Recenze: Co dělat, když důchodci fetují. Svěrák na to v Pěti švestkách nepřišel

Věra si na pohřbu jednoho z kamarádů uvědomí, že stará parta výletníků a dobrodruhů už nikdy nebude kompletní. Když jí pak diagnostikují závažnou nemoc a nutnou operaci, u níž hrozí, že zůstane ve vegetativním stavu, rozhodne se – věku navzdory – vyrazit s přáteli ještě jednou na moře. A naposledy zavzpomínat na doby, kdy bylo vše zalité sluncem.

V novém filmu Jana Svěráka nazvaném Pět švestek, který od čtvrtka promítají kina, se parta důchodců přesvědčí, že svět může být prosluněný i po osmdesátce.

Novinka oscarového filmaře vznikala svým způsobem v podobném duchu jako jeho Jízda z roku 1994. Malý štáb, několik výrazných tváří, jeden dopravní prostředek. Tentokrát jachta u řeckých Kyklad, kam vyrazila pětice předních českých herců Lenka Termerová, Oldřich Kaiser, Petr Kostka, Jan Vlasák a Dana Syslová. Neboli Věra, Jindra, Eman, Rudolf a Lucie. Všem navzdory.

Věra musí přátele zprvu přesvědčovat. Jindra žije na loďce, ale na velké mořské dobrodružství už se necítí. Sice přestal pít, ale aby se zase stal kapitánem kdesi ve Středozemí jako zamlada a pral se s lany a plachtami?

Eman nejenže cítí svůj věk, navíc je na vozíku. Rudolf je gay a momentálně se nachází ve stavu hlubokého zármutku, neboť ho opustil výrazně mladší přítel. A na starou známou Lucii, Jindrovu první manželku, narazí hrdinové omylem při prohlídce pečovatelského domu pro seniory, kde už funguje jako tělo bez duše, postižené demencí. Věra se rozhodne ji i tak pomocí lsti, že obě jedou do lázní, přibrat na tajnou výpravu k moři.

Pět švestek chce být „feel good“ snímkem o partě seniorů, kteří se vzepřou systému i přesvědčení svých potomků o tom, jak by staříci měli žít – odkázáni na instituce, léky, řád. Cesta na lodi se díky Rudolfovi mění ve výlet do vln i za hranice vlastního já. Rudolf je vybavený taštičkou plnou překvapení: od marihuany po LSD. A skupinka tak mezi koupáním a sluněním prožívá cosi nepopsatelného.

Jenže základní problém snímku spočívá v tom, že tvůrci nevědí, co točí. Jestli komedii plnou zcela nejapných gagů, během níž se důchodci chovají spíše jako puberťáci z 25 let staré americké komedie, nebo zda jde o dílo toužící po jisté reflexi, rozjímání, smíření s tím, co přijde, případně po smíření mezigeneračním.

Mezi těmito dvěma polohami je navíc prostor pro několik zcela problematických situací. Více scén stojí na předpokladu, že když něco dělají velmi staří lidé, je to v pořádku a ještě je to vtipné. Při užívání substancí jako MDMA nebo LSD tvůrci i postavy přistupují k věci až nečekaně zodpovědně a řídí se tím, čemu se v psychedelických průvodcích říká „set“ a „setting“ – tedy vhodně vybrané prostředí a naladění mysli. Následné prožitky hrdinů jsou nicméně podřízeny nutnosti, aby to byla sranda. A často dost jalová.

Co na tom, že Lucie kvůli své nemoci pomalu ani neví, kde je, už tu pilulku, co jí ostatní dali, spolkla, tak se děj vůle boží. Co na tom, že Rudolf je gay, najednou se opírá o stěžeň, křičí „Mám erekci, mám erekci!“ a následně má s Lucií sex v podpalubí k velkému pobavení všech zúčastněných, kteří je seshora šmírují. A k tomu „vtipkují“ o znásilnění, aby se následně shodli, že je to celé vlastně radostné a konsenzuální.

Jan Svěrák pokračuje ve vytváření filmů v „rodinném kruhu“, místo otce mu pomáhá syn František coby střihač a kameraman. Natáčení probíhalo s minimálním štábem a je cítit, že snímek má být jakousi intimní výpovědí, že chce cílit na generaci režisérových vrstevníků, kteří se potýkají se svými často nemohoucími rodiči.

Tuto generaci ve snímku zastupují Petr Lněnička či Petra Špalková v roli potomků, kteří po zmizelých seniorech vyhlašují mezinárodní pátrání. Jsou přehnaně starostliví, Lněnička hraje prchlivého syna Lucie a Jindry, svého otce nenávidí a roky s ním nemluví, pozvolna vyvěrají na povrch komplikované vztahy jak mezi generacemi, tak uvnitř skupinky uprchlíků.

Bohužel jakýkoli zárodek vážnějších témat spolehlivě pohřbívají místy až nevkusné scény, které asi mají působit tak, že i na stará kolena se lidé umí a mohou odvázat. Jenže jak cokoli věřit snímku, jehož humor se odvíjí od variování vět typu „Já jsem kakala“ a v němž Rudolf ukazuje svůj piercing na penisu příslušníkům pobřežní stráže v rámci scény, která už cele patří do filmů typu Prci, prci, prcičky.

V jádru je Pět švestek méně protivný film o potížích souvisejících se stářím, než byla svého času třeba Teorie tygra. Ta se pokoušela předstírat, že je ze života, přitom jen utvrzovala stereotypy. Jenže i to jádro Pěti švestek zůstává schované kdesi v námětu. A diváci nakonec sledují především bizarní letní komedii o tom, jak staříci fetují.

Jan Svěrák v případě svých posledních dvou projektů Po strništi bos a Betlémské světlo adaptoval prózy vlastního otce. Pět švestek je jeden z mála jeho původních, samostatných scénářů. A je enormně nevyrovnaný. Chvílemi by se snad i chtělo fandit skupince seniorů, kteří unikli z okovů a chtějí si užít poslední chvilky svobody, poslední chvilky, kdy mohou mít pocit, že ještě žijí naplno. Proč by si koneckonců nemohli zpestřit sklonek života drogovými experimenty, zvlášť když jde o substance, které se užívají terapeuticky a léčebně?

Jenže těch několik záblesků čehosi pozitivního brzy spolehlivě pohřbí komedie plná omylů a přešlapů.

Svěrák navíc jako by chtěl mezi řádky komentovat dnešní upjatou dobu. Coby alternativu k ní nabízí příběh o tom, kterak parta důchodců unese jednu dementní paní z pečovatelského domu, bez jejího vědomí ji zdroguje, poté se všichni pod vlivem různých látek usmíří a překonají své chmury. Lucie si nejen rozvzpomene na to, kdo je a kde je, ale vybaví se jí toho mnohem víc. K dokonalosti už chybí jen to, aby Eman pod vlivem LSD povstal z vozíku.

Ten film lze popsat mnoha způsoby. Z nichž některé skoro vyznívají tak, že by mu zatleskal i Timothy Leary, jeden z největších propagátorů blahodárných účinků psychedelických látek. Bohužel by to byla mýlka. Pět švestek je navzdory všemu popisovanému konzervativní, v mnoha ohledech unylý snímek, který dokáže zlehčit cokoli – od toho, jak jsou vyobrazováni gayové, po znásilnění.

Ne snad že by to byla nějaká jeho agenda. Spíše to dokazuje, jak tvůrci tápou, o čem a jak by chtěli vyprávět. Není to Jízda. Není to ani Bezstarostná jízda. Je to především bezradná jízda. U které jsou po většinu času plachty skasané a loď kotví.

Už dávno nežijící kritik Andrej Stankovič ve svém článku Co dělat, když Kolja vítězí podrobil režisérův nejslavnější snímek dosti nemilosrdné kritice. A jistě lze mít k oscarovému filmu z roku 1996 různé oprávněné námitky, třeba kvůli tomu, jak umně balancoval na hraně sebedojímavého kýče. Nejnovější dílo Jana Svěráka však už je prosté i umného balancování. Zmizela drobná pichlavost, kterou si zachovávala většina scénářů Zdeňka Svěráka. A vznikl jen snímek, který neví, kudy kam.