Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Nakonec jde vždycky o prachy, říká český premiér Andrej Babiš. Všechno lze přepočítat na cenu a výkon. Zdá se, že toto motto pozdní moderní doby platí i pro akademickou půdu, která byla obvykle místem, kde se tato neoliberální mantra rozporovala. Protesty studentů proti letní restrukturalizaci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy měly tuto dávnou kritickou tradici připomenout.
Povedlo se to i nepovedlo, každopádně se otevřelo důležité pole, na němž se už možná musí mluvit a počítat trochu jinak, jakkoliv premiérova teze, že v první řadě jde o peníze, zůstává nadále, jak jinak, univerzálně platná.
Studenti získali svou satisfakci od děkanky Lehečkové, která se omluvila za špatnou komunikaci s těmi, kterých se restrukturalizace týká a kteří dodnes nevědí, jak a co budou vlastně studovat, když se obory, na něž byli přijati, tak podstatně mění. Nicméně nutnost reorganizace zůstává prý neotřesitelná a byla také částečně schválena akademickým senátem, jakkoliv jedno ze sloučení – mezi andragogikou a pedagogikou – neprošlo a na translatologii a estetiku ještě dojde v říjnu.
Přes veškerou snahu ukázat, že změna struktury kateder či základních složek, jak se tomu v žargonu univerzity říká, je motivována především věcně, tedy akademickou kvalitou a výkonem, je z celé debaty patrné, že je to účelově vynalezené hledisko, které pouze následuje ekonomickou logiku.
Chybí-li FF UK peníze – ty, které nedostala od státu a které chybí i kvůli nespravedlivému přerozdělování v rámci univerzity, jež dlouhodobě finančně podceňuje humanitní obory –, pak nebylo zbytí než rychle říznout do živého. A to paradoxně i proto, že došlo ke zvýšení mezd na fakultě, jen na ně jaksi nedošly peníze.
Finanční restrukturalizace se ale musela tvářit jako změna věcná: tedy systémová. Jde o smysl univerzity a vzdělávání, které tu probíhá, včetně výzkumu, jenž se tu taktéž provozuje a stává se dokonce hlavním kritériem pedagogova výkonu. Systém „publish or perish“, publikuj, nebo zmiz, je globálním principem dnešní univerzity, přičemž je často důležitější kvantita než kvalita, která se hodnotí hůř.
Usilování o grant a jeho realizace na škole se stávají centrem snažení akademika, primárně nikoli kvůli vědě, ale – opět – kvůli penězům a měřitelným tokenům výkonu. Tak jako se z hlediska výkonu hodnotí počet absolventů, kteří mají být jednou z položek posuzování oborové efektivity, takže se postupně snižují kritéria „průchodnosti“ studiem.
Je potom logické, že v takto nastavené „věcnosti“ restrukturalizace přijdou na ekonomický paškál jako první obory s malou produkcí absolventů a malým počtem mimořádných, mimofakultních grantů, aniž by se uvažovalo, k čemu takové obory vlastně máme a co jejich zmizením či rozdrobením nebo rozpuštěním ztratíme.
Mizí-li malé jazyky, jako třeba rumunština, budou chybět v soudní či jiné praxi? Zmizí-li specialisté na tlumočení, dokáže je v běžném životě nahradit AI, když je tlumočení interaktivní, mezilidská aktivita? Je rozumění divadlu analogické průniku do hudebního a filmového umění, které nám nabízejí každé jiné vrstvy seberozumění?
Není nakonec poněkud nerozumné vytlačovat samostatnost estetického pohledu a vědění ve světě, kde i v politice a praktickém jednání hrají stále častěji největší roli právě estetická měřítka, nemluvě o potřebě přijmout citově, tedy i tělesně, nový svět digitechnologií? To jsou otázky relevantní pro restrukturalizaci.
Jenže celou operaci řídí peníze, tedy kalkulovatelná výkonnostní hlediska, a to ve filozofickém prostředí, které jasně a zřetelně vidí omezení kalkulovatelnosti pro život jednotlivých lidí i celých společností. Filozofická fakulta, firma jako každá jiná. A tak se nakonec logicky nejmocněji probírají paralelní úvazky na jiných školách a ústavech, sloužící k vylepšení výplaty, nikoli primárně k vylepšení pozice vlastního oboru a katedry (každý se musí živit).
Nebo zvláštní, až podezřelý způsob přerozdělování „lepšího“ státního grantu KREAS, který umožňuje nadstandardní ocenění vědecké práce, ale dosáhnou na něj jen vybraní jedinci, takže se mluví o „dvojrychlostní fakultě“, kde vyvolení berou více než prostí akademici.
Taková restrukturalizace se tak ne náhodou nejvíce podobá urychlené činnosti vládních stran ve chvíli zveřejnění obrovského deficitu státního rozpočtu, kdy se narychlo hledá, kde co škrtnout, aby to číslo nevypadalo tak špatně. FF UK pro změnu tvrdí, že finančně motivovaná změna základních složek posílí „odolnost a udržitelnost“ školy. Ekonomicky a existenčně možná, věcně a odborně ve vztahu k výuce a potřebě studentů a společnosti to je velká, protože nemyšlená, neznámá.
Svět se nám mění před očima. Možná rychleji a dynamičtěji než v minulosti. Je proto zjevné, že se musí měnit i nastavení škol, které tento měnící se svět mají reflektovat, a tím i do budoucna spoluutvářet. A to je proces, v němž nemusí být firemní ekonomická logika vždy na prvním místě. Jistě – i díky FF UK už víme, že premiér měl pravdu. Prachy jsou až na prvním místě, jenže vědění a funkčnější sebevědomé společenství si za ně nekoupíš…
