Fenomén callergy. Nejčastější důvod, proč se nikdy nedovoláte svým dětem

Mobil mají pořád u sebe a z displeje prakticky nikdy nespouští oči. Nicméně když jim někdo volá, jen se podívají na displej, nechají telefon dál zvonit, a pak napíší volajícímu zprávu: „Co potřebuješ?“ Případnou konverzaci tak převedou do roviny zpráv – ať už psaných, nebo hlasových.

Pro část zejména mladých lidí je telefonování totiž mnohem náročnější než psaní zpráv. Ne proto, že by neuměli komunikovat. Právě naopak, jejich telefony jsou plné skupinových chatů, fotografií, memů a hlasových zpráv. Co jim ale není příjemné, je komunikace v reálném čase.

Pro tento fenomén se začalo s lehkou ironií používat označení „callergy“ (alergie na telefonování). „Není to žádná nová diagnóza a preference psaní textových zpráv, chatování nebo nahrávání hlasovek místo telefonování není sama o sobě nijak patologická,“ říká psycholog a psychoterapeut Adam Suchý. Sám se s nechutí k telefonování podle svých slov setkává, nejčastěji však jde o doprovodný jev úzkostné symptomatiky. A není to zdaleka jen vlastnost Generace Z, i mnozí starší lidé si raději napíší deset zpráv, než by někomu zavolali.

Rozhodující podle něj není, zda člověk telefonuje rád, nebo nerad. Někomu může být samotné telefonování jednoduše nepříjemné, stejně jako jiný člověk nerad telefonuje v přeplněném autobuse nebo si nechce volat s cizími lidmi. Jen to, že někdo preferuje textovou komunikaci, není známkou psychického problému. „Odbornou pozornost problém obecně vyžaduje ve chvíli, kdy vás začne vyřazovat z běžného fungování, kdy vítězí úzkost třeba nad důležitým telefonátem,“ vysvětluje Suchý.

Psaná komunikace podle odborníků poskytuje něco, co telefonní hovor nenabízí – totiž kontrolu. Zprávu si lze otevřít později. Můžete si ji přečíst několikrát a nad odpovědí přemýšlet několik minut, hodin, nebo třeba i dní. Můžete svou odpověď přeformulovat, smazat, rozmyslet si, co chcete vlastně říct.

To při telefonátu nelze. „Telefonický hovor je nepředvídatelný, okamžitý. Nemáte pod kontrolou jeho obsah, průběh ani načasování,“ vysvětluje Adam Suchý. Volající neví, jak druhý člověk zareaguje, zda ho nezastihne v nevhodný okamžik, zda správně pochopí jeho sdělení nebo zda vůbec dobře uslyší. Není předem jasné, co se stane, když telefon zvednete.

Právě nutnost okamžité reakce může být pro mnoho lidí zásadní. Telefonát neumožňuje pokaždé jednoduše říct: „Nechám si to projít hlavou a ozvu se za hodinu.“ Odpověď je potřeba vytvořit v danou chvíli. „Pro úzkostného nebo i perfekcionistického člověka to může představovat tolik pastí a rizik selhání, že jednoduše zvolí bezpečnější a pohodlnější způsob, který má více pod kontrolou,“ říká psycholog.

Zatímco pro rodiče dnešních dvacetiletých bylo telefonování běžnou součástí dospívání, pro dnešní mladou generaci je to nepříjemná odchylka.

„Generace Z vyrostla ve světě, který nabízí široké možnosti komunikace. My jsme před lety neměli jinou možnost než zvednout telefon a zavolat, oni ji mají. A zároveň je i podle studií tato generace obecně úzkostnější a citlivější, takže to dohromady dává smysl,“ vysvětluje klinický psycholog Adam Suchý. Mladí lidé vyrůstající se smartphony mají k dispozici množství způsobů komunikace. Nemusí volat, ale mohou poslat zprávu, fotografii, hlasovou zprávu.

Kromě větších zkušeností s asynchronní komunikací (tedy komunikací, kdy účastníci nereagují na své příspěvky okamžitě) se k psychologickému tlaku přidává i to, jak se proměnila samotná symbolika telefonátu. V minulosti se volalo kvůli čemukoliv – od domluvení srazu až po běžné „drbání“. Dnes se věci z každodenního fungování obvykle řeší ve skupinových chatech.

Pokud tedy dnes mladému člověku zničehonic zazvoní telefon, podvědomě očekává katastrofu. V již citovaném průzkumu Upswitch potvrdila více než polovina mladých respondentů, že neohlášený telefonní hovor v nich evokuje pocit, že se stalo něco špatného.

Telefonát navíc podle výzkumů mnozí chápou jako bezohledné narušení osobního prostoru. Když někomu voláte, implicitně předpokládáte, že má čas. Vyrušíte ho z jeho činnosti a přinutíte ho věnovat vám okamžitou pozornost. Zpráva či hlasová nahrávka je naopak vnímaná jako zdvořilejší, protože příjemci dopřává svobodu odpovídat ve chvíli, kdy má klid.

Jenže neochota telefonovat s sebou nese i řadu nepříjemných následků, třeba při jednání s úřady nebo také v práci. Vztah ke komunikaci má například přímý vliv na úspěšnost při vyjednávání. Studie zaměřené na efektivitu komunikace ukazují, že lidé mají tendenci svou přesvědčivost v psaném textu či e-mailu zásadně přeceňovat. Osobní nebo hlasový kontakt bývá při prosazování požadavků či přesvědčování druhých mnohem úspěšnější než zaslaný e-mail.

Mladí zaměstnanci navíc narážejí na nepochopení u starších nadřízených, kteří jejich neodpovídání na hovory a nastavování tichých režimů vnímají jako neserióznost nebo nedostatek respektu.

Mladší ročníky se často brání tím, že telefonát je zdržuje od práce a že se většina věcí dá vyřídit mailem. Starší šéfové to však vidí jinak. Průzkum z letošního roku platformy RiseGuide, který proběhl mezi dvěma tisíci zástupců generace Z a mileniálů, ukázal, že 42 procent z nich nezvedá pracovní telefony a 58 procent si před uskutečněním hovoru musí scénář rozhovoru dopředu do detailu připravit či natrénovat.

A to má své dopady: 78 procent dotázaných uvedlo, že jim špatné komunikační schopnosti způsobily finanční ztrátu nebo je připravily o nějakou příležitost. 19 procent kvůli nim například nedokázalo vyjednat lepší plat a 21 procent uvedlo, že kvůli špatné komunikaci přišlo o pracovní příležitost.

Další problém je v tom, že vyhýbání se telefonování sice přináší lidem dočasnou úlevu, ale čím častěji telefon „vytípnou“, tím víc se toto chování upevňuje. „Říká se tomu vyhýbavé chování, a celý proces a obraz ve finále jen zhorší,“ říká Adam Suchý. Mechanismus je podle něj jednoduchý: člověk se obávané situaci vyhne, okamžitě se mu uleví a mozek tuto úlevu vyhodnotí jako odměnu. Neodnese si ale zkušenost „zvládl jsem to“, nýbrž spíš „dobře, že jsem se tomu vyhnul, asi to nejspíš bylo nebezpečné“. Příště proto může být telefonát ještě obtížnější.

A pokud se podobný mechanismus opakuje, nemusí zůstat jen u telefonování. Člověk může začít obcházet další situace, ve kterých by musel reagovat spontánně, jednat s cizími lidmi nebo riskovat, že nebude působit dokonale. „Takto si postupně můžeme výrazně zmenšovat životní prostor. Vyhnu se tomu, pak támhletomu, pak tomuto, a najednou se moc nemůžu pohnout, všude číhá nějaké riziko,“ upozorňuje Suchý.

Jak z tohoto kruhu ven? Odborníci se shodují, že klíčem není čekat, až strach sám odezní, ale postupně se mu vystavovat – tedy metodou jakéhosi pozvolného otužování. Podle Adama Suchého je nejpodstatnější to, aby mladý člověk získal zkušenost, že telefonát lze zvládnout i s nervozitou. „Lidé se nerodí s talentem pro telefonování, prostě to zkoušejí a postupně zjišťují, že to jde,“ říká psycholog.

Doporučuje začít s jednoduše zvládnutelnými hovory a postupně přidávat na obtížnosti. Nejdřív tedy zavolat třeba babičce a propracovat se až k hovoru s úřadem nebo lékařem.

Pomoci může také příprava. Před telefonátem si lze napsat několik poznámek, připravit si hlavní otázky nebo si formulovat první větu. Cílem ale není vytvořit dokonale nacvičený scénář, který člověka ochrání před každou nepředvídatelnou situací. Právě zkušenost s tím, že rozhovor nemusí být perfektní, a přesto dopadne dobře, je důležitá. „Můžeme být nervózní, hovor nemusí být dokonalý, ale přesto proběhl a my jsme ho zvládli i se strachem či úzkostí. Čili nesnažíme se primárně obavy potlačit, ale zvládnout to i s nimi,“ uzavírá Adam Suchý.