Pandemie hrozí víc, než se zdá. Mor jen připomněl, co vědci říkají roky

Bakterie moru Yersinia pestis nepatří mezi horké kandidáty na potenciální viníky nové globální pandemie. Ve skutečnosti je její masové či dokonce celosvětové šíření naopak z principu nepravděpodobné a navíc se dá při včasné diagnostice léčit antibiotiky.

Variantě, že šlo o nějakou upravenou a rezistentní verzi, rovněž nic nenasvědčuje a těžko si představit, že by se Rusku dařilo zcela ututlat už týdny se rozjíždějící smrtící epidemii.

Jinými slovy se zdá, že tento příběh nikam nepokračuje a žádná velká epidemie, natož pandemie, se nekoná.

Přejít tuto story mávnutím ruky a zařadit si ji do kategorie bizarních zpráv s nulovým přesahem by ale přesto byla velká chyba. Připomíná nám totiž něco velmi důležitého a zároveň přehlíženého – že riziko pandemie po covidu nikam nezmizelo a že svět na něj přesto pořád není adekvátně připraven.

Část příznaků rizika a nepřipravenosti vidíme třeba právě na ruském případu velmi názorně.

Jednou z klíčových přetrvávajících překážek na cestě k větší světové odolnosti proti velkým epidemiím nebo pandemiím je totiž absence transparentní a rychlé výměny informací. Když se tedy o případu bavíme týdny po prvních zprávách o smrti laboratorní pracovnice a stále nevíme, co přesně se v ruské Irkutské oblasti vlastně stalo (ačkoliv si informace vyžádala Světová zdravotnická organizace WHO), je to samozřejmě velký problém a část expertní komunity označuje právě toto za vůbec nejznepokojivější aspekt celého příběhu.

Kromě toho případ také otevírá otázku, na jaké úrovni jsou bezpečnostní opatření ve světových laboratořích pro výzkum nebezpečných patogenů a komu lze věřit, že je také dodržuje.

Ještě horší však je, že pokud odhlédneme od specifik ruského případu a podíváme se na pandemické riziko obecně, dostaneme se k další dlouhé řadě velkých problémů.

„Důkazy hovoří jasně: zdravotní, ekonomické, sociální ani politické dopady zdravotních krizí nikam nezmizely a v některých důležitých oblastech dokonce rostou. V krátkosti řečeno, reformy nedrží tempo s rostoucím rizikem pandemie a svět pořád není významně bezpečnější“.

Takto například hodnotí letošní stav snah o zvýšení připravenosti proti pandemiím zpráva Rady pro sledování globální připravenosti (GPMB), což je orgán, který společně vytvořila WHO a Světová banka ve snaze urychlit globální opatření na obranu proti nebezpečným patogenům.

GPMB fungovala osm let a zrovna nedávno vydala také finální hodnotící zprávu celého svého působení, protože jí letos končí mandát. I tento dokument vyznívá podobně ponuře a většinu z jeho cca dvaceti stránek pokrývá popis přetrvávajících slabin a apely na nápravu. Obě zprávy uvádí, že pokrok v ochranných opatřeních byl pomalý a v některých oblastech žádný, až záporný, zatímco samotné riziko vzniku pandemií stoupá.

Mezi hlavními problémy zprávy zmiňují nízkou důvěru veřejnosti ve zdravotnické instituce, rostoucí tlak klimatické změny a ozbrojených konfliktů, geopolitickou fragmentaci, nedostatečné financování zdravotnických iniciativ a zhoršený přístup ke zdravotní péči.

Druhým opěrným bodem výroků o nepřipravenosti jsou stavy plnění doporučení, která GPMB během osmi let dala dohromady – ve všech 32 doporučeních sice byl učiněn nějaký pokrok, ale zcela dosaženo bylo jen dvou. A celých 69 % z nich postupuje k implementaci „pomaleji než se čekalo, nebo se zdá být zaseknutých“.

Skeptik by mohl namítnout, že orgán jako je GPMB má varování a urgování k větší mezinárodní spolupráci a investicím do patřičných programů v popisu práce, takže je potřeba brát jeho závěry s rezervou. Ve skutečnosti jsou ale hlavní sdělení vzhledem ke stavu věcí formulovány ještě dost opatrně a rozhodně nejsou nijak nadsazené nebo alarmistické.

Statistický růst rizika, že se objeví patogen schopný masového šíření, vyplývá zejména z globálních makrotrendů, jako je celkový růst lidské populace, vyšší mobilita, urbanizace, pronikání lidí do nových oblastí a třeba i klimatická změna, díky níž se rozšiřují oblasti vhodné pro život různých přenašečů.

Proti tomu samozřejmě mohou působit nová opatření i pokrok ve vědě. Ale že jsou tyto snahy a pokroky „pozadu“, zdaleka nevyplývá jen ze slov GPMB.

Připomeňme, že tento orgán vznikl v roce 2016 v reakci na tehdejší několikaletou epidemii eboly v Africe. Zrovna letos přitom v Kongu vypukla epidemie stejné nemoci, která se minimálně v prvních měsících šířila několikanásobně rychleji a stala se suverénně nejrychleji se šířící epidemií eboly v historii. Na jejím rozsahu se přitom významně podepsal lokální konflikt (těch je teď mimochodem na planetě nejvíc od 2. světové války) a částečně i škrty v humanitární pomoci, takže jde o velmi příznačný příklad toho, co zmiňuje GPMB.

Nejde přitom o výjimku. Když se podíváme například na to, jak často v historii WHO vyhlašuje stav ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu (PHEIC), tak v uplynulém čtvrtstoletí uvidíme jasný nárůst. Vědecké studie zároveň ukazují, že v posledních dekádách přibývá epidemií infekčních onemocnění obecně (např. tato studie hodnotící období 1980-2013).

Ví se rovněž, že kontinuálně roste i množství případů tzv. „spilloverů“, kdy dojde k rozšíření pro člověka zcela nového patogenu (většinou viru) ze zvířecího rezervoáru. Například podle této studie roste množství těchto případů o 5 % ročně a počet mrtvých s tím spojených o 8 % ročně (miliony mrtvých na covid-19 studie záměrně do výsledného čísla nezahrnula).

Toto je zásadní, protože nadpoloviční většina nových lidských nemocí se objevuje právě prostřednictvím tohoto typu přenosu. Vědci přitom očekávají, že vzrůstající trend případů bude v při zachování stávající úrovně opatření pokračovat.

Když to shrneme, tak samotné riziko vzniku nových nebezpečných patogenů roste dlouhodobě a nedá se čekat, že by se na tom v dohledné době mělo něco měnit (protože by se musely zásadně změnit zmiňované makrotrendy), a vedle toho přibývá i konkrétních zdravotních krizí a epidemií, které jsou důkazem, že svět na rostoucí riziko nestíhá dostatečně efektivně odpovídat.

Existují už i vědecké pokusy o přesnou kvantifikaci pravděpodobnosti výskytu další pandemie.

Například tato statistická studie vycházející primárně z historických dat uvádí, že šance na vznik pandemie srovnatelné s covidem-19 je každoročně asi 0,78 % (návratnost 128 let). Podle tohoto hojně citovaného (například letošní zprávou OECD) pracovního odhadu skupiny vědců, který stojí na historických epidemiologických datech a milionech simulací, je šance na pandemii podobnou covidu každý rok mezi 2-3 % (návratnost 33-50 let). Světová banka zase odhaduje, že pandemie o rozměrech covidu má dokonce 66% pravděpodobnost návratu už v příštích 25 letech.

Značný rozptyl odhadů ukazuje, že je to hodně nejistá disciplína. Výsledky se mohou lišit například podle toho, jaká metoda se využije, či na jaké parametry se která práce víc zaměří. Autoři navíc pochopitelně netvrdí, že jejich závěry jsou zaručenou předpovědí a zdůrazňují, že ukazují jen statistické pravděpodobnosti. Všichni se nicméně shodují na tom, že příchod dalšího patogenu schopného způsobit pandemii, je jen otázkou času.

„Odhady pravděpodobnosti budoucí pandemie se liší výzkum od výzkumu, ale širší logika je konzistentní. Je to jako házet šestistrannou, nebo dvacetistěnnou kostkou: v druhém případě vám to bude pravděpodobně trvat déle, než vám padne číslo indikující katastrofu, ale když budete házet dost dlouho, jednou stejně padne. Příroda je nekonečně kreativní ve vývoji nových patogenů, takže není pochyb, že nějaký další s pandemickým potenciálem se objeví,“ řekl Seznam Zprávám Nathan Paxton, expert na biologickou bezpečnost a prevenci pandemických rizik z organizace Nuclear Threat Initiative.

Vznik potenciálně pandemického patogenu, či jeho přeskočení na člověka na jednu stranu sice neznamená, že automaticky bude následovat pandemie, i Paxton nicméně podepisuje, že v tuto chvíli svět není vybaven na to, aby případný smolný hod kostkou dokázal zvrátit a globální krizi předejít.

Za nejpravděpodobnější potenciální strůjce pandemie jsou podle Paxtona obecně považovány různé druhy chřipkových virů, koronavirů, nebo nějaký zcela neznámý virus, který přijde do lidské populace od zvířat, či unikne z laboratoře.

Co přesně by ale svět měl udělat, aby byl připravenější a mohl příští pandemii předejít? A jak je možné, že to po zkušenosti s covidem ještě neudělal?

Z větší části nejde o vědecký problém. Věda v posledních letech totiž ve skutečnosti dělá zásadní pokroky a je zmiňovaná jako jediná oblast, kde se věci mění k lepšímu.

„Technické pokroky byly obrovské. Jsem si jistý, že technicky dokážeme identifikovat jakýkoliv patogen do 24 hodin a do dalších 24 hodin navrhnout vakcínu (i když její testování pak pořád potrvá měsíce). To je úžasné,“ řekl Seznam Zprávám Edward Holmes, virolog a evoluční biolog, který byl jedním z prvních vědců na světě, kdo zkoumal sekvence viru SARS-CoV-2 a posléze se intenzivně zabýval jeho původem.

Hlavní problémy jsme je vyjmenovali už při rekapitulaci závěrů zpráv GPMB. Možná lépe ale vyniknou, když se na ně podíváme na konkrétním příkladu – a můžeme zůstat rovnou u covidu-19.

Pandemie sama o sobě potvrdila nepřipravenost světa už tím, že se jí nepodařilo předejít. Ještě horší ale je, jak odhalila limity mezinárodní spolupráce, neochotu sdílet informace a negativní vliv politiky na schopnost řešit globální krize.

V ideálním světě by měl existovat jakýsi globální pandemický „radar“, kam by vědci z celého světa v případě podezření na objev nového nebezpečného patogenu nahrávali jeho sekvenci, aby se všichni ostatní mohli podívat a případně přispět k nastavení co nejefektivnější protiakce.

Něco takového mělo vzniknout v rámci „Pandemické dohody“ WHO, která ale dosud není platná kvůli sporům právě ohledně této otázky. Těžko si navíc představit, že i kdyby podobný mechanismus existoval, přišel by do něj už záznam z ruské Irkutské oblasti, který by vyjasnil, co se tam stalo.

Právě tento problém víc než cokoliv jiného nasvítila už pandemie covidu. Žijeme ve světě, který ani skoro sedm let po vypuknutí nákazy neví, jak přesně pandemie začala. Už během ní jsme byli namísto férové mezinárodní spolupráce svědky spíš zamlčování, osočování a mlžení. Těžko se tak divit, že vědci a experti upozorňují na přetrvávající nepřipravenost a že je představa příchodu dalšího nebezpečného viru nenechává klidnými.

„Riziko pandemie je skutečně podobné, ne-li vyšší, než před covidem. Obchod s divokými zvířaty pokračuje stejně jako odlesňování a klimatická změna, což povede k dalším spilloverům. Pandemická politika se navíc od té doby velmi zhoršila a epidemie se začaly používat k politickému fotbalu a vzájemnému osočování zemí,“ říká Holmes.

„Celkově se obávám, že i přes všechny ty fantastické vědecké pokroky tato toxická politika znamená, že na další pandemii bychom reagovali ještě hůř než na covid,“ dodává vědec, který se o tom při pandemii přesvědčil na vlastní kůži. Sám byl totiž mimo jiné u toho, když se až v roce 2023 náhodou podařilo objevit důkazy, že na trhu ve Wu-chanu skutečně byla podezřelá divoká zvířata, přestože Čína to od začátku popírala.