Žena, která kreslila blízkost. Začala série výstav ke 100 letům Šimotové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ze všeho nejdřív lze ale její tvorbu nově vidět v lounské Galerii Benedikta Rejta. Zdejší strohé prostory, které v minulosti sloužily jako pivovar, jsou minimalistickým, ale charismatickým pracím Šimotové skvělým partnerem.

Výstavu, jež potrvá do 31. května, kurátor Pavel Brunclík nazval Rozhraní. Ukazuje na ní hlavně práce na papíře: velkoformátové kresebné perforace, to znamená proděravění, a frotáže neboli otisk reliéfu. S těmito technikami výtvarnice, jež žila v letech 1926 až 2014, začala pracovat už na přelomu 60. a 70. let.

Jednotícím motivem vystavených děl – někdy černobílých, jindy jemně poprášených barevným pigmentem – je schopnost Adrieny Šimotové zjednodušit motiv na několik přesných čar nebo odstínů. Jako kdyby se až s obsedantní nutností potřebovala dostat ke kořeni konkrétní situace nebo prožitku.

Patrné je to například na cyklu Dotek barvou - Intimní stav beztíže z kraje 90. let, v němž pomocí barevného pigmentu zachytila několik hraničních situací lidského těla, i na načrtnuté a perforované siluetě ležící postavy. Jako malá se rozhodovala, zda půjde studovat výtvarné umění, anebo hudbu. Jak by asi její práce na papíře zněly jako klavírní skladby?

Může se zdát, že Šimotová tímto způsobem zkoumala zejména vlastní nitro. Sama však důvody spatřovala v opačném spektru. „Myslím si, že úplně v základě toho, co dělám, je z těch nejdůležitějších motiv duchovní blízkosti. Souvisí s ní vlastně celá má potřeba udržet se v určitém emočním poli, s nímž je blízkost spojená. To, co dělám, je taková oslava blízkosti,“ řekla v roce 2011 kurátorovi do katalogu k tehdejší výstavě v pražském Rudolfinu.

Šimotová po druhé světové válce studovala obklopená silnou generací na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru monumentální malby u Josefa Kaplického. Už zde navázala silná přátelství, kromě budoucího manžela Jiřího Johna do její „party“ patřili Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Vladimír a Věra Janouškovi, Alena Kučerová nebo Václav Boštík, tedy jádro umělecké skupiny UB12.

Zejména na Boštíka a Kučerovou si při procházce lounskou výstavou nelze nevzpomenout. S Boštíkem pojí Šimotovou meditativní podstata jejich prací, jakýsi rozhovor mezi zemí a nebem, respektive mezi zemí a nitrem. Nedávno zesnulá Kučerová zase celý život pracovala s perforovaným plechem. V jejích grafikách je ale zřejmý větší důraz na věcnost.

Konkrétní odkazy nicméně nebyly cizí ani Šimotové. Jako připomínku blízkosti vytvořila například cyklus kreseb spojených s předměty, které ji obklopovaly v pokojích, kde od dětství žila s rodiči a intelektuálně založenou babičkou. Ta pocházela ze Švýcarska a doma se tak chodilo i okolo nábytku dovezeného z Alsaska.

S babičkou souvisí také plakát k výstavě, postavený na snímku videoprojekce uvnitř galerie. Po zdech tu běhají písmenka z korespondenčního lístku, který psala roku 1894 manželovi, českému chemikovi Břetislavu Šetlíkovi. Krátce poté se přestěhovali za příbuznými do Prahy, kde se jim narodila Adrienina matka Mileva.

Na lounské výstavě visí také kresba z cyklu Mapování prostoru – Tělo kláštera (Hostinné) XIII., která odkazuje k cestě Adrieny Šimotové zcela mimo oficiální kulturní proudy. Od 80. let se vracela do areálu bývalého kláštera františkánů v Hostinném v Podkrkonoší, kde na obří archy obtiskovala paměť místa: ostění dveří, části klenby, podlahy nebo zpovědnice. O zdejším pobytu píše také v knize textů, básní a postřehů Hlava k listování.

Ve vzpomínce z 20. srpna 1984 vysvětluje, v čem je pro ni toto místo magické a jakým způsobem jí pomáhá zvládnout žití, které ztěžklo i po předčasném odchodu jejího muže v roce 1972.

„Ticho, prostor ke kontemplaci, svěží podkrkonošská zeleň za okny, půda červenice, modravá Černá hora na obzoru. Vlaštovky proletují křížovou chodbou těsně kolem mé hlavy a mizí rozbitými okny. Zběsile pracuji. Ono teď zhoustlo do těchto chvil, kdy můj svět je ztracen, abych ho znovu nabyla. Proniká ho soucit a trochu krutosti,“ uvedla s tím, že bez této krutosti by nemohla šlápnout dál.

„Myšlenky bývalých františkánů mi létají nad hlavou. Kdysi jsem dělala v opuštěné hospodě, dnes dělám v opuštěných celách. Obé je životní pravda. Na náměstí opile hulákají cikáni. Město si nepatří. Když se v noci vracím do temného objektu kostela, kříží mi cestu bílé sádrové antické odlitky. Člověk vydrží víc, než předpokládal. Teď (ale opět pouze teď) žiji naplno a unesu život jen tehdy, kdy ho dokáži vtisknout do mrtvého materiálu,“ napsala Adriena Šimotová.