Šla do vězení za protiválečná hesla. Mlčet pro mě bylo nepředstavitelné, říká

Malý projev nesouhlasu s válkou stál Alexandru Skočilenkovou měsíce života.

Umělkyně z Petrohradu se připojila k iniciativě, která si kladla za cíl vyměňovat cenovky v supermarketech za protiválečná hesla.

Následovalo zatčení, sedmiletý trest a špatné podmínky v cele. Na svobodu se dostala až během velké výměny vězňů, která se odehrála loni v létě.

Dnes žije v Německu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o své zkušenosti a nadále vyzývá k tomu, aby lidé v Rusku nebyli vnímaní jen jako podporovatelé války. Sama zdůrazňuje, že pro ni šlo o velmi emotivní projev nesouhlasu s režimem, ale řada lidí podle ní nemá prostředky k opuštění země, případně se musejí starat o své blízké.

Do Prahy přijela na pozvání Knihovny Václava Havla a během interview došlo na její zkušenosti z vězení, naděje pro Rusko nebo i to, jak zásadní roli mohou emoce hrát v politických situacích.

Dlouhodobě jste naznačovala, že s režimem v mnoha věcech nesouhlasíte. Jak se vám v hlavě zrodila myšlenka, že odpor k válce na Ukrajině projevíte právě přelepením cenovek v supermarketu?

Nebylo to žádné předem promyšlené politické gesto, bylo to hluboce osobní. Mám na Ukrajině přátele. Jedna moje kamarádka tam dodnes pracuje s dětmi a organizuje pro ně tábory. Já jsem na jednom před několika lety také byla a trávila čas s dětmi.

Nechtěla jsem je zklamat. A říkala jsem si: jak bych se jim mohla podívat do očí, kdybych zůstala zticha? Mlčet pro mě bylo nepředstavitelné – to by bylo jako mučení. Bylo to tedy spíše emotivní rozhodnutí, než nějaká racionální věc.

Pořád jsem byla s dětmi z tábora v kontaktu – ne přímo, ale sledovala jsem jejich sociální sítě. A jeden den jsem viděla video od jedné holky z Kyjeva. Byla to jen obyčejná teenagerka, točila videa typu „Podívejte, tamhle je dům a kouří se z něj, protože na něj spadla bomba. Tohle jsou moji rodiče, vaří na ohni na dvorku…“ Z války se pro ni během pár dní stal normální svět.

To mě zasáhlo. S kamarádkou jsme velcí snílci. Pořád jsme přemýšlely, co bychom mohly udělat, abychom válku zastavily. Hledala jsem způsoby, jak o tom mluvit – například jsem založila projekt, kam jsem chtěla zvát hudebníky a obyčejné lidi, kteří chtějí vyjádřit svůj odpor k válce, ale nemají bezpečný prostor. Chtěly jsme ukázat celému světu, že v Rusku není podpora války univerzální.

Také jsem o tom psala na svých sociálních sítích, i když jsem věděla, že všechny ruské platformy jsou sledovány siloviky. Chodila jsem na demonstrace.

V roce 2022 jsem přemýšlela, co mohu udělat. Malovala jsem plakáty, recitovala texty, vytvářela protiválečné slogany a představovala je na undergroundových akcích, kterých jsem se účastnila. A pak jsem objevila, že někteří lidé dělali podobné věci – mírové protesty s cenovkami. Podobné nápady už existovaly, nebyla to úplně nová věc – v Německu to fungovalo už ve 30. letech, kdy lidé podobné zprávy schovávali například mezi knihami v knihovnách.

Takže ta myšlenka byla ve vzduchu, ale ten, kdo vymyslel akci s cenovkami a těmi úžasnými texty, je podle mě génius. Jsem moc ráda, že jsem se s tou osobou mohla anonymně seznámit a dokonce jí poslat pár zpráv a říct, že to bylo opravdu úžasné. Jednou bych tomu člověku chtěla dát plný kredit – až to pro něj bude bezpečné.

Za toto gesto vás ale ruské soudy poslaly na sedm let do vězení. Uvědomovala jste si, že i za malý projev nesouhlasu může padnout tak velký trest?

Nenapadlo mě, že trest může být tak krutý. Myslela jsem, že bych mohla být obviněná za něco jiného než za cenovky. Takhle dlouhé tresty se pro „obyčejné lidi“ – ne pro někoho jako Navalnyj – začaly objevovat až v roce 2022. A stalo se to rychle, drasticky. Úroveň agrese nerostla pomalu, ale exponenciálně. Nebylo to tak, že by se to vyvíjelo dvacet let. Přišlo to najednou.

Kdyby mi někdo hned na začátku řekl, že půjdu na sedm let do vězení, bylo by to pro mě neúnosné. Nevím, co bych dělala. Ale když už v tom vězení sedíte, postupně se s tím učíte vyrovnat, snažíte se to přijmout.

Přijímáte fakt, že nejste svobodní. A pak máte dvě možnosti – můžete se úplně nechat zlomit, „spálit na popel“, nebo můžete najít něco, co vám i v té situaci přinese radost, co má pro vás smysl. To je klíčové.

Byla jsem hrozně naštvaná na lidi, kteří si přáli, abych byla zraněná, slabá, zlomená, aby můj život byl špatný. A tak jsem si řekla: ne, budu šťastná i za těchto okolností. Najdu věci, které mě udělají šťastnou.

Co vám pomáhalo udržet odhodlání? Na mnoha fotkách ze soudu se usmíváte, působíte energicky, nosíte i barevné oblečení, což není úplně běžné, pokud to porovnám s ostatními politickými vězni.

Nebyla to úplně přirozená věc. Snažila jsem se usmívat, ale byla jsem v zajetí. Své přátele a blízké jsem neviděla měsíce. A pak jsem šla k soudu a byli tam všichni, i moje přítelkyně. Jen jsem se jí podívala do očí a bylo to úžasné, cítila jsem teplo. Proto jsem se mohla usmívat.

Stejně tak vidět své právníky a mluvit s nimi – to všechno bylo skvělé, povzbudivé. Lidé vás podporují, to je obrovská síla. Ale teď je to pro mě těžké. Někdy mi to spouští vzpomínky, když například vystupuju nebo někde mluvím, a lidé tleskají – co by jinak byla radostná chvíle, mě vrací do těch stavů mysli, které jsem tehdy prožívala.

Vězení mi ukázalo dva typy lidí. Jeden byl depresivní a smutný, druhý se pořád smál, vyprávěl vtipy a příběhy – to byl i můj obranný mechanismus. Teď pracuju na tom, abych to mohla zpracovat psychoterapií a naučila se plakat. Je to proces, dlouhá cesta, ale snažím se vidět i malé výsledky.

Myslím, že je důležité mluvit i o tom, co člověk zažívá po tom všem.

Ano, teď vidím jako své poslání i to, že budu světu víc vyprávět o PTSD. Pro mě samotnou je to hodně zajímavé téma – reflektovat tyhle psychické jevy. Je to do jisté míry i terapeutické, protože člověk se učí oddělovat sebe od symptomů onemocnění, které právě prožívá.

Když se vrátíme k tomu, že vás úřady poslaly do vězení. Měla jste pocit, že s vámi zachází jinak právě kvůli tomu, že váš případ byl politický?

Moje zkušenost je trochu jiná než u jiných. Myslím, že běžní lidé nikdy nedostanou takovou podporu, jakou mají političtí vězni. A v mém konkrétním případě to fungovalo – v dobrém smyslu. Od samého začátku jsem se rozhodla, že bez ohledu na to, jak se mě budou snažit zastrašit a jak těžký bude můj život ve vězení, nebudu mlčet.

Když jsem byla ve vyšetřovací vazbě, viděla jsem všechny problémy, kterým ženy čelí – a nejen političtí vězni. Dnes to vidím tak, že to platí pro všechny vězně v Rusku. Soudní systém nefunguje tak, jak by měl.

Jediný způsob, jak dostat kratší trest, je přiznat vinu. A všichni právníci to klientům doporučují. Moji právníci byli stejně rozhořčení a zuřiví jako já – proto jsem si je vybrala. Všichni říkají svým klientům: „Měli byste se přiznat.“

Protože jakmile už jste obvinění, je nemožné vyváznout bez trestu?

Ano, tímto způsobem dostanete kratší trest. Ale presumpce neviny tam nefunguje – je jen na papíře. Když vás zatknou a drží ve vyšetřovací vazbě, nemáte žádnou šanci dokázat, že nejste vinní. Je to jen takový „výrobní stroj“ na peníze. Soudci to vidí jako prostředek k výdělku. A často to mohou být i naprosto absurdní obvinění.

Pokud se člověk přiznal, mohl se případ rychle uzavřít – a pak si mohli „vzít“ další případ a zase vydělat peníze. Prokurátoři a vyšetřovatelé chtějí peníze, ale nepracují rádi. Možná je to v Rusku jediná práce, kde si člověk může sedět u telefonu hodinu nebo déle. Nemělo to vůbec žádnou úroveň.

Přemýšlím nad tím, jestli tito lidé mají nějakou sebereflexi. Jaké to je, když pošlete někoho do vězení na sedm let jen proto, že někam dal cedulku.

Myslím, že oni tu schopnost cítit postupně ztrácejí. Neustále zavírat lidi do vězení – tím úplně ztratíte schopnost chápat. Někdo vám řekne něco nepříjemného, vy se na něj naštvete – a zavřete ho. Prostě se mstí. Nebo spíš dělají to, co jim řeknou nadřízení.

Dospěla jsem k tomu, že v Rusku jsou vlastně všichni vězni političtí, protože neexistuje soudní systém, který by soudil objektivně. A doufám, že se mi to podařilo ukázat i ve své „performance“ u soudu – spolu s mými zuřivými právníky. Taky jsem se tam usmívala, protože pro mě to byla performance.

Soudy jsou strašně dramatické – mají úplně dokonalou dramatickou strukturu. Já jsem to chtěla ukázat a doufám, že se mi to povedlo. Byla to jedna z věcí, které mě tehdy držely nad vodou. Dělat kus umění. Někdy umělci pro své dílo trpí.

Takže jste se to snažila vnímat i jako možnost umělecky poukázat na nespravedlnost?

Já to vnímala spíš jako volbu. Volbu mé umělecké vůle. Není tak těžké snášet utrpení, když vytváříte umění. Říkala jsem si, že raději jednou umřu hlady, než abych nedělala umění, protože v tom okamžiku umírám uvnitř.

Myslím, že jsem měla spíš zvláštní pozornost, ale ne v pozitivním smyslu. Vím, že u „obyčejných“ vězňů se někdy stává, že jim dozorci vyjdou vstříc – třeba jim předají dopis od blízkých, dovolí dotknout se přes mříže, nebo jim donesou vodu do klece.

U mě to ale bylo na papírech přísně zakázané. Všechno probíhalo formálně a velmi striktně, protože u toho byli novináři a platí tam zákon. Takže žádná voda do klece – je to zákon pro policisty, kteří pracují u soudu. Ale to jsou různí lidé z různých institucí a okresů, takže se to liší.

Loňská výměna přišla velmi nečekaně. Jak jste to celé vnímala?

Situace tehdy byla velmi zvláštní. Poslali nás do autobusů, které byly staré a málo prostorné. Jako bychom jeli na výlet. Každý seděl vedle člověka z FSB. Měli kukly, hlídali uličku.

Bylo nám řečeno, abychom nemluvili a moc se nepohybovali, jinak nás spoutají a dají nám pytel přes hlavu. Teď to možná zní absurdně, ale tehdy to vůbec nevypadalo jako planá hrozba. Atmosféra byla tak děsivá, že to působilo úplně reálně.

Později jsem si uvědomila, že to byla pravděpodobně jen zastrašovací taktika. Nevím, jestli měli takové instrukce, koneckonců jsme byli „cenní“ vězni, ale tehdy to působilo velmi přesvědčivě.

Neviděla jsem ani všechny vězně. Když si někdo stěžoval, ignorovali ho. I já jsem jim hned řekla, že ani nechci jet tím autobusem, ale trvali na tom.

Teprve po propuštění jsem se dozvěděla, kdo všechno tam byl. Pro mě to bylo důležité, protože to působilo jako historická politická výměna - a fakt, že mezi námi bylo tolik žen, byl vlastně sám o sobě jasným signálem: „Podívejte, vezmeme je s sebou, protože si jich vážíme.“

Kdy jste si poprvé uvědomila, že se po tom všem dostanete na svobodu?

Na to se mě ptá hodně lidí a pro mě je to strašně zajímavé, protože já bych se nad tím nepozastavila. Ale teď už si uvědomuji, že to byla historická událost. Lidé chtějí vědět, co se tehdy dělo. Chtějí mít ten bod v čase. Nevím, jak se na to dívají politici – podle mě je těžké to vysvětlit i z politického hlediska, třeba z pohledu americké politiky.

Bylo to něco důležitého. Já si to spojuji s takovým obrazem – slyšíte zvuk letadel, vítr, poušť… až mystická scéna. Když se ve vašem životě děje něco zásadního, máte pocit, že čas plyne jinak. Že dny jsou delší, protože se do nich vejde spousta událostí. Přesně takové to bylo – jako by se realita zpomalila.

A pak jsem v Ankaře viděla obrazovku, na které běžely zprávy o nás. Viděla jsem jen tečky v poušti – pixely na obrazovce. A přemýšlela jsem: proč by se lidé vůbec chtěli dívat na něco takového? A najednou mi došlo, že to je tak důležité, že lidé chtějí vidět i ty tečky, ten náznak.

A přitom jsme tam jen seděli. Já jsem tam prostě seděla v autobuse a pořád mi běželo hlavou, jestli se to všechno děje teď, nebo už to patří do minulosti, nebo jestli je to teprve budoucnost. Byl to zvláštní pocit – trochu filozofický, to přiznávám.

Možná je to jen moje interpretace, moje pocity, moje reflexe. Přemýšlela jsem nad tím tolikrát, protože se mě na to lidé pořád ptají. A já pořád hledám odpověď. A tak mě napadá, že z historického hlediska se na to díváme jako na jeden konkrétní bod – událost. Ale on to není jeden bod.

Po všem, čím jste prošla, jaký je teď váš vztah k Rusku? Je to místo, kam byste se možná někdy chtěla vrátit?

Ne, nechci se vracet. Ani kdyby válka skončila, ani kdyby Putin zemřel, ani kdyby režim padl – trvalo by to dlouho. Rusko se změnilo, můj vztah k němu se změnil. Lidé tam jsou vystrašení k smrti a mnoho z nich má PTSD, který řeší alkoholem. V takovém prostředí je domácí násilí, znásilnění a další problémy velmi časté.

Nechci říkat, že je taková celá společnost. Někteří lidé často nemají ani prostředky na základní život – pronajímají si jen matraci v kolektivu, někdy žijí v lesích. Takoví lidé nemají možnost postavit se systému ani se bránit.

Znám ale i lidi, kteří zůstávají velkými podporovateli režimu. Není to o společnosti jako takové, ale o těch, kteří režim udržují při životě. A já se do toho prostředí nechci vracet.