Článek
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Když před dvěma lety porazil Donald Trump kandidátku Demokratické strany Kamalu Harris a zajistil si tak historický návrat do Bílého domu, zaplavily sociální sítě fotografie českých politiků v červených čepicích: Alena Schillerová, Patrik Nacher (oba ANO), Jan Skopeček (ODS), Tomio Okamura (Jednotné Rusko), Zdeněk Hraba (kdysi STAN, dnes senátní klub ODS a v budoucnu nejspíš AfD), Filip Turek, který se ještě dnes tváří jako Trumpův poradce…
Celá česká odnož MAGA tehdy sdílela nadšení nad vítězstvím svého favorita, který se v roce 2020 pokusil ukrást prezidentské volby a svým permanentním lhaním zavinil bezprecedentní útok na Kongres 6. ledna 2021.
A samozřejmě v čele slavících davů stál tehdy Andrej Babiš, který den po prezidentských volbách v listopadu 2024 vyjekl nadšením ve vysílání Primy CNN: „Já jsem trumpista!“
Takže dnes, po dvou letech a očekávaném výplachu Republikánů v midterms, je na místě otázka: Pořád tu kšiltovku nosíte? A proč jste si ji vlastně nevzali i ve středu ráno, abyste tak demonstrovali svou loajální podporu prezidentovi USA v takto těžké chvíli?
Abychom byli fér, jistou odvahu postavit se svému někdejšímu nadšení v sobě našel místopředseda Sněmovny Skopeček z ODS.
„To je ale najednou expertů na politiku v USA! Všem, kteří se tak radují z porážky D. Trumpa, jakkoliv si za ni může mnohými nepředvídatelnými a hloupými kroky sám, doporučuji mrknout, jací radikální levičáci byli za demokraty také zvoleni,“ napsal Skopeček neodolatelně pokorným způsobem na síť X.
Dobře, respektujeme zděšení českého konzervativce nad faktem, že do Kongresu proniklo mezi stovkami jiných kandidátů i několik takových, kteří žádají zdravotní pojištění pro všechny, a do stočlenného Senátu dokonce i jeden muslim. V zemi, kde žije zhruba pět milionů muslimů, by to možná nemuselo nikoho až tak šokovat.
A i když připustíme, že mezi nově zvolenými zákonodárci může být několik málo takových, jejichž názory například na situaci na Blízkém východě nejsou úplně v souladu s americkým či českým mainstreamem (a ani s názory autora tohoto textu), dělat z toho jednoznačný trend uvnitř Demokratické strany je i na experta Skopečkova typu trochu odvážné.
Ale poslanec ODS měl aspoň kuráž se ke svému zjevnému omylu přihlásit a něco k němu říct. Ti ostatní dělají, jako by se nic nestalo, případně se vztekají, když jim jejich někdejší nadšení někdo připomene.
Především v hnutí ANO si už patrně uvědomili, že hájit dnes Trumpa není zaprvé úplně jednoduché a zadruhé populární. A tak jako obvykle pověřili tímto delikátním úkolem někoho, o kom nakonec můžou vždycky říct „ale tak to víte, to je prostě náš Denis“. Ano, poslanec Denis Doksanský, muž, jehož častá přítomnost na televizní obrazovce svědčí především o skutečně příšerné personální bídě uvnitř ANO, případně o tom, že některé věci nehodlá vysvětlovat už ani Karel Havlíček.
Úterní vystoupení poslance Doksanského po boku Filipa Turka, s nímž vytvořil velmi vyrovnané duo, v pořadu 360 na stanici Prima CNN přineslo mnoho svěžích postřehů na téma „čím Trumpovo prezidentství prospělo Česku“. Byl to kupříkladu výrok, že v USA „díky Trumpovi skončila woke kultura a progresivismus“.
Zaujalo jistě i radostné Doksanského (a Turkovo) hýkání nad koncem humanitární organizace US AID, které zasáhlo miliony lidí odkázaných na pomoc v krizových oblastech Asie či Afriky a třeba velmi pravděpodobně přispěje k rozšíření viru HIV, včetně nárůstu dětských infekcí. Ale co je to proti té radosti, že o část peněz přišla i česká organizace Člověk v tísni.
A úplně nejlepší byla zřejmě opravdu vážně míněná Doksanského slova, že díky Babišově podpoře Trumpovi máme momentálně tak skvělé vztahy s Bílým domem, že tam můžeme vysvětlovat naši neochotu dávat na obranu tolik, kolik jsme se sami zavázali.
Tedy, vysvětlovat to sice můžeme, ale k ničemu nám to není. Velvyslanec USA u NATO Matthew Whitaker veřejně kritizuje Česko za jeho obranné výdaje, dokonce i při návštěvě Prahy, a politickými kuloáry už putuje informace o v zásadě zamrzlých vztazích premiéra Babiše s Trumpovým pražským ambasadorem Nicholasem Merrickem.
Trump Babiše jistě nepotěšil ani únorovým útokem na Írán, kvůli němuž teď musí jeho vláda regulovat ceny benzinu a nafty. Český premiér kritizoval i Trumpův deal s Putinem, když dokonce prohlásil, že americký prezident Evropu „podrazil“. Ani na ten mír na Ukrajině za 24 hodin po inauguraci to úplně nevypadá, takže když to sečteme, musí nás nutně napadnout: Co vlastně Babiše - a poté povinně i jeho nejvěrnější - na Trumpovi tak fascinovalo a možná pořád fascinuje?
Byla to schopnost vcítit se do pocitů člověka v megastřetu zájmů, který byl v Trumpově druhém volebním období doveden na úroveň, kterou ani Babiš nezvládne vyrovnat?
Byla to společná schopnost obou celoživotních příslušníků společenského establishmentu hrát před svými voliči roli outsidera, co přišel odnikud napravovat zatuchlé poměry? (Trump tomu říká „bažina“, Babiš zase „polistopadový kartel“.)
Nebo Babišovi imponuje spíš Trumpův neurvalý styl vládnutí, jemný cit pro výběr bizarních figur do své vlády a pohrdání rozdělením moci i všemi jejími brzdami a pojistkami? Skoro to vypadá nejpravděpodobněji.
Andrej Babiš plánuje ještě nejspíš dlouhou politickou kariéru. Se svou entuziastickou podporou jednomu z kandidátů ve spojenecké zemi se spálil nejdřív ve Spojených státech a letos třeba taky v Maďarsku. Muselo být krajně nepříjemné, když Babiš poslouchal nového maďarského premiéra Pétera Magyara, jak při návštěvě Prahy mluví o svém předchůdci a Babišově velkém osobním příteli Viktoru Orbánovi jako o „mafiánovi“.
Český ministerský předseda vypadal, jako když právě spolknul citron, a trapnou situaci se snažil zachránit tvrzením, že jeho přátelství s Orbánem bylo spíše „mediálním konstruktem“. Dala by se k tomu napsat spousta věcí, možná postačí jedno slovo: Ne.
A příští rok půjdou k volbám znovu i Slováci, po čtyřech letech vlády Roberta Fica a jeho spojenců. Nevíme ještě, zda Andrej Babiš stejně jako minule hodlá Fica osobně podpořit, ale varování snad už dostal dost.
