Článek
„Zabránilo antropogenní oteplování dalšímu glaciálnímu cyklu? Young a jeho tým ukázal, že přesně to se možná stalo,“ zní redakční shrnutí nedávno publikované studie v časopise Science.
Samotná práce předkládá důkazy, že dodnes existující ledovcová čapka na Baffinově ostrově (Barnes Ice Cap, zkráceně BIC) v Kanadě se před cca dvěma tisíci lety začala zvětšovat. Autoři uvádí, že jde o poslední pozůstatek tzv. Laurentinského ledovcového štítu (Laurentide Ice Sheet, dále LIS), který na vrcholu posledního glaciálu (doby ledové) před 20 000 lety pokrýval zhruba třetinu Severní Ameriky a spojoval kontinent s Grónským ledovcovým štítem. Zvětšování BIC podle studie trvalo až do roku 1960, kdy skončilo kvůli oteplení způsobenému lidskou činností.
Začátek růstu ledu na Baffinově ostrově přitom autoři interpretují jako „začátek nové glaciace“, tedy počátek procesu přechodu k nové době ledové. Rok 1960 pak podle nich znamenal „ukončení glaciace“ vlivem člověkem způsobeného oteplení.
Tento závěr nepřekvapivě vzbudil velký rozruch a část paleoklimatologů studii už ostře zkritizovala. Kontroverzní je hlavně v tom, jak se staví k poznávacím znakům začátku nového glaciálu, či jinými slovy v tom, jak „málo“ autorům stačilo, aby řekli, že o tomto velkém zlomu mají důkazy.
Nicméně předpoklad, že by člověk mohl zahýbat přírodním cyklem dob ledových a meziledových, se naproti tomu vědeckému konsenzu nijak nevymyká. Ve skutečnosti je totiž opravdu dost možné, že kdyby doba ledová měla na základě přirozených procesů přijít teď, tak člověk do toho může významně promluvit.
Kde přesně v přirozeném glaciálním cyklu ale jsme, proč se na tom vědci nedokáží shodnout a jak důležitá může být role antropogenních emisí?
Promluvil mech a horniny
Začněme podrobnějším popisem zjištění nové studie. Není to totiž tak, že by v ní někdo našel vysloveně chybu, která by práci znevěrohodnila.
Youngovu týmu se povedlo zrekonstruovat vývoj BIC za poslední dva tisíce let díky kombinaci využití starších a vlastních nových dat o pohybu ledu v posledních dvou tisících letech. Zdrojem dat byly zbytky odumřelé vegetace a horniny. U vegetace (v tomto případě šlo o mechy) se totiž dá pomocí radiokarbonového datování zjistit, kdy odumřela, přičemž se předpokládá, že se tak stalo po překrytí ledem. U hornin se zase dá zase zjistit, jak dlouho na ně působí kosmické záření, tedy jak dlouho pod ledem už nejsou.
Jelikož je BIC pevně přimrzlá k podloží a neklouže, změny okraje ledovcové čapky lze připsat čistě přírůstkům či úbytkům ledu. Toho podle Youngova týmu začalo před dvěma tisíci lety přibývat velmi pomalu, ale vytrvale. Ročně se podle něj ledový útvar rozrostl „o metry a někdy ani to ne“. Od roku 1960 do roku 2024 přitom následně ustoupil o stovky metrů.

Snímky z míst, kde vědci sbírali zbytky staré vegetace.
Začátek doby ledové? Záleží, jak se to vezme
Sporná část začíná u interpretace těchto zjištění. Největší spor přitom netkví v příčině ústupu po roce 1960. Z té doby už totiž samozřejmě máme velmi dobrou představu, jak se vyvíjela teplota po celém světě a je jasné, že už probíhalo oteplení v důsledku zvýšení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.
Hlavní problém je, že dosud nikdo nepředpokládal, že by se v době před dvěma tisíci lety dal najít jakýsi prapůvod nástupu nové doby ledové. Young a spol. sice výslovně netvrdí, že glaciál v té době začal, ale spíš že začal proces vedoucí k jeho začátku. I to je ale velké tvrzení.
Závěr, že to tak skutečně bylo, přitom tým podkládá tím, že BIC je jakýmsi „bodem počátku“ celého Laurentinského ledovcového štítu (LIS), který byl potvrzeně a opakovaně ledovcovým útvarem s největším vlivem na globální zalednění a pohyby hladin oceánů. Právě to jsou přitom metriky, podle kterých se „oficiálně“ označují konce a začátky glaciálů v posledních milionech let.
„Obyčejně“ se však o začátku glaciálu hovoří až po mnohem větších změnách. Jeden konkrétní zavedený definiční znak sice neexistuje, ale můžeme říct, že se o začátku glaciálu mluví až v momentě, kdy dojde k výrazné celosvětové změně. Typicky se to poznává podle poměru stabilních izotopů kyslíku v oceánech (ze sedimentů), ze kterých se dá odvodit vývoj hladiny oceánů (nižší hladina signalizuje větší zalednění, protože víc vody je uvězněno na pevnině ve formě ledu).
Nová studie tedy používá diametrálně jiný přístup a skrze něj nachází začátek procesu přechodu ke glaciálu o mnoho tisíc let dříve (v tomto konkrétním případě podle Younga dokonce o desítky tisíc let), než by se vůbec mohl projevit ve velkých globálních ukazatelích.
„Tradičně vědci definovali začátek glaciálu jako období, kdy hladiny oceánů klesly o pár desítek metrů, protože ani nebylo moc jiných možností, jak jinak to udělat. Takovým způsobem se ale o začátku bavíme až v momentě, kdy jsou ledovcové příkrovy poměrně velké. Je to validní způsob a já mu rozumím. Zároveň je ale jasné, že tímto způsobem se úplný začátek najít nedá a pokud vím, tak naše studie je první, která to dokázala,“ řekl Young Seznam Zprávám.
Zaznívá ostrá kritika, ale i opatrná „chvála“
Těžko říct, do jaké míry Young se svým pokusem o změnu paradigmatu uspěje. Jeho důkazy velmi pravděpodobně nejsou dost robustní, aby se to stalo rychle a plošně. Na druhou stranu ale není vůbec vyloučené, že leckoho přinutí k přehodnocení pohledu.
Seznam Zprávy závěry studie konzultovaly kromě Younga s dalšími šesti vědci z oboru. Všichni k ní měli nějaké výhrady (někdy i dost zásadní), ale někteří na druhou stranu uznali, že práce přináší zajímavé podněty k vědecké diskuzi, nebo že je zkrátka „dobrá“.

BIC je asi 150 kilometrů dlouhý a 60 kilometrů široký.
Odpovídal Andrey Ganopolski z PIK, Didier Paillard z LSCE, Eric Wolff z Cambridgeské univerzity, John Jansen a Jiří Laurin z Geofyzikálním ústavu AV ČR a Martin Margold z Univerzity Karlovy.
Když odpovědi zobecníme, lze říct, že hlavní kritika šla směrem k tomu, že zvětšování BIC nemuselo znamenat začátek růstu LIS a i kdyby ano, tak by ještě ne nutně nástup doby ledové, protože ten by bylo potřeba podložit i daty z jiných částí světa. Na druhou stranu ale zaznívaly i reakce uznávající, že získat data odjinud by bylo mimořádně těžké, že začátek glaciálu nemá danou definici, a že ambiciózní interpretace k vědě někdy patří a mohou přinejmenším rozproudit přínosnou debatu.
Dalo by se tedy říct, že kritika nemíří k samotným zjištěním o vývoji na BIC, ale k jejich interpretaci, která pro někoho může být ještě únosně odvážná, zatímco pro jiné vědce je až příliš troufalá.
Podrobně si reakce můžete přečíst v následujícím boxu:
Jak na závěry reagují ostatní vědci?
Hodně kriticky se k závěrům staví Andrey Ganopolski, vědec z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatických změn (PIK) specializující se na paleoklimatologii a klimatické modelování. Jde tedy přesně o ten typ vědce, který je zvyklý pracovat jen přesně s těmi výše popsanými velkými globálními ukazateli a navíc je i osobně podepsaný pod řadou studií, které došly k velmi odlišným závěrům, než jaké prezentuje Young. Konkrétně například, že nástup glaciálu byl blízko v období před průmyslovou revolucí, ale „těsně“ nenastal, nebo že vhodné přirozené podmínky (když se vynechá vliv člověka) k začátku glaciálu by znovu mohly nastat až asi za 50 tisíc let.
Hlavní problém podle Ganopolskiho spočívá nepřekvapivě v tom, že Young dělá velký závěr z „malého“ zjištění o vývoji na jediném místě. Ganopolski přitom rozporuje už to, že lze na základě prezentovaných zjištění bezpečně říct, že před dvěma tisíci lety začal růst celý LIS.
Může člověk narušit glaciál?
O tom, jestli člověkem způsobené emise a jimi způsobené oteplení může být dostatečně silné na narušení přirozeného cyklu střídaní dob ledových a meziledových, nicméně nikdo už moc nepochybuje.
Platí to i o k Youngovi tolik kritickém Ganopolskim, který ostatně patří dokonce k prvním vědcům na světě, co na to upozornili. „Už v roce 2005 jsme publikovali studii, která ukazuje, že antropogenní emise můžou zdržet nástup další doby ledové o 100 tisíc let. To znamená, že další glaciál by kvůli tomu nemohl začít za 50 tisíc let, jak ukazují modely pro přirozený cyklus, ale až za 150 tisíc let,“ řekl vědec.
Podle Paillarda je „jasné“, že už současná úroveň emisí zamezí glaciálu v „nejbližších tisících letech a pravděpodobně i v mnohem delší době“ a také Jansen uvedl, že podle většiny vědců z oboru kvůli současným koncentračním CO2 v podstatě „není šance“ na nástup glaciálu.
"Všechny čtvrtohorní integlaciály měly koncentrace CO2 i metanu podstatně nižší než jsou dnešní. Blížíme se hodnotám, které tu byly před zaledněním severní polokoule, v pliocénu (*pozn. tedy před víc jak cca 2,5 miliony let). V načasování zalednění v této éře sehrály roli i změny mořského proudění, ale bez dostatečně nízkých koncentrací skleníkových plynů by to nešlo. Pokud to nedovolí intenzita skleníkového efektu, můžeme s mořským prouděním a Milankovičovými cykly(*množstvím dopadajícího slunečního záření měnícího se v závislosti na astronomických změnách) cvičit jakkoliv, a zalednění nevytvoříme, “ dodal Laurin.
„Z širšího odborného povědomí vyplývá, že jsme kolísání klimatu rozhodně rozhodili natolik, že nový glaciál nepřijde desítky tisíc let,“ souhlasil i Margold.
Všichni se také shodují na tom, že současnou změnu klimatu kvůli tomu však nelze brát jako pozitivní jev, který by nás chránil. Glaciál by totiž i bez emisí nastupoval velmi pomalu a žádné negativní dopady na lidstvo v dohledné době neměl. Aktuální oteplení je naproti tomu nesrovnatelně rychlejší a právě proto působí velké problémy už teď.
Kde tedy v glaciálním cyklu vlastně jsme?
K zodpovězení otázky, kde tedy v přirozeném glaciálním cyklu momentálně jsme, je potřeba konečně vysvětlit, jak to celé funguje.
Jak je možné, že podle určitých měřítek vlastně ještě pořád jsme v době ledové, jak zmiňoval Paillard (viz. box)? Jde o to, že když je řeč o dobách ledových a meziledových, většinou se mluví o glaciálech a interglaciálech ve čtvrtohorách (od cca 2,5 milionu let až dosud), ale to jsou v měřítku celé historie Země a jejího klimatu vlastně jen malé záchvěvy. Ve větším měřítku je za dobu ledovou považováno jakékoliv období, kdy jsou na planetě velké ledovcové štíty. Poslední taková éra se nazývá pozdně kenozoická doba ledová (Late Cenozoic Ice Age) a začala už před 34 miliony let zaledňováním Antarktidy. V předcházející éře byly i v polárních oblastech lesy.
Obří změny klimatu mezi těmito velkými epochami způsobovala pravděpodobně kombinace vlivů změn koncentrací CO₂ v atmosféře, pohyby kontinentů a změny v cirkulaci oceánských proudů. Jak přesně to celé dohromady fungovalo a co bylo v tomto procesu jak důležité, se zatím neví.
Když se ale podíváme na vývoj klimatu ve čtvrtohorách, tak tady střídání glaciálů a interglaciálů spouští primárně astronomické změny, které se nazývají Milankovičovy cykly. Nejde přitom o to, že by se měnila vysloveně vzdálenost Země od Slunce, ale především o to, že se mění rozložení množství slunečního záření v různých zeměpisných šířkách při různých ročních obdobích. Klíčové je přitom množství slunečního záření dopadajícího v letním období na oblasti vysokých zeměpisných šířek severní polokoule (konkrétně od 65° severní šířky viz. třeba tato mapa).
To významně ovlivňují změny v následujících třech hlavních parametrech.
Zaprvé jde o tzv. excentricitu, tedy o to, jak moc nebo málo se oběžná dráha Země kolem Slunce odchyluje od kruhovitého tvaru k elipsovitému.
Druhým zásadním faktorem je pak tzv. obliquita, neboli náklon zemské osy, který v čase drobně kolísá.
Pak je tu ještě precese, což by se dalo vysvětlit jako „kolíbání“. I tady je předmětem zájmu zemská osa, ale nejde o její sklon, nýbrž její celkovou orientaci, či opět zjednodušeně řečeno o to, kam osa „míří“. Kromě toho se mění i precese celé zemské oběžné dráhy kolem Slunce, nicméně z těchto dvou změn se běžně dělá společný „index precese“, viz. graf níže v článku.
Vědci přitom umí spočítat, jak tyto cyklické změny dohromady působí a jak v čase mění množství slunečního záření dopadající v letním období na klíčovou oblast. Rozhodujícím výsledným efektem je přitom buď větší, nebo menší tání ledu nahromaděného ze zim.
Jak to je celé časově ukotvené a jak to mění globální zalednění ukazuje následující graf:

Vzájemné působení různě dlouhých cyklů způsobuje, že výsledný vliv na klima není v čase úplně rovnoměrný.
V posledním asi milionu let docházelo většinou k asi 100 tisíc let trvajícím dobám ledovým a 10 až 15 tisíc let (někdy však ale i až 30 tisíc) dlouhým dobám meziledovým, přičemž poslední doba ledová skončila před 11 700 lety.
Interglaciál určitě ještě dlouho neskončí
Podle tohoto schématu bychom skutečně právě teď už mohli být na začátku doby ledové, což je ostatně i důvod, proč je Youngova studie tak diskutovaná a zajímavá. Jisté každopádně je, že zatím se doba ledová nerozvinula (podle Younga kvůli člověku, podle Ganopolskiho a dalších prostě proto, že přirozené iniciační tlaky nebyly dost silné) a momentálně se odhaduje, že orbitální cykly budou znovu „příhodné“ k většímu zalednění nejspíš až za hodně dlouho.
Oslovení vědci většinou uvedli, že se to může stát buď za již výše zmiňovaných 50 tisíc let, nebo prostě za „několik desítek tisíc let“ (to už je zobecnění vícera různých odhadů různých prací). Interval je podle Paillarda delší než v minulosti, protože excentricita je tentokrát výjimečně nízká. Je to podle něj podobné jako před 430 tisíci lety, kdy to vedlo k mimořádné 30 tisíc let dlouhé době meziledové, přičemž teď je excentricita ještě o něco nižší.
Margold k tomu dodal, že podle jedné loňské studie by vhodné podmínky mohly nastat dokonce už za cca 8 tisíc let, což by do „normálního“ rytmu kolísání klimatu zapadalo podstatně lépe.
To všechno se ale týká jen odhadů pro příhodné přirozené podmínky. Když se vezme v potaz, jak už jsme planetu oteplili a pravděpodobně ještě oteplíme, je skoro jasné, že žádná doba ledová nepřijde ještě mnohem déle.













