Knihy přežijí i Putina. Rusové uspořádali v Praze exilový festival

„Tak ti gratuluji k titulu zahraničního agenta. Že jim to ale trvalo, já už jsem agent tři roky,“ říkal jeden host druhému uplynulý víkend na festivalu ruskojazyčné exilové literatury Pražskaja knižnaja bašňa, který se potřetí konal v pražském Karlíně. Tři dny se zde debatovalo, prodávaly se knihy, ale také se jenom potkávali lidé, kteří přijeli často z jiných zemí celé Evropy.

Pražská knižní věž startovala před dvěma roky jako experiment. Letos ukázala, že se stala pevnou součástí kulturního života ruského exilu či jen Rusů, kteří žijí v Evropě a nesouhlasí s režimem prezidenta Vladimira Putina. Kromě spisovatelů, jako Maxima Osipova, Jegany Džabbarové nebo básníků Viktora Jesipova a Dmitrije Vedenjapina, přijeli nakladatelé i osobnosti, včetně politologa Alexandra Morozova, religionisty Andreje Kurajeva či Žanny Němcovové, dcery zavražděného opozičního politika Borise Němcova.

„Když jsme v roce 2024 začínali, měli jsme šestnáct nakladatelství. Letos už jich je 36. Už se nevejdeme do prostor Spojky Karlín, tak jsme museli požádat některá vydavatelství, aby sdílela stánek s dalšími. Jinak bychom je museli odmítat,“ říká hlavní organizátorka Alexandra Vachruševová.

Před dvěma lety to bylo první podobné setkání od začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu, kvůli které z Ruska po únoru 2022 odjely stovky spisovatelů, kritiků, nakladatelských pracovníků a samozřejmě i statisíce čtenářů.

„Před týdnem se mi zdálo, že jsem v Petrohradu a jdu domů z univerzity,“ vyprávěla tehdy jedna účastnice. „Po cestě jsem zašla do svého oblíbeného knihkupectví. Pak jsem se probudila a pochopila jsem, že jsem ve Varšavě a že se do toho petrohradského knihkupectví nejspíš nikdy nepodívám. Pak na mě vyskočila informace, že se bude konat tento festival. Tak jsem si okamžitě koupila letenku a teď jsem tady,“ dojala přítomné. Tehdy nebylo jasné, jestli se pokus o vzkříšení ruského literárního života ve vyhnanství podaří. Dnes je zjevné, že to vyšlo.

„Ruský tamizdat překvapivě prosperuje,“ konstatuje známý český slavista Tomáš Glanc. Tamizdat je slovo z dob Sovětského svazu pro knihy vydávané v zahraničí a dovážené nelegálně zpět do Sovětského svazu. „Překvapivost spočívá v tom, že je to z ekonomického hlediska nesnadný typ podnikání vzhledem k logistice, zacházení s papírovými knihami v kontextu sankcí mezi Evropou a Ruskem. Ukazuje se, že existuje dostatečný počet lidí, kteří čtou rusky, žijí mimo Rusko a chtějí číst. Myslím, že zájem o literaturu jak v napadené Ukrajině, tak v zemi agresora, alespoň v těch vrstvách obyvatelstva, které jsou kriticky naladěné, spíš vzrůstá,“ domnívá se Glanc. Ten měl na veletrhu přednášku o československém tamizdatu po roce 1968. A podle zasvěcených dotazů z publika bylo vidět, že se ruští exulanti snaží pochopit, co by si ze zkušeností československé emigrace mohli odnést.

Byť situace je přirozeně jiná, žijeme v epoše internetu a přinejmenším elektronické knihy neuznávají fyzické hranice. „Dovedeme dostat do Ruska i fyzické knihy, hlavně přes Kazachstán nebo další sousední země. Takže pokud někdo chce držet v ruce opravdovou knihu, ta možnost tu je. Balíčky z e-shopů zatím nikdo nekontroluje, nicméně pokud by se tak stalo, mohly by pro příjemce nastat problémy. Zatím se tak ale nikdy nestalo, nebo o tom alespoň nevíme,“ říká jeden z exilových nakladatelů, který z důvodů bezpečnosti nechtěl být jmenován.

Není to planá obava. „Náš projekt označili rovnou za nežádoucí organizaci a přeskočili stupeň zahraničního agenta. Mě samotného prohlásili za agenta přesně před týdnem. Což svědčí o tom, že někomu v Kremlu šlapeme na kuří oko,“ vypráví Felix Sandalov z organizace Straightforward Foundation, která se snaží, aby exilové ruskojazyčné knihy vycházely také v překladech.

V českém prostředí se jí to podařilo s knihou novinářů Ilji Barabanova a Denise Korotkova nazvanou Naším obchodem je smrt: Úplný příběh Wagnerovy soukromé armády a jejího zakladatele Jevgenije Prigožina, kterou v překladu Libora Dvořáka předloni vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská. Anglického překladu se zase brzy dočká kniha Spolupachatelé politoložky Alexandry Prokopenkové, pojednávající o tom, proč se kremelské elity nepostavily proti válce.

Status nežádoucí organizace, jaký získala Straightforward Foundation, v Rusku znamená, že spolupráce s ní je trestným činem a může znamenat až 12 let vězení. Vzhledem ke značné kreativitě ruských silových složek lze za spolupráci označit v zásadě cokoliv. Od toho, kdy bude pro danou organizaci někdo dělat korektury, až třeba po situaci, kdy jen na sociální síti napíše o jejich knize.

Felix Sandalov je sám překvapen, kolik po únoru 2022 vzniklo exilových nakladatelství a kolik ruskojazyčných děl za hranicemi vychází. „Myslel jsem, že vrchol už je za námi a počet nakladatelství se bude pomalu snižovat. Vycházel jsem ze zkušeností první vlny emigrace, kdy ve dvacátých letech minulého století jen v Berlíně byla snad stovka vydavatelství, která založili lidé prchající před bolševickým režimem. Většina z nich nevydržela ani deset let,“ připomíná Sandalov. Důvodem byl tehdy odjezd části emigrantů do jiných měst, hlavně do Paříže. A přirozeně také postupná asimilace exulantů do hostitelských společností.

K tomu zatím nedochází. Naopak novodobí emigranti, kteří odjeli v posledních letech poté, co vyřešili existenční otázky ohledně povolení k pobytu nebo zaměstnání, se začínají vracet k literatuře. „Začalo vycházet hodně knížek pro děti. Je to spojené s tím, že i do dětské literatury začala v Rusku prosakovat propaganda. Oni samozřejmě nechtějí, aby jejich děti četly takové knihy. Hlavně se to týká knih o historii, ale i dalších,“ zmiňuje Sandalov.

Na veletrhu Pražská knižní věž byly ale i překlady zahraniční literatury, které s politikou nemají nic společného. „Někteří autoři nebo jejich agenti nechtějí mít s trhem v Rusku nic společného. Stejně tak ruští autoři, žijící v Rusku, nemohou některé knihy z cenzurních důvodů vydávat doma, a proto je to tlačí do náruče exilových nakladatelství,“ říká Felix Sandalov.

Důvody pro cenzurní zásahy mohou být nejrůznější. Stačí, aby jeden z hrdinů měl „netradiční“ sexuální orientaci, a kniha může být označena za údajnou propagaci LGBT hnutí. O citlivějších tématech týkajících se historie ani nemluvě.

Pražskaja knižnaja bašňa má i své kritiky, především ze strany Ukrajinců. „Když jsem na univerzitě v Curychu říkal, že pojedu do Prahy na veletrh ruské exilové literatury, tak mi někteří říkali, proč to vlastně dělám. Vždyť to je ruská akce, podporující ruské vidění světa, byť možná opoziční vůči Kremlu,“ parafrázuje Tomáš Glanc.

Výhrada je legitimní už vzhledem k tomu, že ruské raketové útoky se letos v létě soustředily na sklady ukrajinských vydavatelů a podle konzervativních odhadů zničily osm až deset milionů knih v ukrajinštině. Což je asi třetina celého tamního ročního nákladu.

V takové situaci je schopnost empatie obyčejného Ukrajince, který každý den uléhá do postele bez jistoty, zda ho v noci nezabije ruská raketa, pochopitelně nízká.

Tento konflikt je zjevně neřešitelný, přinejmenším do konce velké války na Ukrajině a nejspíš i v následujících desetiletích. I kritici by si ale měli uvědomit, že knižní veletrh, kde ostatně nechyběly publikace v ukrajinštině či běloruštině, není projevem ruských imperiálních ambicí, spíše naopak.

Nikdo nedokáže odhadnout, jak válka na Ukrajině skončí a co bude s Ruskem po smrti Vladimira Putina, která dříve nebo později nastane. Nicméně knihy zůstanou, minimálně jako svědectví doby.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Plus.