřejnosti se posouvá od viny vraha a jeho rodiny k druhořadým věcem a politizuje se. Vrah byl bohužel dokonale připravený, dostal zbrojní průkaz a mohl si nakoupit drahé zbraně, které nepatří do ruky běžného civilisty. To je pak těžké zabránit katastrofě,“ hodnotí.
Policie podle něj při řízení zásahu udělala chyby. Jako je ve stresu dělá každý z nás.
„To bych pochopil. Ale nevím, proč pak vedení policie nepřišlo s jednoduchou omluvou, která by všechny osvobodila: Dělali jsme, co jsme mohli, a je nám hrozně líto, že se nám nepodařilo udělat víc. Naopak všech lidí, co zasahovali přímo na místě, si moc vážím,“ zdůrazňuje Jan.
Dárečky ve skříni
Za několik málo dní nastane Štědrý den. U Holců jsou Vánoce oslavou narození Ježíše Krista. To zůstává. Radostná rodinná oslava už to ale není.
„Rodina je jako hodinový stroj. Když jedno kolečko vypadne, celý stroj se zastaví,“ připodobňuje Jan.
„Stále mám dárečky od Klárky ve skříni. Jakmile ji otevřu, pláču. I když někdy jako bych viděla Klárku pohoršeně krčit čelo a říkat: ‚Mami, posílám ti tolik pěkných věcí, a ty je stále nevnímáš.‘ Dobré děti chtějí, aby rodiče žili spokojený život. ‚A tak promiň, Klárko, musíš mít se mnou trpělivost,‘ “ vzkazuje své dceři chvíli před Štědrým dnem Katarína Holcová.
