Článek
Ministr kultury Oto Klempíř zkritizoval na svých sociálních sítích Státní fond audiovize za to, že podpořil film s queer tematikou. Podle Klempíře jde o financování aktivismu a hodlá změnit zákon tak, aby měl sám přímý vliv na rozdělování dotací.
Bývalá ředitelka Fondu Helena Bezděk Fraňková to pro Seznam Zprávy okomentovala tak, že ministr nemůže přidělování dotací ovlivňovat. Rozhodování probíhá podle zákona a na základě odborného posuzování projektů. Dodala, že není technicky ani právně možné, aby o dotacích rozhodoval jeden člověk, protože každý projekt musí být řádně vyhodnocen a zdůvodněn.
Fond k tomu na svých sítích shrnuje fakta – a sice, že peníze na podporu neproudí pouze ze státního rozpočtu. Podpora je totiž financována audiovizuálními poplatky odváděnými do Fondu z kin, komerčních televizí, satelitních a kabelových televizí a streamovacích platforem. Potom právě dotací ze státního rozpočtu, a to ve výši uvedených poplatků.
Navíc je důležité připomenout, že Klempíř označuje film s queer tematikou za aktivismus, jako by queer tematika sama o sobě nebyla legitimní součástí umění. A pod čarou: aktivistické filmy do kinematografie patří. Samotné slovo „aktivismus“ bychom si neměli nechat vzít a přihlížet, jak se z čehosi popisného vytváří takřka nadávka.
Celá věc je stejně tak bizarní jako alarmující. Shrňme si alespoň tři poučení, která z ní plynou.
Zaprvé: Vliv trumpismu přinesl nový styl politiky také do Česka. Prim v něm hrají silná slova, rychlost, schopnost ve vteřině zaujmout a především šokovat. Slova přestávají zavazovat k něčemu konkrétnímu; namísto toho se stávají především nástrojem k tomu, jak vyvolat emoci – klidně negativní, poděšenou, vystrašenou. Nejdůležitější je reakce sama o sobě a s ní související pozornost.
Ostatně Oto Klempíř neříká, jak přesně chce postupovat, podobně jako třeba u financování veřejnoprávních médií. Mluví jen o nutnosti něco změnit. Podstatné je tak zjevně spíš to, že dosavadní fungování má být rozryto na prach.
Zadruhé: Politická komunikace je plná zdánlivé konfliktnosti, přitom skutečný konflikt se z ní vytrácí. To souvisí výrazně s tím, že se její velká část přesunula na sociální sítě. Nejde samozřejmě o nový jev; sílu sociálních sítí z českých politiků nejlépe podchytil už před lety Andrej Babiš. Zásadní je spíš to, že takový styl komunikace nezavazuje k tomu vysvětlovat složitosti systému či jakékoli logické návaznosti. Oto Klempíř prostě postne, že zákon změní a další nejšťastnější den v životě ministra kultury je úspěšně u konce.
Výstupy politiků (ale ne nutně výstupy politické) se tak na sítích valí v nepřetržitém proudu. Jednotlivé silácké výroky rychle nahrazují další. Sama politika se tím posouvá od skutečného střetu k jeho napodobování. Jde o jakousi inscenaci, které přihlížíme v reálném čase. Dobrým příkladem je právě situace, kdy Oto Klempíř napíše, že mu „od rána chodí desítky zpráv“, které se ptají, jak je možné, že byl podpořen film s queer tematikou.
Je to tvrzení, které nelze ověřit ani vyvrátit, ale zároveň vytváří dojem spontánního rozhořčení zástupů lidí. Následné reakce na sítích či v médiích (včetně tohoto komentáře) pak nejsou odpovědí na problém, který existuje, ale dost možná na jeho nápodobu. Výsledkem je zvláštní stav, kdy se politika přestává dělat a začíná se simulovat.
Za třetí: Rozložit fungující instituce může být překvapivě snadné. Toto uvědomění je pravděpodobně nejtrpčí. Státní fond audiovize je stejně jako řada dalších institucí, budován roky a opírá se o sadu pravidel a postupů. Zároveň se v čase vyvíjí, snaží se reagovat na změny v audiovizi jako takové. Jistě se shodneme, že žádná instituce nefunguje perfektně. Změny k lepšímu trvají – musí o nich být debatováno, musí být promýšleny v širších souvislostech a opřeny o zkušenost těch, kdo v systému skutečně pracují. To všechno stojí čas a vyžaduje to expertízu.
Oproti tomu napsat, že „takhle už to dál nejde“ je krok, který stojí nula myšlení, jednotky sekund. A nemusí, ale může mít reálné dopady na celý ekosystém. Nevíme, uvidíme, nechme se překvapit. S novým ministrem kultury je život jako bonboniéra, která se vezla z Maďarka přes Slovensko tak dlouho, dokud nezplesnivěla.
Možná je na čase trvat na tom, aby se politika vrátila k tomu, čím má být: střetem argumentů, ne jejich imitací. Ostatně právě za to si politiky platíme. Z našich peněz.
