Recenze: Protivné sprosté ženy. Nový český film Bardotky je přehlídkou nevkusu

Žily byly tři ženy. Jedna bydlela v malebné, pohádkové chaloupce, obklopená květinami a neschopnými zahradníky, co se pokoušejí požívat nezralé makovice v domnění, že se prokoušou k opiu. Druhá pobývala v obyčejném stavení s obyčejným mužem v důchodu, který se takřka nehne z gauče. A třetí právě přiletěla z luxusního bytu kdesi za oceánem.

Tyto tři dávné kamarádky se v nové české komedii Bardotky, kterou od čtvrtka promítají kina, chystají prožít velká dobrodružství. Jenže se jim to vůbec nepovede.

Vyprávět o prožitku z nového snímku režisérky Hany Hendrychové není snadné. Možná by právě pohádkový rámec mohl ospravedlnit, co a proč se v Bardotkách děje. Meda, Iva a Valerie se znají od mládí. U příležitosti oslavy šedesátin první z nich se po letech setkávají. A hodlají to oslavit.

Na neinvenčně používané stereotypy netřeba dlouho čekat. Hned při prvním shledání padají panáky ovocné pálenky s poznámkou, že tohle Valerie z Ameriky nezná. V podobném alkoholovém duchu se odehrává i zbytek snímku, jenž asi chce vyprávět o šedesátnicích, co se stále dokážou pořádně odvázat. Bohužel se to nedaří.

Když Valerie dovede kamarádky k místu uprostřed Prahy, kde před 20 lety přece fungovala vinárna, nepřekvapivě je tam něco úplně jiného: stánek s kebabem. Proběhne další trapná debata s prodavačem na téma víno je špatné, jenže my chceme „glo glo glo“. Neboť nejen Američané, ale i muslimové by si měli uvědomit, že u nás se leje ve velkém a je to cosi jako naše národní právo.

Pak trojice bůhvíproč končí v hudebním klubu, kde svou nepatřičnost manifestuje napřed objednávkami drinků legračních jmen a poté písní na přání. Když dosud hrající elektronickou hudbu střídá pravěký hit Jiřího Korna Windsurfing, parket se rychle vylidní. A záhy se rozsvítí, přichází policie a snaží se hrdinky legitimovat. Asi není poznat, že už jim bylo osmnáct. Následně hrdinky nehlídané čekají v místnosti, kde se skladují lahve s alkoholem, který tedy ve velkém popíjejí, načež dorazí Valeriin syn s matčinou občankou. A první pokus o večírek končí.

Zbytek filmu je v podstatě jen série dalších pokusů, jak si vyhodit z kopýtka, které dopadají podobně bizarními způsoby.

Byl jistě dobrý nápad věnovat hlavní role třem šedesátnicím, respektive sedmdesátnicím – jmenovitě Dagmar Havlové, Evě Holubové a Pavlíně Pořízkové. Proč ale musí ztvárňovat postavy, které se nonstop pitvoří, chichotají a jejich jediné debaty jsou sériemi nepovedených vtipů na téma, jak se opít nebo jak si zasouložit? Mění se snad šedesátnice pod vlivem alkoholu v nemožné školačky disponující repertoárem vtipů z osmé třídy?

Klub je přitom tím nejvěrohodnějším prostředím, které ženy navštíví. Dále je osud – či jaká hybná síla „děje“, protože jejich vlastní rozhodnutí to určitě není – zavane třeba do jakési kombinace čajovny, kde se kouří vodní dýmky zvané šíši, a amsterdamského coffee shopu, kde se kouří tráva.

V této bizarní variaci na huličské doupě si protagonistky mocně zabublají ze šíši a svět se zbarví do fialova. Neboť zhruba tak daleko sahá invence režisérky, když jde o vykreslení omámeného vidění světa. Faktem, že ze šíši se obvykle kouří jen speciální směs tabáku, si tuto vyprávěnku nekomplikujme.

K vykreslení alkoholového rauše režisérka pro změnu používá specifický způsob vedení hereček, které se v detailních záběrech pitvoří a dělají ksichty. Tím je rejstřík estetických voleb víceméně vyčerpaný.

U běžné české romantické komedie se dá přinejmenším odhadnout, jakému publiku je určena. U Bardotek lze během neustálého lapání po dechu jen hádat. Kdo by se chtěl dívat na film, v němž trojice hrdinek neustále vypadá nemožně? Proč je zábava v pozdním věku vykreslena jako série nepovedených pokusů se opít?

Když Jan Svěrák ve své novince Pět švestek vyvezl skupinku důchodců na jachtu, aby se tam oddávali radovánkám a psychedelickým drogám, šlo o bohulibý, byť v lecčem nedotažený nápad. Bardotky na jakékoli ambice rezignují.

Hrdinky se liší vnějškovými znaky – jedna žije mezi květinami s tlačítkovým mobilem, druhá je paní s nemožným manželem, třetí přiletěla ze světa luxusu a má největší chuť žít naplno. Jinak ale postrádají jakoukoliv osobnost a jejich výlety se mění v až parodické zážitky.

Bizarní je tu prakticky vše. Třeba moment, kdy se Valerie snaží kázat svému synovi, aby už konečně dospěl. Přitom ona se celý film chová jako chichotající se puberťačka, která se s kamarádkami předhání, kdo vymyslí nejapnější vtip.

Když vinař hraný Hynkem Čermákem dámám představuje odrůdu klaret, přijde hbitá reakce: „Klarinet?“ A poté, co se šarmantní majitel vinice vzdálí, dámy přemítají, zda má spíše klarinet, nebo hoboj. A tak pořád dokola.

V poslední třetině snímku se objeví první náznak čehosi. Ne snad zápletky či děje, nic takového film neobsahuje. Ale skrze osobu starého známého hrdinky odhalí staré křivdy a na chvilku se rozkmotří. Nebudeme prozrazovat peripetie, byť promyšlené jsou zhruba stejně jako většina předchozího dění.

Možná existují vysokoškolsky vzdělané ženy, které se ke stáru po požití alkoholu mění v nesnesitelně dětinské bytosti, umí jen šilhat, poulit oči a dělat si „srandovní“ selfie. Ale proč by někdo chtěl trávit večer v jejich společnosti? Proč o nich točit film? Opravdu to má být pozitivní obraz stáří či snad vize, že lze chtít i v tomto věku od života víc?

Bardotky obsahují jednu scénu, kde polosvlečené hrdinky komentují svá vrásčitá těla a hovoří o tom, že je to přece normální. V tomhle jediném momentu lze s nimi sympatizovat, jedině tady snímek nabízí záblesk toho, o čem mohl být, kdyby se nemusel celou dobu věnovat vyrábění humoru na sílu pomocí zrezlých scenáristických páčidel.

A pak je tu ještě pohádkově hřejivý závěr. Škoda že mezi expozicí a finále se ta pohádka příliš nezdařila.