Bránil elektrárnu, pak jej Rusové drželi rok v izolaci. A rozšířili pomluvu

Záporožská jaderná elektrárna je největší v Evropě, ale elektřinu nevyrábí. Obsadili ji ruští okupanti a teď je předmětem jednání o ukončení války mezi Ukrajinou a Ruskem za prostřednictví Spojených států.

Američané navrhují, aby se po obnovení provozu rozdělila v tom smyslu, že část energie půjde na Ukrajinu pod kontrolou Kyjeva a část na ukrajinská území okupovaná Ruskem. Kreml ale považuje elektrárnu, její okolí a město Enerhodar za součást Ruska.

Bývalý starosta Enerhodaru Ivan Samojďjuk v rozhovoru pro Seznam Zprávy potvrzuje, že největší evropská atomová elektrárna se šesti reaktory se nachází v takzvaném klidovém režimu. „Chladící věže fungují, ale elektrárna nevyrábí a nikam nedodává žádnou energii,“ říká.

V Enerhodaru žilo před válkou zhruba padesát tisíc obyvatel. Vyrostl až v sedmdesátých letech minulého století jako zázemí právě pro Záporožskou jadernou elektrárnu. Zhruba pětina lidí pracovala přímo či nepřímo pro elektrárnu.

Rusové se do města dostali za dramatických okolností. „28. února 2022 v pátý den války přijely kolony tanků k Enerhodaru. Další čtyři dny čekaly před vjezdy do města, protože lidé je zablokovali a stáli tam jako štíty. Ale 2. března Rusové začali střílet do těchto lidí a dostali se do Záporožské jaderné elektrárny. Nikdo nečekal, že budou pálit rovnou na jaderné bloky. Ředitel elektrárny a velitel praporu, který měl na starosti ostrahu elektrárny, vyvěsili bílý prapor, aby zabránili katastrofě,“ vypráví Samojďjuk.

19. března 2022 Samojďjuka zajali ruští vojáci. Zastavili jeho auto, dali mu pytel na hlavu a ruce svázali páskou. Drželi jej celkem 333 dní. Na svobodu se dostal v únoru následujícího roku.

„Prvních 138 dní jsem strávil na samotce ve sklepě bývalého policejního velitelství v okupovaném Melitopolu. Chtěli mě a ostatní, co tam byli, pokořit a zlomit. Pak mě převezli do místa, kterému se přezdívá jámy, v okupovaném městě Dniprorudne. Původně to byly podzemní garáže. Tam mě vůbec nepouštěli na vzduch a denní světlo, byla tam hrozná zima,“ říká bývalý místostarosta.

Okupanti se také snažili zničit jeho pověst. „Vytvořili a šířili falešné video, na kterém jsem údajně ve Španělsku a užívám si tam. Tímto způsobem se snaží oslabit morálku všech, kteří kladou odpor,“ uvádí Samojďjuk.

Během věznění dostal infarkt, převezli ho na vyšetření do nemocnice v Melitopolu. Jeho rodina nevěděla, kde je, zda vůbec žije. Podobně na tom byl on sám.

„V Melitopolu jsem neměl vůbec žádné informace, co se děje venku. Že Ukrajina nepadla a naopak dobyla část území zpět při protiofenzivě. V Dniprorudném jsem se setkal s Ukrajinci, které zatkli později, takže jsem se něco dozvěděl,“ vzpomíná.

V „jámách“ ho kromě zimy trápil také hlad. „V Melitopolu mi dávali jídlo, které dostávali také jejich vojáci. Tam jsem hlad neměl. Když mě převezli, bylo to špatné. Dostával jsem denně jen kousek chleba a něco, co vypadalo jako z nějaké konzervy, ale nedalo se to moc určit,“ říká.

Protože nebyl voják, nevztahovaly se na něj výměny vojenských zajatců. Ven se nakonec dostal výměnou za několik proruských členů a pracovníků pravoslavné církve, která spadá pod moskevský patriarchát (tuto církev Kyjev obviňuje z kolaborace s Ruskem a z omlouvání invaze – více v této reportáži).

Zprávy o vývoji situace v Enerhodaru nejsou dobré. Lidé, kteří tam zůstali, musejí přijmout ruské doklady a okupační úřady je považují za občany Ruska.

„Tři čtvrtiny původních obyvatel odjely. Panuje tam teror, někteří lidé dostali tresty osmnácti nebo dvaceti let vězení,“ uvádí bývalý místostarosta na základě informací, které má.

Okupanti podle něj tvrdí, že nejsou okupanti. „Oni pořád opakovali, že nás přišli osvobodit. To je taková jejich mantra. Když ruští vojáci viděli, že v Enerhodaru proti nim lidé protestují a brání jim v postupu, tak to vůbec nechápali. Vždyť nás přišli osvobodit, tak co se nám nelíbí,“ shrnuje své zkušenosti s Rusy, kteří přišli na začátku roku 2022.

Nejstarším obyvatelem Enerhodaru zatčeným okupanty byl čtyřiasedmdesátiletý Alexandr Markov. Ruský soud jej poslal na čtrnáct let do vězení za údajný pokus o převrat. Zemřel během převozu do trestanecké kolonie v Usť-Labinsku na jihozápadě Ruska.