Článek
Legendární horolezec Reinhold Messner absolvoval v Česku trojici přednášek v rámci turné The Final Expedition (v překladu Poslední expedice), kde veřejnosti představoval hodnoty tradičního horolezectví. Právě ty jsou v současném moderním světě stále více v ohrožení.
„Horolezectví vzniklo v Alpách. Proto my Evropané neseme odpovědnost za to, aby se tato aktivita, která se stala celosvětovým fenoménem, rozvíjela i do budoucna. Horolezectví se za posledních 30 let radikálně změnilo. Je to vývoj a je to v pořádku. Neměli bychom ale zapomínat, jak horolezectví, respektive alpinismus, přibližně před 200 lety vznikalo, jak se vyvíjela jeho historie a jak se během dvou století formovaly hodnoty, které definují tradiční horolezectví,“ uvedl při setkání s novináři v den jeho posledního veřejného vystoupení v Česku.
Riziko smrti je nutností
Jedenaosmdesátiletý Messner se proslavil horolezeckými výstupy v sedmdesátých a osmdesátých letech, během kterých boural představy o tom, co lze v této disciplíně dokázat.
Jako první pokořil Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje, stejně tak zdolal i všechny zbylé osmitisícovky - také jako první. Prvenství drží i v absolvování sólového výstupu na nejvyšší horu světa.
A právě umění přežít v horách díky schopnostem, odvaze, intuici a zkušenosti spíše než za pomoci moderního technického vybavení považuje Messner za tradiční styl. Zdůrazňuje také, že horolezectví není sportem, ve kterém se poměřuje a soutěží, ale dobrodružstvím.
„Alpinisté chodí tam, kde není žádná infrastruktura, kam nikdo jiný nechodí. Ocitají se v situacích, které mohou být smrtelně nebezpečné. Bez rizika smrti není alpinista alpinistou. V téhle rovině se mnou souhlasí jen málokdo, ale to, že je příroda milionkrát silnější než my, je zřejmé,“ říká horolezecká legenda.
Reinhold Messner navštívil kromě Prahy i Zlín, kde převzal cenu festivalu Neznámá země.
Tato rovina se ale zejména z prostředí nejvyšších hor světa stále více vytrácí. Nejlépe to ilustruje samotný Mount Everest, ze kterého se stala turistická atrakce.
„Devadesát procent dnešních vysokohorských lezců chodí po pistách. Připravených stopách. Než se lezci vydají na vrchol Everestu, takovou půl metru širokou cestu připraví šerpové od základního tábora až nahoru. A na Everest pak vlastně můžete ‚vyjít‘. Pořád je to náročné, to ano. Je to ale turismus, podobně jako v Alpách,“ říká Messner a kriticky dodává: „Jak ale chcete získat skutečně lidskou zkušenost, když lezete na horu po připravené cestě?!“
Příští generace bude mít podle něj stále méně prostoru zažít opravdu nebezpečné dobrodružství v horách. „Nebude mít tolik možností, jako jsem měl já, protože dnes je většina hor obsazená. Pomalu si někde můžete podat ruku s těmi, kteří jdou dolů,“ říká Messner.
Strach je kompas
Možnosti, jak tradiční horolezectví provozovat, tu podle Messnera ale stále jsou a poukazuje na tisíce hor, na které ještě nikdo nikdy nevylezl. Horolezci mohou také objevovat nové trasy. Sám takto v mládí začínal, když ještě jako skalní lezec mnohem raději než vrcholy pokořoval obtížné cesty. Po těžkém omrzlinovém zranění na hoře Nanga Parbat a ztrátě sedmi prstů na noze se ale postupně přesunul k vysokohorskému lezení.
Ani u něj ale nezůstal a od 90. let se věnoval také extrémním přechodům. Pěšky přešel pouště Gobi a Taklamakan i ledovou pustinu Antarktidy.
„Poté, co jsem vylezl všechny osmitisícovky, tak ne, že bych byl unavený, ale měl jsem zkrátka pocit, že to začíná být nudné. Už jsem věděl, jak to zvládat,“ vysvětloval Messner s tím, co ho vedlo změnit „rovinu“ z vertikálních výprav na ty horizontální.
Přechod ledového kontinentu na jižním pólu byl pro něj prý nejsilnějším zážitkem, při kterém se cítil opravdu vystaven napospas. „Uprostřed není v okruhu jednoho tisíce kilometrů vůbec nikdo,“ říká.
Dokazuje tím ale i své další přesvědčení, že klíčovým aspektem v jeho filozofii je strach. Ten je podle něj jako kompas, podle kterého se při expedicích řídit. V jeho případě občas neblahý pocit stál za tím, kdy se raději otočil a zavzpomínal na jeden ze svých pokusů o výstup hory Čo Oju.
„Ve dvou jsme se v zimě pokoušeli o výstup jihovýchodní stěnou. Když jsme byli asi 200 metrů pod vrcholem, byla před námi obrovská sněhová konkáva. Zřetelně jsme cítili, že ten sníh jen čeká na sebemenší dotek, aby se sesul dolů. Nic jsme neřekli, jen jsme se na sebe podívali a otočili se zpátky. A když jsme o pár dní později byli v základním táboře, ten sníh tam pořád byl,“ říká s tím, že mu tehdy přišlo na mysl, zda neriskovali málo.
Chybovat je ale podle Messnera neméně důležité. „Abych vylezl všech 14 osmitisícových vrcholů, musel jsem absolvovat 31 expedic. Třináctkrát jsem selhal. Jsem vděčný, že jsem to zkoušel tolikrát, protože jsem se učil z neúspěchů a nikoliv z úspěchů. Někdy přijde úspěch snadno, ani nevíte proč. A příště uděláte chybu, protože jste se nepoučili z neúspěchů, a může vás to stát život,“ řekl.
