Recenze: Důchodkyně na tripu. Nový český film se přímo závratně nepovedl

Česká kinematografie se poslední dobou intenzivně věnuje seniorům. A touto větou bohužel končí i jakákoli pozitiva nového snímku Bohdana Slámy Houpačky, který od čtvrtka promítají kina. Neboť tímto pokusem ukázat, jak se dvě důchodkyně vzpírají nástrahám věku i vážné choroby, se autor posouvá do podivuhodné říše naprostého bizáru.

Po Pěti švestkách režiséra Jana Svěráka a Bardotkách od Hany Hendrychové se objevil další snímek, v němž se staří lidé chovají velmi divně a nejspíš to má být zábavné.

Zatímco Svěrák se – byť ne zrovna úspěšně – pokoušel tematizovat reálné problémy stáří, Houpačky se bohužel více blíží nepovedené lidové zábavě, jakou reprezentovaly Bardotky. Zdaleka nejen tím, že i tady jednu z hlavních rolí ztvárnila Dagmar Havlová Veškrnová.

Její Zdena je lehce pomatená paní. Hned v úvodu náhodně potkává podobně starou Jiřinu, trochu upjatou bývalou ředitelku školy v podání Zuzany Kronerové. Setkání je spojí a začínají si pomáhat v životních situacích, často pramenících z toho, že mají naprosto nesnesitelné a příšerné příbuzné.

Jiřina musí snášet neustálé vrtochy manžela Pavla, jehož hraje Jiří Lábus jako nonstop si stěžujícího protivu. A podobně si vede i vysokoškolsky vzdělaný, leč prostého všednodenního života neschopný syn Emil v podání Jiřího Rendla.

Zdena má pro změnu neustále za zády dceru Janu, kterou Tereza Ramba pojala jako vynervovanou, hysterickou stíhačku, jež na matce hledá jen to nejhorší. Jde zkrátka o přehlídku těch nejhorších stereotypů, jakými se obvykle vyznačují především tuzemské mainstreamové komedie.

Zásadním problémem Houpaček je, že lidé tu nemají jiné než negativní vlastnosti. A naopak postavičky v epizodních rolích dvěma bláznivým stařenkám prominou prakticky cokoli.

Velkou část snímku někdo křičí, přehrává, vlastně není vůbec jisté, jestli to je velmi nepovedený pokus o lidovou komedii, nebo jakási autorská výpověď na téma stáří a problémy s ním spojené.

Snímek každopádně nefunguje ani jedním způsobem. Vtipný není vůbec, až ve druhé půli se objeví dvě, tři scény, které se alespoň trochu uvěřitelně dotýkají bolestivých aspektů pozdního věku či nutnosti přežívat po boku svých neempatických příbuzných.

Další potíž spočívá v tom, že příliš funkční není ani vykreslení přátelství obou protagonistek. Zdena, která zjevně trpí nějakou závažnou neurologickou chorobou, často neví, kde je či co koná. Má potíže s udržením moči, když přitom působí jako rozjívená žena milující svou zahradu a vaječný likér.

Jiřina tak nějak snáší její vrtochy a v první půli filmu se zdá, že obě v první řadě spojuje právě popíjení „vaječňáku“.

Kamera k herečkám neustále nalétá v podivných úhlech, asi jako kdyby měl dron poměr s bezpečnostní či průmyslovou kamerou a jejich potomek nevěděl, jestli točí stísněné realistické drama, nebo nějaký amatérský horor. Tento nepříjemný dojem, jenž má asi sugerovat Zdeniny potíže, umocňují vedle podobně přepjaté hudby také pravidelné vpády dcery. Ta matku potřebuje na hlídání, ale neustále ji peskuje za nezodpovědnost.

Jana sice pracuje jako doktorka, ale kupodivu nerozpozná, že by její máma místo buzerace potřebovala spíše důkladné lékařské vyšetření.

Režisér Bohdan Sláma na počátku kariéry ve snímcích jako Divoké včely uměl zachytit – především mladé – lidi v konkrétním časoprostoru. Ale právě ten se v jeho posledních dílech zcela rozkližuje. Bylo to cítit už v Bábě z ledu, kde též Zuzana Kronerová hrála postarší ženu zkoušející se znovu nadechnout na sklonku života.

Už tam scénář působil schematicky, vykonstruovaně, ale tvůrci si alespoň dali trochu načas s vykreslením dysfunkční rodiny a z jejího chodu pramenících proměn hrdinky – byť pomocí okatých, často neživotných metafor.

Naprosto bizarní svět už představovala vesnice v předloňském dobovém dramatu Konec světa, které se pokoušelo nahlédnout srpen 1968 dětskýma očima. Snímek podle scénáře Ivana Arsenjeva byl zcela tonálně rozklížený, hrdinové jako by tu oscilovali mezi protichůdnými poetikami děl Zdeňka Svěráka a Zdeňka Trošky.

Houpačky se nemohou vymlouvat na větší ansámbl postav či snahu invenčně uchopit temný bod českých dějin. Rezignují na pohyb v jakémkoli alespoň trochu realistickém prostředí a tónem se bohužel opravdu blíží Troškovým počinům, v nichž jsou lidé povětšinou hrubí a neurvalí.

Snímek podle stejnojmenné knižní předlohy Lucie Konečné nemá žádný děj, prostě jen zachycuje, jak se dvě ženy někde nahodile potulují na bicyklech, na kterých neumějí jezdit, dělají skopičiny a okolí je kupodivu přijímá s otevřenou náručí. Ať už shánějí marihuanu u stánku s bylinkami na trhu, rozpoutají polštářovou bitvu, vloupají se do cizí chaty, či něco ukradnou, není to nikdy ani vtipné, ani to nepřináší pocit, že hrdinky si dané činy užívají a mají pro ně osvobozující či terapeutické účinky.

Kromě nevhodné stylizace a nedostatečně rozkreslených situací za to může i pitvořivý výkon Havlové Veškrnové, jež se neúspěšně snaží hrát jakéhosi diblíka s počínající neurodegenerativní nemocí.

Ani uměřenější a přesvědčivější Kronerová nemá napsanou nijak soudržnou roli, což ji výrazně limituje v tom, aby nemusela hrát nahodile a intuitivně podle potřeby jednotlivých scén.

Výsledkem je snímek povětšinou až fyzicky nepříjemný – bohužel i ve chvílích, kdy má být asi odlehčený a zábavný. Když chce budovat napětí, působí pouze hudebně i vizuálně ukřičeně. A především se mu nedaří vyvolat jakoukoli empatii k protagonistkám. Takže místo morálních dilemat či mrazivých tónů, které asi mělo přinést finále, přichází jen nechápavé pokrčení rameny.

Špatným českým mainstreamovým komediím se můžeme smát nebo je proklínat za to, jak neumětelsky či cynicky se chovají ke svým postavám. U Houpaček se lze spíš smutně ptát, co tvůrci chtěli sdělit. Asi to, že když jste staří a nemocní, máte právo dělat cokoli. Třeba se někomu vloupat do chatky a pak po něm hodit místo omluvy bezdůvodně sekerou. A dotyčný to kupodivu uvítá, protože staré „babky“ na tripu jsou asi jakousi roztomilou konstantou, zpestřením večírku u táboráku.

Houpačky bohužel po většinu své stopáže působí, jako kdyby po vás někdo házel sekerou, která se vám pravidelně zasekává nebezpečně blízko vedle hlavy. Na rozdíl od filmových hrdinů z toho nelze mít přílišnou radost.