Článek
Ukrajinští vojáci i civilisté čelí v ruském zajetí otřesným podmínkám. Ti, kteří se vrátí, mluví o bití, elektrošocích a spánkové deprivaci. „Cílem zajetí je zničit důvěru člověka v lidstvo, prostě úplně ve všechno,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ukrajinská psychiatrička Božena Andruščyšynová.
Výměna válečných zajatců je po téměř pěti letech války nejspíš poslední oblastí, ve které Rusko a Ukrajina spolupracují. Za tu dobu si válčící země vyměnily už tisíce zajatců a několik stovek z nich našlo pomoc ve lvovském Centru duševního zdraví sv. Lva Velikého, které Andruščyšynová vede.
„Nejtěžší je poslouchat příběhy lidí, kteří se vrátí ze zajetí a zjistí, že jejich domov je okupovaný a že už nemají rodinu,“ říká lékařka, která do Česka přijela na pozvání organizace Strong Europe.
Podle odhadů se od roku 2022 povedlo na Ukrajinu vrátit z ruského zajetí okolo deseti tisícům válečných zajatců. Máte představu, kolik Ukrajinců v zajetí stále zůstává?
Vláda uvádí, že se jedná přibližně o osm tisíc lidí, ale není to přesné, protože Rusko tato čísla zatajuje. Skutečný počet bude mnohem vyšší.
Vybavíte si příběh nějakého vašeho pacienta, na který nikdy nezapomenete?
Jsou to stovky příběhů a každý z nich je jedinečný. V našem týmu je psychoterapeutka Marjana Mamonovová. Je to vojenská zdravotnice, která sama strávila téměř šest měsíců v zajetí. Její příběh je výjimečný, protože během zajetí byla těhotná a propustili ji jen několik dní před porodem.
V našem centru působí jako psychoterapeutka a koordinuje péči o naše pacienty. Je pro náš tým nesmírně důležitá, protože jí pacienti důvěřují víc než kterémukoli jinému lékaři vzhledem tomu, čím si prošla.
Jak to vypadá v ruském zajetí? Co vám bývalí zajatci popisují?
Ty podmínky jsou opravdu hrozné, přímo otřesné. Když jsme ty příběhy slyšeli, byli jsme v šoku. Někteří vyprávěli o každodenním bití, elektrošocích nebo o sexuálním násilí.
Zajatci dostávali velmi špatné jídlo, prakticky žádné maso, jen polévku. Někteří naši pacienti dokonce říkali, že věděli, že ta polévka obsahuje zbytky jídla po ruských vojácích, kteří je hlídali, protože brambory v polévce byly okousané.
Drželi je v malých místnostech, kde byla velká zima. Nebylo možné si lehnout a vyspat se, takže usínali vestoje. A když onemocněli, nedostali dostatečnou lékařskou péči.
Rusko nezveřejňuje, kolik lidí v zajetí zemře, ale ti, kteří se ze zajetí vrátili, nám vyprávějí, že tam lidé umírají. Objevily se také případy sebevražd, protože někteří lidé už ty podmínky nedokázali vydržet.
Dieta, paměť a noční můry
Co následuje po výměně zajatců? Kam tito lidé jdou jako první?
Po výměně zamíří do reintegračního programu. Jedná se o nemocniční péči, takových nemocnic je na Ukrajině několik.
Po návratu je potřeba provést kompletní vyšetření těla, zkontrolovat jejich zdravotní stav a zahájit léčbu. V těchto nemocnicích se zaměřují především na fyzické zdraví. Léčba trvá přibližně měsíc a půl. Poskytují tam také psychologickou pomoc, ale v menší míře. Hlavní důraz se klade na fyzické zdraví pacientů.
Potom se mohou rozhodnout, jestli chtějí v léčbě pokračovat, nebo se vrátit do armády, nebo jsou z armády propuštěni. Většina z nich se rozhodne v léčbě pokračovat.
Božena Andruščyšynová na návštěvě Česka, s psychiatrem Janem Veverou
Kdy se poprvé setkají se svými rodinami?
Poprvé se s nimi mohou setkat už v den výměny. Potom ale následuje krátká karanténa. Většina rodin své manžele nebo syny neviděla několik měsíců nebo i let a chtějí jim do nemocnice přivézt co nejvíc jídla, ovšem tady existují určitá omezení.
Zajatci se hned po návratu nemohou najíst čehokoli. Jejich žaludek na to po dlouhé době malých porcí a nekvalitního jídla není zvyklý. Nemohou třeba sníst větší množství masa, protože by to jejich oslabené tělo nezvládlo a bylo by jim zle. Proto musí v reintegračním programu dodržovat dietu.
Mohou se tito lidé hned po návratu ze zajetí podívat třeba na internet? Je to asi šok, když strávíte tři čtyři roky v izolaci a pak si otevřete zprávy nebo sociální sítě.
Ano, samozřejmě. Mohou používat své telefony, jak chtějí, žádná taková omezení neplatí.
S jakými problémy se bývalí váleční zajatci nejvíc potýkají?
U našich pacientů pozorujeme několik typických příznaků. Především mají vážné problémy s kognitivními funkcemi, to znamená, že si nedokážou zapamatovat nové věci. Pamatují si události, které se staly dávno, ale zapamatovat si něco, co se stalo právě teď, je obtížné.
Mají také problémy se soustředěním a spánkem. Mívají noční můry, často téměř každou noc. Většina našich pacientů nám vypráví o jedné konkrétní: Zdá se jim, že se vracejí do zajetí. To je pro ně ta nejhorší noční můra.
Mnozí jsou také podráždění a mají sklony k hněvu. Je pro ně obtížné pobývat v prostředí, kde je hodně lidí.
Po návratu ze zajetí procházejí několika fázemi. První provází obrovská radost, protože jsou konečně doma a myslí si, že už bude všechno v pořádku. Mají pocit, že v zajetí ztratili spoustu času, a chtějí to dohnat. Začnou třeba studovat nebo něco podobného. Někteří se i ožení. Jenže to je způsobeno adrenalinem a trvá to zhruba tři měsíce. Potom přichází fáze podrážděnosti, která trvá další tři až čtyři měsíce. A po ní nastupuje deprese.
Na celý život
Je možné se z takového traumatu, jako je zajetí, vyléčit úplně?
To je těžká otázka, našich pacientů se vždycky ptáme: Co myslíte tím, že se z toho chcete vyléčit? Co vlastně znamená vyléčit se ze zajetí?
Vždycky jim říkáme, že zajetí si ponesou v sobě celý život. Nepřijde den, kdy se probudí a zapomenou, co se jim stalo. To prostě není možné.
Naším cílem není, aby tito lidé na zajetí zapomněli. Chceme jim pomoct naučit se s touto zkušeností žít, zmírnit jejich příznaky a umožnit jim, aby se co nejvíc vrátili k normálnímu životu: Našli si práci, vrátili se ke své rodině a dokázali v ní znovu fungovat.
U válečných zajatců máme poměrně vysoký počet rozvodů. Pro tyto lidi je velmi těžké se znovu s rodinou sblížit a chovat se, jako by se nic nestalo a že jsou pořád stejnou rodinou jako před čtyřmi lety.
Muž, který byl v zajetí, se hodně změnil a žena, která na něj čekala, také trpěla. Teď jsou to jiní lidé a své manželství musí v podstatě budovat znovu od základů. A to je těžké. Chtěla bych také říct, že nemáme dostatek dat. Léčíme tyto lidi teprve dva roky. Netroufám si říct, co se bude dít za další dva roky a jak se budou cítit. To teprve uvidíme. Víme ale, že čím dříve se jim dostane psychologické pomoci, tím lépe pro ně. Bohužel k nám přichází hodně lidí pozdě.
Protože si mysleli, že se s tím, co se jim stalo, zvládnout vyrovnat sami?
Jsou tam různé důvody, ale mnoho lidí se během počáteční fáze radosti rozhodne, že zvládnou všechno. Co jim na to můžete odpovědět? Říkáme: Můžete se k nám kdykoli vrátit, až na to budete připraveni a sami budete chtít. Nemůžeme je k ničemu nutit. V zajetí byli neustále k něčemu nuceni, a proto chtějí mít po návratu co největší kontrolu úplně nad vším.
Právě tento pocit kontroly je nejdůležitější. Zajetí má člověka připravit o jakýkoli pocit kontroly nad vlastním životem. Nemáte pod kontrolou vůbec nic. Po návratu je proto tato potřeba kontroly ještě mnohem silnější. Chtějí mít pod kontrolou co nejvíce věcí, aby se z toho dokázali zotavit. Potřebují mít pocit, že o sobě mohou rozhodovat.
Říkala jste, že se někteří z bývalých zajatců rozhodnou vrátit do armády. Je to podle vás dobrá volba? Zrovna vojáci moc kontroly nad tím, co s nimi bude, ve válce nemají.
Je to velmi individuální. Nemůžeme jim říkat, co mají dělat. Je to jejich život a jejich rozhodnutí. Je třeba si uvědomit, že většina našich pacientů jsou profesionální vojáci. Jsou vycvičeni k tomu, aby byli vojáky, a před zajetím odsloužili v armádě třeba deset let. Co jiného tedy mají po návratu ze zajetí se svým životem dělat?
Když je vám 35 nebo 40 let, přežili jste takové trauma a měli byste začít budovat život úplně od začátku, je to velmi těžké. Návrat do armády je pro ně proto jednodušší volbou.
Jak se na člověku podepíše několikaměsíční či několikaleté zajetí? V čem se nejvíc změní?
Největší změnou je, že už nikomu nedůvěřují. Vůbec nikomu. Dokonce ani členům vlastní rodiny, svým velitelům, vládě nebo jakýmkoli institucím. Cílem zajetí je zničit důvěru člověka v lidstvo, prostě úplně ve všechno.
Je možné se na zajetí nějak připravit?
Ne. Můžete o tom hodně přemýšlet a promýšlet různé scénáře, ale ne.
Co je pro vás jako psychiatričku nejtěžší na práci s lidmi, kteří se vracejí ze zajetí?
Slyšíte opravdu příšerné příběhy. Někteří lidé se vrátí ze zajetí a mají rodinu, všichni její členové jsou zdraví, mají peníze, byt a podobně. Pro mě je ale nejtěžší poslouchat příběhy lidí, kteří se vrátí ze zajetí a zjistí, že jejich domov je okupovaný a že už nemají rodinu.
Předpokládám, že během zajetí si mnohokrát představovali, jaké to bude, až se vrátí. Jenže když se vrátí, nemají vůbec nic, nikdo na ně nečeká. To jsou ty nejhorší případy. A nejsou nijak výjimečné. Stává se to poměrně často.
Lidé si myslí, že konec zajetí rovná se happy end. Jenže tak to není. Pak začíná nová kapitola. Začíná přizpůsobování se novému životu a nové realitě, což je nesmírně těžké.
