„Rusko je teroristický stát.“ Co si myslí ruští emigranti a proč se nevrací

Když v roce 1922 emigroval do Prahy ruský spisovatel Arkadij Averčenko, nemohl si ji vynachválit. „Na světě neexistuje člověk jemnější a zdvořilejší než Čech. Je laskavý. Je starostlivý. Je pozorný. Je vyrovnaný. Vždy má výbornou náladu. Obzvlášť nás, Rusy, má v oblibě,“ napsal v době, kdy mladé Československo na popud prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka pomáhalo uprchlíkům před bolševickou revolucí.

Po sto letech je situace o dost jiná. Připomíná to také kniha rozhovorů Jak to začalo, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akropolis. Její autorka, v Česku žijící moskevská rodačka Olga Pavlova, vedla interview s desítkou ruských emigrantů. Převážně spisovatelů, historiků nebo politologů.

Mnozí si neberou servítky. „Rusko je teroristický stát,“ říká tu divadelnice Jevgenija Šermeněva, podle níž se většina tamních občanů cítí jako rukojmí. „Sovětská vesnice je peklo, hladové, studené, nezařízené peklo s věčně nalitým obyvatelstvem,“ vzpomíná další respondent, spisovatel a historik Kirill Kobrin.

Někdejší šéf marketingové agentury a rovněž literát Sergej Kuzněcov apeluje na druhé. „Odejít by měli všichni. Ne z morálních důvodů, ale prostě proto, že je lepší odejít než zůstat. A je lepší odejít mladý, když má člověk víc sil a víc možností něco dokázat. Znám spoustu lidí, kteří mohli odejít v roce 2014, ale odešli až v roce 2022,“ prohlašuje. Letopočty odkazují k začátku ruské války na východě Ukrajiny a nakonec plnohodnotné invazi na Kyjev.

Kuzněcov si ve svých úvahách pomáhá podobenstvím o pekaři na Titanicu, který může být nejlepší, ale pořád je na Titanicu. „Pokud budujete v Rusku sebelepší podnik, pořád je v Rusku,“ parafrázuje ten bonmot Kuzněcov, podle nějž přitom pekař může péct žemle na jiné lodi, jež se nepotápí. „Budou stejně chutné. Lidé je budou jíst,“ ubezpečuje.

Kniha se zaměřuje na příběhy jednotlivců, důvody jejich emigrace a například osobní prožitky toho, jak v zahraničí přestávali rozumět rodné zemi. Ve vedlejším plánu však publikace nastiňuje kořeny ruského imperialismu, život za komunismu i první roky vlády prezidenta Vladimira Putina.

Méně známé souvislosti autorka doplňuje vsuvkami. Připomíná vše od americké pomoci Rusům během hladomoru ve 20. letech minulého století přes skutečnost, že známou budovu Moskevské státní univerzity stavěli vězni z gulagu, a dále přes prohlašování disidentů za duševně choré v dobách komunismu až po takzvané Gajdarovy ekonomické reformy ze začátku 90. let, bombové útoky v Moskvě z konce tisíciletí nebo protest na Bolotném náměstí v roce 2012.

Rozhovory jsou zajímavé i výběrem respondentů. Širší veřejnost z nich bude znát maximálně politického komentátora Jefima Fištejna nebo výtvarníka Viktora Pivovarova. Mnozí, jako umělkyně Máša Schmidt, ani nežijí v Česku. „Bývalo by bylo jednodušší obejít pražské byty nebo kanceláře, ale já jsem se chtěla vyhnout paušálním tvrzením o všech Rusech v Česku, Německu nebo jiné zemi,“ vysvětluje autorka knihy Olga Pavlova. „Chtěla jsem ukázat, že ruští emigranti jsou rozesetí po celém světě. Zajímavější než geografie mi přišlo to, co dělají, a hlavně jejich osudy,“ dodává.

Interview začala shromažďovat po začátku ruské války na Ukrajině v únoru 2022. Zhruba půlku jich udělala osobně, zbytek online. „Na začátku byl můj rozhovor se slavistkou Lubou Jurgenson, profesorkou ruské literatury na pařížské Sorbonně, která spolupracuje se sdružením Memorial a procestovala většinu sovětských gulagů. Když jsem naše povídání přepisovala, litovala jsem, kolik otázek jsem nestihla položit, a tak mě napadlo se ptát dál,“ popisuje Olga Pavlova, která následně oslovila další respondenty.

Nejčastěji se jedná o lidi narozené v 50. a 60. letech minulého století. Někteří utíkali ještě ze Sovětského svazu a mají na co vzpomínat. Zároveň podle autorky uplynulo už dost času, aby svou emigraci a emoce dostatečně zpracovali. Na rozdíl třeba od lidí, kteří utekli teprve po únoru 2022, a tak jsou stále v relativně nové situaci.

„Nešlo mi ani tak o národnost jako o to, čemu se ti lidé věnují. A hlavně jsem chtěla nabourat stereotypní představu o tom, že většina Rusů v zahraničí jsou burani, spekulanti s nemovitostmi, nebo třeba udržují nějaké napojení na ambasádu. Mezi hordou takových Rusů, kteří samozřejmě také existují a já k nim nemám žádný vztah, najdeme i strašně zajímavé lidi,“ upozorňuje Olga Pavlova.

Většina interview v knize jde do větší hloubky než běžné rozpravy v médiích. Dotazované spojuje jejich životní situace a opozice vůči Kremlu. Přestože se většinou vzájemně neznají a žijí každý jinde, mají podobné myšlenky. Většina například netouží se vrátit a naději spatřují jedině v tom, kdyby jejich rodná země zanikla. „Rusko nemá budoucnost. To nejlepší, co se mu může stát, je rozpad,“ prorokuje v knize Sergej Kuzněcov, jenž však v dalších dekádách očekává spíše „zkostnatění režimu“.

Čtenáře může novinka nasměrovat k pozapomenutým polemikám, jako byl příběh Sergeje Magida, který do Československa přijel na tanku v srpnu 1968 coby jedenadvacetiletý odvedenec do sovětské armády, přestože s okupací nesouhlasil. Později se oženil s Češkou a dodnes zde žije. Když se však v novém tisíciletí pokusil přiblížit svůj pohled Čechům, narazil. V knize o tom vypráví jeho syn.

Nejzajímavější jsou ale pasáže, které se Česka netýkají. Spisovatel a historik Kirill Kobrin vyrůstal v Nižním Novgorodu. Průmyslové město dříve známé jako Gorkij bylo do roku 1991 uzavřené pro cizince kvůli vojenskému průmyslu. Kobrin však v knize spíš než utajované informace vyzrazuje tristní situaci na tamní katedře historie, kde se už za komunismu šířil nacionalismus. „Všechny ty nesmysly, které bujně kvetly koncem osmdesátých a devadesátých let a kvetou i teď, se říkaly už tehdy. Musel jsem se pak učit ruské dějiny znovu,“ stěžuje si.

Spisovatel Boris Schumatsky zase vysvětluje, kde se vzala náklonnost vůči Rusku v dnešním Německu. Podle něj má kořeny už v idealizovaných představách intelektuálů z 19. století. „Navzdory všem ruským válkám stále hledali ruskou duši, snili o romantickém Rusku, které podle Rilkeho ‚hraničí s Bohem‘ a které vytváří ‚posvátnou ruskou literaturu‘, o níž psal Thomas Mann,“ vyjmenovává odborník znaky, které v mnohém připomínají české slavjanofilství.

Téma zná z vlastní zkušenosti i autorka knihy Olga Pavlova. Narodila se v Moskvě a bydlela tam do svých 21 let, než začátkem tisíciletí odcestovala studovat bohemistiku a komparatistiku na Univerzitu Karlovu. „Od té doby už jsem žila v Česku a do Ruska jsem jezdila pouze dvakrát ročně uzavírat zkouškové období,“ vysvětluje.

Dnes má tady dávno rodinu a vazby na rodnou zemi takřka necítí. Nestýká se s místními Rusy, ani nijak zvlášť nevyhledává ruskou kulturu, jako když tu uplynulou sobotu koncertovali známí ruští rappeři Kasta. „Ty jsem naposledy slyšela před více než dvaceti lety na Rudém náměstí. I takové věci se tam děly,“ usměje se hořce na dotaz.

Také ruštinu v její hlavě dávno vytlačila čeština. „V podstatě tu nemám žádné ruské známé, můj pracovní jazyk a nástroj je 15 let čeština, ve které čtu, píšu i mluvím. Před každým rozhovorem vedeným v ruštině jsem se musela trochu rozmluvit,“ přiznává.

Ještě před pandemií do Ruska občas jezdila navštívit babičku, ta už ale nežije. „Ruské občanství mi zatím zůstává, ale do současného Ruska úplně necítím potřebu se vracet. Momentálně je pro mě smysluplnější se zabývat těmi, kdo odtamtud odjeli,“ uzavírá Olga Pavlova.