„Po tisíci letech jsme volili vítěze!“ Mississippi je blízko politickému šoku

/Od zvláštního zpravodaje v Mississippi/

Starý bluesový kytarista a zpěvák Watermelon Slim se nakloní nad svou slide kytaru položenou na pultíku, mírně se usměje a spustí zbrusu novou píseň, kterou právě napsal. Jmenuje se Bluenami. Odkazuje na drtivé vítězství demokratů v kongresových a guvernérských volbách z uplynulého úterý.

„Trump pořád říkal, hlasujte tak, jako bych byl na volebním lístku já sám. To byla kardinální chyba. Nikdy neměl nic takového říkat. Poslechli jsme ho a povstali proti němu,“ říká mi Watermelon Slim, původním jménem Bill Homans, před začátkem představení.

Ještě než přijdou první lidé, krátce mi píseň Bluenami předvede, když spustí: „Tsunami, modré tsunami. Za chvíli odhalíme Trumpovy lži a zločiny, ale sledujte to dál, to nejlepší teprve přijde!“

Toto je legendární klub Reds v městečku Clarksdale ve státě Mississippi, kde se „zrodilo blues“. Zhruba míli odsud měl podle legendy bluesový průkopník Robert Johnson na křižovatce dálnic 61 a 49 potkat ďábla, jemuž se upsal, aby se na kytaru naučil jako nikdo jiný.

Žily, hrály či se tu zastavovaly legendy blues a Motown, od B.B. Kinga přes Johna Lee Hookera až po Sama Cooka. Muddy Waters tu jednou nastoupil na vlak a vydal se až do Chicaga, kde delta blues nakonec představil celému světu.

Uvnitř klubu Reds to vypadá, jako by se zde zastavil čas. Místní takovému podniku - kde posluchači sedí téměř u hudebníků a kdyby natáhli ruce, mohli by se jich dotknout - říkají „putyka“.

Před desítkami let tyto podniky, kde se hrálo, tancovalo a hrál karban, navštěvovali jen černoši. Teď jsou v publiku většinou jen běloši, kteří sem zavítali zřejmě kvůli bohaté historii.

Watermelon Slim je v ráži. Kvílí na foukací harmoniku a ve svých téměř 80 letech občas i zatancuje.

Po koncertě půjde domů, kde si sedne na verandu a bude dál hrát, už jen pro sebe, nebo sousedy, pokud budou vzhůru. „Budu hrát zase asi až do rána, jsem prostě tak nadšenej,“ svěřuje se s odkazem na volby.

Demokraté získali Sněmovnu reprezentantů a nakonec i Senát, přičemž se jim podařil nevídaný kousek: připravili republikány o křesla i v jejich letitých baštách, jako třeba v Texasu, Kansasu a Jižní Karolíně.

Ten největší šok je ale zřejmě teprve na cestě. Demokraté mohou vybojovat senátorské křeslo v Mississippi. Demokratický kandidát Scott Colom totiž stále vede nad republikánkou Cindy Hyde-Smithovou, a to o zhruba dva tisíce hlasů.

„Matematika je vůči Cindy Hyde-Smithové velmi nepřátelská. Každé další zveřejněné hlasy a každá uplynulá hodina to dělají horší,“ vysvětlil situaci volební analytik Lakshya Jain z projektu Split Ticket. Podle něj by republikánku mohla zachránit jen zásadní chyba v odhadu typu hlasů, které zbývá sečíst. „Možné, ale nepravděpodobné,“ dodal.

U příznivců demokratů to vyvolává nadšení. „To je šílený, úžasný, šokující, úplně ohromující, nevím, jak si to mám v hlavě vůbec srovnat,“ říká mi před budovou Blues muzea muž jménem Melvin.

Budova stojí jen kousek od klubu Reds a dalšího ikonického místa - klubu Ground Zero Blues Club, který spoluvlastní slavný hollywoodský herec Morgan Freeman.

Blues se tu hraje každý večer po celý rok. „Snažíme se tu držet autenticitu této hudby,“ pokračuje Melvin, který by také rád hrál, ale jak říká, nemá na to „prsty ani duši“.

„Tihle muzikanti znají bolest snad jako žádný jiný umělec, jde to z nich přirozeně,“ poznamená tento 35letý muž, který pracuje v Blues muzeu.

Bydlí za „železničními kolejemi“, které jsou položeny hned za budovou muzea. Kdysi to za nimi byla striktně černošská čtvrť, kde stály ony „putyky“.

„Ještě můj děda se neodvažoval koleje překračovat sem, kde teď stojíme,“ dodá Melvin s tím, že tohle už bylo „bílé území“ v Clarksdale.

Obloukem se tak vrací ke Scottu Colomovi, když připomene historii otroctví, segregace a diskriminace. „A teď bychom mohli mít černošského senátora?“ řekne a pískne v gestu údivu.

Zadívá se směrem ke klubu Ground Zero Blues a téměř jako v omámení s nadsázkou dodá: „Volili jsme vítěze. A to snad poprvé za tisíc let!“

Mississippi už v Senátu černoch zastupoval, po roce 1875 to byl Blanche Bruce, ale tehdy se senátoři ještě volili nepřímo, protože je vybíral státní kongres.

Bruce byl předtím otrokem a zastupoval Republikánskou stranu, která za americké občanské války prosazovala zrušení otroctví a i v dalších letech se zasazovala o občanská práva Afroameričanů proti tehdejším jižanským demokratům. Bruce působil v Senátu do roku 1881 a pak už dlouho následovali jen demokratičtí zastánci segregace.

Poslední demokrat, který se do Senátu dostal za tento stát, byl John Stennis. Jeho jméno tu ale buď nikdo nezná, nebo se setká se šklebícím se výrazem. Pro zdejší voliče levice není žádným demokratem moderní doby.

I Stennis byl zastáncem segregace, jinými slovy dvou světů, jež měly oddělovat železniční koleje. Například ostře vystupoval proti začlenění černošských studentů do škol. Podepsal se v roce 1956 pod tzv. Jižanské manifesto, které odsuzovalo rasovou integraci v amerických školách, kterou schválil Nejvyšší soud ve slavném případu Brown versus Školní rada Topeky.

Když federální demokraté v 60. letech 20. století prosadili zrušení segregace, americký jih se převážně obrátil zase k republikánům.

Další černošský obyvatel městečka Clarksdale Teddy Strong senátora Stennise zmíní, protože má pocit, že v posledních dvou letech se do amerického politického i společenského života vrátily „temné síly“ tohoto politika.

Má za to, že jeho generace svým způsobem spustila druhý boj za občanská práva černochů tím, že masově podpořila Scotta Coloma. Ptám se ho, proč zrovna tento rok Afroameričané hlasovali v tak rekordním počtu. Vedle Mississippi například i v Georgii nebo v Severní Karolíně. Podle Teddyho Stronga je důvodů hned několik.

„Tak trochu jdeme ve šlépějích Martina Luthera Kinga. Nechtěli jsme si nechat vzít naše volební právo a nakonec i naši existenci. Trump nás maže z historie, zlehčuje dobu otroctví, segregace, ničí náš odkaz,“ říká a jmenuje například pokusy ministra obrany Petea Hegsetha vyjmout z webových stránek a archivních vládních záznamů zmínky o jednotce černošských pilotů z dob druhé světové války, známých pod jménem Tuskegee.

Teddy zmíní i proud nenávisti, rozeštvávání a urážek, které v posledních dvou letech podle něj vycházely z Bílého domu. I proto hlas pro demokraty a především pro Coloma považuje za hlas pro slušnost a jednotu.

„A pak je tu poznání, že tento náš hlas má svou váhu, což nikdy předtím jakoby neplatilo, nebo si to prostě spousta černochů neuvědomovala,“ dodá.

Shoduje se v tomto bodě s Yulissií Hopperovou, manažerkou zdejší kavárny a také členkou nezávislé organizace, která pomáhá dětem z rozbitých či chudých rodin.

„Naše komunita si opravdu přišla politicky slabá. Podlehla dojmu, že s tím nic nenadělá, že se vždy o nás bude rozhodovat bez nás,“ míní Yulissia.

I ona ale nad výsledky senátního klání v Mississippi jen nevěřícně kroutí hlavou. „Nikdo, a říkám nikdo, si něco takového ani nedovedl představit,“ dodá se směsicí údivu a pobavení.

Říká, že v minulých volbách nikde ani neviděla žádné politické transparenty nebo plakáty. Letos snad na „každém kroku“. A většina nese jméno Scotta Coloma. Ostatně, tohle je druhý kongresový okres Mississippi, kde žije drtivá většina Afroameričanů, a ti jsou považováni za voliče demokratů.

Yulissia za chvíli zamkne dveře kavárny a půjde domů - stejně jako Melvin z Blues muzea bydlí „za tratí“. Ve městě se už ale dávno stejně jako další černoši cítí být součástí jedné velké rodiny.

„Co se mi tady v Clarksdale líbí, je to, jak se o sebe staráme. Jsme semknutá komunita a existuje tady mezi lidmi taková nečekaná laskavost. Pozdraví vás na ulici úplně cizí člověk a zeptá se vás, jak se vám daří,“ svěřuje se Yulissia, která se do Clarksdale před dekádou přestěhovala z Missouri, kde nic takového nepoznala.

Po úterních volbách je navíc patrné, že se tato komunita stala i politicky velmi angažovanou. A teď se zatajeným dechem čeká na okamžik, kdy komerční televize oznámí, že se novým senátorem stal „jeden z nich“ - Scott Colom.