Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Sledovat výsledky komunálních a senátních voleb bylo pro premiéra asi tak příjemné jako projít potmě naboso dětským pokojem, kde si ratolesti předchozího večera hrály s legem. V takové chvíli jednoho napadají myšlenky na nějakou velmi, velmi bolestivou pomstu. Jenže k ní nesáhne, protože když se uklidní, dojde mu, že chyba bude někde jinde.
Ne tak Andrej Babiš (ANO). Rozhodl se, že to těm, kdo ho „nemají rádi“, pěkně osolí. Nejsnazší se jeví zatočit s veřejnoprávními médii, protože tím zasáhne dvě mouchy jednou ranou – Česká televize a hlavní město patří dlouhodobě na první místa žebříčku jeho nepřátel. A zrušení koncesionářských poplatků je rychlejší a viditelnější proces než nějak přidusit Prahu.
Vládnoucí koalice neboli většina vzešlá z demokratických voleb má samozřejmě právo prosazovat své politické cíle. V tomto bodě ale nejde jen o obsah, nýbrž především o formu.
Shodou okolností jsem zrovna v týdnu před oním nočním hlasováním se studenty jednoho pražského gymnázia, kde učím, probíral článek 6 ústavy. Ten říká: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“
Parlamentní opozice právě jednu takovou menšinu reprezentuje. Vzhledem k tomu, že je krajně nepravděpodobné, že by někdo vyhrál se 100 procenty, bude tady taková menšina pořád. A tak přemýšlím, co vládnoucí strany svým postupem studentům sdělují?
Více k tématu čtěte zde:
Říkají, že je v pořádku použít momentální síly k prosazení svého cíle, který si notabene podle podpory pro jednotlivé stranické programy přála jenom menšina ve společnosti?
Že je v pořádku zrušit ustálené zvyklosti, které mi zrovna nevyhovují, jenže nejsou zapsány, a já je tak smetu ze stolu, prostě „protože můžu“? Samozřejmě že se opozice pokoušela přestávkami na jednání svých klubů Sněmovnu brzdit, ale to se jaksi v parlamentech děje, a to oběma směry, protože v demokratickém státě se vláda s opozicí střídají.
Jako přepadení dostavníku nad ránem
Dále že je v pořádku vyvolávat neklid tím, že se rutinní projednávání běžného zákona načasuje na noc a hlasování se stanoví na půl pátou ráno? Jaké nebezpečí z prodlení tady hrozilo?
Naposledy něco podobného vláda udělala v roce 2020, když uprostřed noci vyhlašovala dramatická omezení společenského života, jimiž chtěla bránit šíření nemoci covid-19. Nebylo to nyní spíš „přepadení dostavníku nad ránem“, jak řekl sociolog Ivan Gabal?
A co třeba to, že je v pořádku vyvolávat strach zveličováním incidentů, k nimž při demonstracích někdy dojde, ale jsou jednak zcela okrajové, jednak je „druhá strana“ jednoznačně odsoudila?
Premiérova paralela mezi jednou zadrženou pro hození kostky směrem ke Sněmovně (ke kterému se navíc sama přihlásila) a stovkami ozbrojených výtržníků, kteří 6. ledna 2021 vtrhli do sídla Kongresu Spojených států, dělá přesně tohle, šíří strach.
Premiér a jeho lidé vyzývají opozici, aby „nehnala“ lidi na náměstí. Možná tady trochu prosvítá závist, že na podporu této vládní sestavy se náměstí zrovna nezaplňují, a tak vyprávějí příběh o tom, jak jsou protesty nutně nějak organizované shora, protože jinak to přece není možné.
Snažíme se pěstovat právní vědomí
Studenti se seznamují se základy práva hlavně proto, aby si vypěstovali něco, čemu říkáme právní vědomí. Tedy aby věděli, jak právo funguje, jak jednat podle práva a také že existují nějaká omezení.
Kromě zákonů samotných se díváme i na to, jak je dodržují ti, kdo tvoří státní moc, která podle jiného článku ústavy „slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.
Nebo ještě jinak. Snažíme se studentům pomáhat k tomu, aby si jednou mohli říct s Dantem: „Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.“ A pak se objeví příklad, který je táhne úplně jinam.
