Rusové se odnaučili myslet. Vrátil se jim strach z gulagu, říká spisovatel

Jeden z nejznámějších ukrajinských prozaiků a držitel francouzské ceny Médicis za román Šedé včely, který v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Paseka, byl uplynulý víkend hostem pražského veletrhu Svět knihy. Kromě svých knih hovořil o politice. A rozptyloval stereotypy, jež slýchá na Západě.

„Třeba že Rusové a Ukrajinci mají mnoho společného. Přitom rozdíl nemůže být větší. Rusko bylo dlouho monarchií, a tak si Rusové osvojili kolektivní mentalitu. Je snadné s nimi manipulovat. Rychle se také vyděsí, v posledních letech se jim vrátil jakýsi genetický strach ze stalinismu a gulagu. Ukrajinci si naopak udržují individualistickou mentalitu,“ přirovnává Andrej Kurkov v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Právě svobodomyslnému duchu přisuzuje někdejší šéf ukrajinského PEN klubu fakt, že se země opakovaně bránila ruskému vlivu. „Ukrajinci jsou ze svých dějin zvyklí ovládat politiku vlastního státu. Proto došlo k Oranžové revoluci v roce 2004, proto následoval Majdan a proto stovky tisíc Ukrajinců v roce 2022 zamířily k frontové linii, aby chránily svou zemi před agresorem. Protože pro Ukrajince je svoboda důležitější než stabilita. Rusové to mají naopak. Za posledních 20 let se veškerých svobod zřekli ve prospěch stability a dovolili Vladimiru Putinovi, aby fyzicky zlikvidoval celou opozici,“ uvažuje Kurkov, který se na stranu Kyjeva jasně stavěl od začátku tisíciletí. V roce 2005 protestoval Kreml proti jeho účasti na pařížském veletrhu Salon du Livre. Před deseti lety už byly jeho knihy v Rusku zakázané.

Aktuální situaci v tamní kultuře přirovnává k roku 1917. „Tehdy část ruských intelektuálů utekla před bolševiky a začala budovat paralelní kulturní centra v diaspoře. Dnes se situace opakuje, v Berlíně nebo Londýně opět vznikají ruská nakladatelství. Ani to už ale Ukrajince nepřiměje, aby se znovu začali zajímat o ruskou kulturu. Už jen kvůli jazykové otázce,“ míní Kurkov.

Právě kvůli jazyku to ale sám nemá snadné. Když na pražský veletrh předloni přijel jeho krajan, básník a rocková hvězda Serhij Žadan, místní Ukrajinci na něj stáli fronty, na každém kroku si pořizovali selfie a na koncertě nahlas zpívali písně jeho kapely Žadan i sobaky.

Kurkov je na Západě srovnatelně známý. Byl nominován na Mezinárodní Bookerovu cenu, do debat ho zvou autoři jako Margaret Atwoodová a příležitostně komentuje ukrajinskou politiku pro deníky The Guardian či Financial Times. Přesto obě jeho vystoupení v Praze uplynulý víkend poslouchaly jen vyšší desítky lidí. Většina měla na uších sluchátka s českým tlumočením, zřejmě tedy nešlo o Ukrajince.

„Nepřekvapuje mě to. Dlouhodobě mám doma kontroverzní pověst, často říkám věci, které nejsou populární. A ano, jazyk hraje roli,“ připouští etnický Rus Kurkov, jenž dál píše romány svou rodnou řečí, to znamená rusky.

Spisovatel narozený nedaleko Petrohradu přitom odmalička vyrůstal v Kyjevě. „Ještě ve škole jsem měl jen jediného kamaráda, v jehož rodině se hovořilo ukrajinsky. I on ale ve třídě mluvil rusky, protože tak mluvili všichni,“ vybavuje si autor, jenž se pořádně ukrajinsky naučil až v 70. letech minulého století. „Po vysoké škole jsem pracoval jako nakladatelský redaktor a redigoval překlady knih Ernesta Hemingwaye nebo Mátého Zalky do ukrajinštiny,“ zmiňuje.

Dnes už v ukrajinštině píše eseje, literaturu faktu i dětské knihy, jen ne prózu. Kritiku za to, že se kompletně nevzdal jazyka agresora, jak dnes Ukrajinci označují ruštinu, přijímá. „Jen to dokazuje, nakolik je ukrajinská společnost svobodomyslná. V Rusku by taková debata vůbec nezačala, protože Rusové se odnaučili myslet a jen bezmyšlenkovitě přejímají vše, co se jim nařídí shora. Kdežto Ukrajinci jsou individualisti, a tak má na Ukrajině každý svobodu si říkat, co chce. To je v nejlepším pořádku,“ deklaruje Kurkov.

Důvody k rezervovanosti mohou pochopit i čeští čtenáři jeho románu Šedé včely. Odehrává se v roce 2017 na východě Ukrajiny. Hrdina, rozvedený padesátník, bývalý horník a dnes včelař Sergej Sergejič, žije mezi ukrajinskou a ruskou linií. V jeho vesnici nefunguje elektřina, plyn, zásobování v obchodech ani nemocnice. A téměř všichni dávno odjeli.

Protagonista zůstává, avšak na začátku knihy válce nerozumí. Její příčiny pro něj „zůstávají v mlhách“. V jednu chvíli si s přáteli připíjí vodkou na Rudou armádu. A ještě když nakládá své včely do žigulíku a poprvé překračuje frontovou linii, nezažívá ze strany ukrajinských vojáků výhradně pozitivní přijetí a od Rusů všechno zlé. Jen pozvolna se vzdaluje svým ruským kořenům. Přiklonit se na správnou stranu jej definitivně přiměje až návštěva okupovaného Krymu.

Kurkova k sepsání románu inspirovaly cesty po východě Ukrajiny, kde zpovídal místní. „Nedokázal jsem pochopit, proč neodjeli. Vysvětlovali mi, že by se samozřejmě mohli sebrat a dát na útěk, ale že nechtějí uváznout v nějaké cizí zemi, jako je Polsko, bez pomoci, blízkých, odříznuti jazykovou bariérou a zbaveni veškerých společenských vazeb. To prý raději zůstanou doma a budou riskovat, že je zabije raketa. Všichni říkali, že se méně bojí té rakety než zemřít jako uprchlíci daleko od domova,“ parafrázuje Kurkov.

Dnes už by Šedé včely napsat nemohl. Nejen proto, že po zahájení celostátní ruské invaze v roce 2022 cítí také na Ukrajině poptávku po černobílejších příbězích. „Především už dávno neexistuje tahle země nikoho mezi ruskou a ukrajinskou linií. Ta vzniká, když je konflikt zmrazený. Dnes se ale frontová linie posouvá každým dnem, Rusko dál útočí a chladnokrevně zabíjí civilisty. Jedná se tedy o román, který mohl vzniknout jen v letech 2015 až 2022. Líčí uspořádání, jaké už se nezopakuje,“ myslí si Kurkov.

Spisovatel dodnes bydlí v Kyjevě, část týdne vždy odjíždí na chatu za město. Každý měsíc také cestuje do zahraničí. „Trávím tak deset dnů z měsíce na cestách. Každá zabere dva dny tam a dva dny zpátky,“ vysvětluje v době, kdy na Ruskem ostřelovanou Ukrajinu nelze létat. Také do Prahy tedy Andrej Kurkov přijel nejprve vlakem z Kyjeva do ukrajinského města Čop, odtamtud pokračoval do Košic, kde přespal, a následně to kvůli výluce musel vzít ještě autobusem přes Poprad. Z české metropole pokračuje přednášet do Amsterdamu, odtamtud pak do Berlína besedovat s politiky.

Tak nabitý diář začal mít až po šedesátce. Kamkoliv zavítá, kromě svých knih mluví o Ukrajině a vysvětluje, co země bránící se ruskému agresorovi potřebuje. „Po začátku plnohodnotné invaze všichni ukrajinští spisovatelé pochopili, že vydání vaší knihy v zahraničí představuje také příležitost a že je nutné vysvětlovat na Západě, co se Ukrajincům děje,“ říká.

Kromě jiného se snaží připomínat, že ve válce už zemřela více než stovka ukrajinských spisovatelů či překladatelů – od autora dětské literatury Volodymyra Vakulenka, popraveného ruskými okupanty na jaře 2022 v Izjumu, přes slavistu a překladatele Aristotela Oleksandra Kisljuka, zmasakrovaného ve stejné době v Irpini, po Viktorii Amelinovou. Matku malého syna zavraždili Rusové předloni při útoku na pizzerii v Kramatorsku. „Znal jsem ji. Nedlouho předtím jsme spolu byli v Kolumbii, kde jsme spouštěli platformu pro ukrajinské a latinskoamerické spisovatele,“ zmiňuje Kurkov a hned na mobilním telefonu ukazuje společnou fotografii.

Po 24. únoru 2022 strávil dva měsíce na útěku s rodinou, což popsal v anglicky vydaném bestselleru nazvaném Deník z invaze. Pak se do Kyjeva vrátil a dodnes tam Andrej Kurkov žije se svou anglickou manželkou, dcerou i oběma syny.

S představou, že ještě někdy navštíví svobodný Krym a lokace z románu Šedé včely, už se čtyřiašedesátiletý spisovatel rozloučil. „Ne, toho se nedožiji,“ odhaduje muž, který byl na poloostrově naposledy před ruskou anexí v roce 2014.

Že se dočká konce války, naopak doufat nepřestává. A už teď uvažuje, co to bude znamenat pro ukrajinskou literaturu. „Většina knih, které píšou ukrajinští autoři, se dnes týká války. Ta však v naší literatuře zůstane ještě dlouho. A bude zásadní, aby se nestala součástí nějaké vlastenecké výchovy, jako toho po roce 1945 zneužili Sověti a všechny nás donekonečna nutili číst o hrdinech Rudé armády. Věřím ale, že na Ukrajině se něco takového nestane, protože ukrajinská mládež se v literatuře vyzná. Zůstanou jenom opravdu dobré romány,“ uzavírá Andrej Kurkov.